rozhovor s EVOU DĚPOLTOVOU,
majitelkou zázračného sopránu, jímž se převtěluje ve víly i vražedkyně…
Mám to veliké štěstí, že se po celý život setkávám se zajímavými lidmi, jejichž příběhy jsou zprávou o uskutečněných zázracích všedních i svátečních dní… Mezi nimi září překrásná žena, jejíž hlas se klene od obzoru k obzoru, stoupá do vesmírných výšin a léty neslábne. Letos v srpnu oslavila neuvěřitelných sedmdesát let. V jejím případě je třeba věk přiznávat, v tu chvíli se naplní nadějí srdce všech žen v dosahu: stáří neexistuje. Když krása září zevnitř, nejsou nutné žádné umělé zásahy či luxusní kosmetické přípravky. Skromnost a hluboký vděk za boží dar, kterým byla obdařena, jsou u Evinky přirozené navzdory tomu, že její životní cesta byla nelehká a jako umělkyně nedostala ani za mák světské podpory.
Nezapomenu na okamžik, kdy jsem její jméno vyslovila před svým přítelem, znalcem operní hudby. Zazářily mu oči, vstoupily do nich slzy a hlesl: „To byla nejúžasnější Rusalka všech dob…“ Byla však skvělá i jako Lady Macbeth, Turandot či Tosca, nezapomenutelná Libuše… Umí se totiž převtělovat, své postavy chápe do nejzazších hloubek jejich duše.
V prostoru, který byl Evě Děpoltové dán, dokázala maximum. Osobní život zcela obětovala svému dílu.
Její hlas ani na chvilku neutichl, s léty neztratil nic ze svého kouzla. V posledních letech se pravidelně konala její koncertní vystoupení pod širým nebem v malebném údolí řeky Doubravy u Chotěboře – Hudební Doubravka. Loňský ročník byl připraven jako scénické provedení opery Rusalka. Vystoupení však dramaticky smetla bouře a průtrž mračen po dvaceti minutách ve chvíli, kdy na scénu přišla Ježibaba, aby Rusalce ukradla hlas.
V roce 2012 nahrála cyklus písní Zahrada srdce, které zkomponovala Ema Destinnová.
Své jubileum oslaví zpěvem, v listopadu se můžeme těšit na benefiční koncert v Domě u Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze. Je třeba nechat plně zaznít magický hlas, na nějž se nedá zapomenout.
Jak začala životní pouť operní divy?
Tatínek byl Slovák, s maminkou se potkali v Praze. Po Hitlerově nástupu musel tatínek zpět na Slovensko. Vzali se, aby tam mohli odejít spolu.
Před koncem války se narodil bratr, v srpnu 1945 jsem přišla na svět já. První dva roky mého života jsme žili v Bratislavě. Brebentila jsem prý slovensky a zpívala Čerešničky… Brzy po obnovení Československa byl otec přeložen do Prahy.
Krátce jsme bydleli v luxusním bytě na Smíchově, vzpomínám na to jako na nejkrásnější období mého života. Maminka nádherně zpívala a skvěle hrála na klavír z listu. Četla nám a vodila nás často do Národního divadla. Celá její rodina byla hudebně založena. Také po babičce, uznávané jako nejkrásnější mozartovský hlas své doby v Praze, jsem zdědila od přírody „posazený hlas“. Pocházela z velmi početné rodiny, všichni zpívali, jeden z bratrů byl geniální klavírista. Byla jsem šťastná. Nejvíce se mi však líbily balety. Když se mě ptali, čím chci být, bez váhání jsem vykřikla: „Baletkou!!!“ a po odmlce jsem dodala: „… anebo zpěvačkou…“
Když mi byly asi čtyři roky, maminka chodila zpívat do Hlaholu, a doma nacvičovala Rossiniho Viléma Tella. Seděla jsem pod stolem, a když se maminka odmlčela, zpod stolu se ozvalo jako ozvěna: „Hrom když zaburácí, šíp se v dálce ztrácí a zasažen se kácí nepřítel, práva vrah…“
Přišla padesátá léta, náš byt byl označen za nadměrný, a my se museli vystěhovat na periferii Prahy. Maminka musela do zaměstnání, měnovou reformou přišli o peníze a majetek, tatínek později i o práci. Znamenalo to konec krásných časů.
Jak jste ten propad zvládli jako rodina?
Tatínek měl velice silnou vůli a byl důsledný. Když si něco usmyslel, musel to dotáhnout do konce. To jsem po něm podědila. Jeho rodina byla chudá, nemohli ho podporovat ve studiu, vypracoval se zcela sám. Studium ekonomie vystřídala bezplatná praxe, rychle postupoval až na úroveň Národní banky v Bratislavě, poté byl přeložen do Prahy. V padesátých letech pracoval na ministerstvu financí jako devizový referent. Prosazoval mnoho zajímavých věcí, měl velké zkušenosti a uměl používat selský rozum. Mj. vymyslel Tuzex, jehož původní záměr byl skvělý. Republika neměla dostatek valut. Tatínka inspirovalo Slovensko. Mnoho Slováků žilo v Americe, rodinám posílali balíčky, protože nemohli posílat peníze. Dárky se však málokdy hodily, potraviny se cestou zkazily. Tatínek navrhl, aby posílali valuty do Československa, které zřídí prodejny Tuzex. Místo valut lidé dostanou poukázky - bony, aby si tam mohli nakoupit zahraniční luxusní zboží, a stát tak získá valuty. Nápad se podařilo uskutečnit a Tuzex byl na světě. Tatínek si také všiml, že lidé prodávají zlato v zastavárnách, a tak prosadil státní výkup zlata. Stát dostal zlato a lidé nebyli šizeni. Je ale zajímavé, že třebaže pracoval na ministerstvu financí, netušil nic o měnové reformě. Ta byla spuštěna po veletajné přípravě doslova přes noc. Přes to, že státu prokazoval skvělé služby, musel své místo opustit poté, co odmítl podepsat spolupráci s StB. Řekli mu, mimo jiné, že byl viděn, jak jde do kostela. Odpověděl: „Ano, každé ráno, když jdu do práce, se tam zastavím a pomodlím se, aby mi Pán pomohl dobře rozhodovat.“ Potom se zeptal, o kom má podávat zprávy, když všichni kromě něj jsou v partaji. Řekli mu, že právě o nich!
Ve svém oboru tedy již nesměl pokračovat. Bylo jasné, že musí k lopatě. Posléze montoval hromosvody. Vytáhnout sto metrů drátu na komín nebyla žádná legrace. Nakonec i tam byl spokojený. Byli v partě tři, jeden lékař (později při jedné montáži spadl a zabil se) a druhý bývalý generální konsul v Jugoslávii. Pracovali na vzduchu, cítili se svobodní. Časem se vypracovali tak, že osazovali kostely, věže, tovární komíny. Komíny na Kladně se nesměly odstavit, lezli na ně za provozu. Jednou tatínek nahoře omdlel, nikdo pro něj však těch sto metrů nemohl vylézt. Když se probral, sám pomalu sestoupal do sanitky. Na Strahovském klášteře zas neměli lešení, tatínek na báň kostela šplhal po nezajištěném žebříku, opřeném v okně věže o prkno. Vždy mu pomáhala hluboká modlitba. Po uvolnění politické situace se vrátil ke svému oboru, nejdříve ve Swissairu, později u další švýcarské firmy.
I v této době si maminka našla čas, aby si s námi sedla ke klavíru a zpívali jsme. Když mě v první třídě učitelka hudební výchovy vyvolala, zazpívala jsem árii z Rusalky. Všem mohly oči vypadnout, mě to ale připadalo zcela přirozené.
Stále jsem byla okouzlena baletem a chtěla se mu věnovat. Maminka byla moderní a místo na klasiku mě přihlásila na výrazový tanec k Milče Majerové. Kvůli zraku jsem byla nucena tanec, svou velkou lásku, opustit.
Přála jsem si studovat zpěv na konzervatoři, rodiče však mou budoucnost viděli jinak. Nastoupila jsem tedy na gymnázium. Zpívat jsem ale chtěla za každou cenu. Začala jsem vystupovat alespoň s kapelou pop-music. V šedesátých letech byla v módě divadélka malých forem, v jednom amatérském jsme působili a hráli i na tanečních zábavách. Se spolužačkou (maminkou Aleše Hámy) jsme zpívaly duet, dokonce jsme se s ním mihly i v televizi. Soprán se tehdy nenosil, plánovitě jsem si tedy ničila hlas, jak jsem se snažila svůj soprán předělat na alt. Po maturitě jsem šla pracovat do knihkupectví na Václavském náměstí.
Kamarádka, která studovala herectví na lidové konzervatoři, mě přemluvila jít na soutěž amatérských zpěváků, kterou jsem vyhrála. Pak mě přesvědčila, abych zkusila přijímací zkoušky na Lidovou konzervatoř (nynější Ježkova konzervatoř), a tím vše začalo. Přijali mě, ale na pop-music. V té době jsem pracovala v knihkupectví už dva roky. Studovala jsem tedy při zaměstnání, konzervatoř mě stála polovinu platu. Naštěstí jsem mohla bydlet u rodičů.
Přidělili mě k prof. Miladě Musilové z Národního divadla, jíž jsem se přiznala, že jsem vždy chtěla zpívat operu, můj hlas byl však ze snahy o zpěv pop-music stržený o oktávu níž. Začaly jsme pracovat, ale nějakou dobu trvalo, než jsem hlas dostala zpět do původní polohy. V pololetí jsem dostala čtyřku ze zpěvu a chtěli mne vyhodit. Uprosila jsem je, aby mne nechali pokračovat.
Asi v druhém ročníku konzervatoře jsem si ve škole vybrnkávala a zpívala Fibichovu Šárku. Kolemjdoucí profesor Zdeněk Zahradník mě na klavír doprovodil a z mého zpěvu byl nadšen. Doporučil mi přihlásit se k přijímacím zkouškám na AMU a nabídl mi, abych k němu docházela na hodiny harmonie se skladateli.
Zdá se, že ses v té době tryskem řítila životem…
Stále jsem měla pocit, že jsem ztratila hodně času.
Čtyřleté studium na lidové konzervatoři jsem při zaměstnání ukončila za tři roky. Pro úspěšné přijetí na AMU jsem však v podstatě musela zvládnout látku šestiletého studia běžné konzervatoře. Pro náročnou přípravu jsem musela změnit zaměstnání. Nastoupila jsem v Živnostenské bance, kde byl konec pracovní doby odpoledne, ne jako v knihkupectví, až v šest hodin večer.
Přijali mě! Všichni spolužáci byli mladší než já, to mě také hnalo vpřed. Paní rektorka mě prohlásila za hotový hlas a vzala do své třídy. Setkání učitele a žáka je ve zpěvu spíše magickým zadáním, po roce studia jsem cítila, že potřebuji jiné vedení hlasu. Mému naturelu vyhovoval profesor Zdeněk Otava, vynikající barytonista Národního divadla. Paní rektorka se k mé žádosti o přestup zachovala velkoryse a vyhověla mi. Svým krokem jsem si však udělala zle mezi ostatními profesory. Dopady jsem pocítila i mnohem později během své kariéry.
Druhý rok na AMU se mi díky profesoru Otavovi vrátil hlas, a to tak, že o rok později jsem si již zazpívala s úspěchem jednu z nejobtížnějších sopránových rolí českého repertoáru - Miladu ze Smetanova Dalibora v Ústí nad Labem. Stála jsem poprvé na profesionálním jevišti, bez orchestrálních a aranžovacích zkoušek. Bylo mi dvacet sedm let, jednalo se však o výsledek pouhých dvou let intenzivního studia. O rok později jsem už zpívala Aidu v Ostravě.
Zvítězila jsem v konkurzu na absolventský koncert s orchestrem v Rudolfinu, kde jsem zpívala tři árie z Verdiho Macbetha. Studium jsem zakončila rolí Mařenky v Prodané nevěstě na scéně Národního divadla. Týž rok jsem v Ostravě nastoupila jako sólistka opery. Mou další kariéru ovlivnilo hostování v Pucciniho Turandot v ND. Měla jsem ji nastudovánu v italském originále, přesto jsem se ji dokázala přeučit během pár dní do češtiny.
Je neuvěřitelné, co všechno jsi zvládla během pouhých dvou let…
Pocit, že stále doháním ztracený čas mě během studia na AMU vedl k nastudování mnoha velkých rolí: Aida, Tosca, Turandot, Lady Macbeth, Milada, Mařenka, Rusalka. Všechny tyto role jsou oříškem i pro vrcholné pěvkyně, nikdo s nimi nezačíná.
S repertoárem mnoha velkých rolí jsem v Ostravě působila necelé dva roky.
V té době se ti otevřely dveře do světa?
V Praze mě slyšel zpívat jeden z nejlepších zahraničních agentů, od nějž brzy přišla nabídka se smlouvou na Turandot do Teheránu. Vzápětí jsem byla pozvána dirigentem Claudiem Abbadem k předzpívání Turandot na jevišti milánské opery La Scala. Z Torina pro mě ihned poslal slavný dirigent Francesco Molinari-Pradelli, jehož jsem obdivovala z nahrávek s nejslavnějšími hvězdami. Byl nadšen a řekl: „Myslel jsem, že jsou na světě tři Turandot, a teď vidím, že jsou čtyři.“ Potom vznikl osudový problém, můj nezrušitelný kontrakt v Teheránu zablokoval termíny v Itálii.
Z té doby mám jednu domácí perličku: pozvání z La Scaly přišlo na termín, kdy jsem měla dopoledne zpívat v Ostravě Prodanou nevěstu pro školy. Vedení divadla mě odmítlo pustit. Dala jsem okamžitou výpověď a ještě jsem musela zaplatit záskok. Stálo mě to celou výplatu.
Po návratu z Iránu jsem dostala pozvání z Vídně na Janáčkovu Glagolskou mši s Vídeňskými filharmoniky a šéfdirigentem České filharmonie Václavem Neumannem ve slavném Musikvereinu. Díky tomuto setkání s Václavem Neumannem jsem pak zpívala dva roky s Českou filharmonií, s níž jsem absolvovala mnoho koncertů (Brittenovo Válečné requiem, Honeggerovu Judith, Oskara Morawetze Z deníku Anny Frankové…) a také velké turné po Rakousku, Švýcarsku, Francii, Itálii a Japonsku s Dvořákovým Requiem, Stabat Mater, Janáčkovou Glagolskou mší, Beethovenovou 9. symfonií.
Hostování se Slovenskou filharmonií mi následně přineslo pozvání na Toscu do Slovenského národního divadla v Bratislavě. Znala jsem ji jen z nahrávky, na jevišti ji nikdy neviděla. V prvním dějství jsem ještě nevěděla, co budu dělat v druhém. To jsem se dozvěděla až o přestávce. Po prvním dějství za mnou přišel šéf opery a nabídl mi angažmá. V Bratislavě jsem strávila dva krásné roky. Kromě Toscy jsem zde zpívala Aidu, Abigail, Rusalku. Janáčkova Káťa Kabanová s Peterem Dvorským byla veleúspěšná. Také naše společná Prodaná nevěsta ve Frankfurtu. Kritiky o nás psali jako o ideálním pěveckém páru… Spolu jsme zpívali i Verdiho Traviatu. Považuji to za nejšťastnější období své kariéry.
Bohužel jsem musela odejít z důvodu, který se dnes zdá neuvěřitelný: nemohla jsem v Bratislavě najít bydlení, nikdo mi s tím nemohl pomoci.
Během té doby jsem zpívala šňůru Turandot v Německu, také Lady Macbeth v pražském Národním divadle. Tomuto představení vděčím za nabídku stálého angažmá a vysněná zlatá kaplička se tak stala mou domovskou scénou na dlouhých třicet let. Přesto doba před revolucí nebyla pro mne příznivá, dávala přednost angažovaným. Jako bezpartijní s nevyhovujícím kádrovým profilem jsem nebyla atraktivní. Ačkoliv mé pěvecké možnosti sahaly od dramatického po koloraturní soprán, byly roky, kdy jsem chodila kolem divadla a plakala, že nejsem obsazovaná.
Přesto se mi povedlo několik velmi důležitých kroků v další kariéře: v Supraphonu jsem nahrála mnoho operních kompletů: Fibichovu Šárku, Smetanova Dalibora, Foersterovu Evu, Smetanovu Hubičku a Libuši, Martinů Hry o Marii, Gilgamesh, Řecké pašije, Mozartova Dona Giovanniho, Dvořákova Šelmu sedláka. Pro rozhlas Verdiho Lady Macbeth a Leonoru v Trubadúru.
Po celý život ti cestu ztěžovaly závažné problémy se zrakem…
Prošla jsem celou vývojovou řadou kontaktních čoček od tvrdých až po gelové, což očím nikterak neprospělo. Na dirigenta jsem téměř neviděla, proto jsem musela mít role perfektně nastudované. V Německu jsem přestávala vidět úplně, čočky mi způsobily zánět rohovky. Ještě jsem zpívala Turandot a v těžkém stavu dojela autem do Čech. Představení jsem zvládala tak, že jsem si na každé dějství dala čočku alespoň na jedno oko. V posledním dějství jsem už obvykle skoro neviděla, jen slzela, což naštěstí odpovídalo tragickým koncům příběhů většiny mých postav.
V době, kdy jsem byla málo obsazovaná, jsem stále toužila po sebezdokonalování. Požádala jsem Elenu Obrazcovou, která právě hostovala v Praze s milánskou La Scalou ve Verdiho Requiem, zda by mě přijala na stáž. Poslechla si mě a řekla: „Tebe budu učit třeba zadarmo,“ a nabídla mi termíny, kdy za ní mohu přijet. Vzala jsem si neplacené volno a sama si platila náklady.
V našem tisku tehdy proběhlo, že v Moskvě profesor Fjodorov jako první na světě provádí operace krátkozrakosti, zvané keratotomie. Psali, že s pacientkou mluvili během zákroku a ještě týž den odešla pro dítě do školky. Pochopila jsem to tak, že mi bliknou laserem do oka, a druhý den uvidím. Skutečnost byla jiná. Oko rozřezali skalpelem, šestnáct řezů od panenky až do bělma. Vzniklé jizvy oko stáhnou tak, že obraz dopadá na sítnici správně. Hodinu po operaci jsem měla pocit, že mi nasypali do očí žiletky. Bolel zvuk hlasu i světlo. Třetí den jsem začala malinko vidět. Po týdnu mi operovali druhé oko.
Volala jsem do divadla, že se nemohu ze zdravotních důvodů vrátit ve stanoveném termínu. Vyčinili mi natolik, že výsledek zákroku přišel stresem vniveč, musela jsem za rok znovu na reoperaci obou očí. Byl to pro mne velmi těžký rok, skoro jsem neviděla, vše bylo v mlze. Teď mám v každém oku třicet dva řezů. Teprve o něco později se začalo operovat laserem…
Po operaci jsem tři měsíce nesměla číst, chodit do divadla, do kina, zvedat těžké věci, ohýbat se… Psal se květen 1983, v listopadu se otvíralo znovu Národní divadlo, byla jsem obsazena do Libuše a Krasavy. Nemohla jsem číst, a tak jsem odmítla studium obou rolí zároveň, přidělili mi tedy Krasavu. Za týden zavolali, že budu zpívat Libuši, pak znovu další změna… Nakonec jsem při premiéře zpívala Krasavu. V květnu dalšího roku jsem se konečně dostala k Libuši pro nemoc představitelky. Nastudovala jsem ji za čtyři dny.
Netrápily tě jenom oči…
V roce 1985 vyvrcholily moje problémy s břišními kolikami, nemohla jsem vůbec jíst. Bála jsem se to v divadle říci, abych nepřišla o role. Jeli jsme tehdy do Japonska, kde jsem vystoupila mnohokrát jako jediná Donna Anna v Donu Giovannim.
V roce 1989 jsem byla indikována na operaci, na níž jsem však kvůli zpívání nenastoupila. Anestezie někdy poškodí hlasivky, pooperační srůsty mohou znesnadnit zpěv kvůli opěru, úbytek hormonů také udělá své. Vyléčila jsem se hladovkou podle doporučení lidového léčitele Ferdinanda Kosíka. Pila jsem ledvinový a šalvějový čaj a Breussovy šťávy. Do té doby jsem trpěla neustálými bolestmi. Šestý den hladovky jsem se probudila a po dlouhé době cítila naprostou úlevu. Denně jsem sice zkoušela novou inscenaci Fidelia, na večerní představení bych si ale přece jen netroufla. Dvacátý prvý den jsem proto půst ukončila. Plných čtyřicet dva dní hladovky jsem si tedy nechala na divadelní prázdniny.
Můžeš se s námi prosím blíže podělit o zážitky z tak dlouhé hladovky?
Čím déle jsem ji držela, tím více energie jsem měla. Šestý den byl zázračný i podruhé. Měla jsem skvělou imunitu, od nemocných jsem se nenakazila, průdušky se pročistily, lépe jsem viděla! Cítila jsem, jak se nastartoval celý organismus, a všechno se zlepšilo.
Kdykoliv jsem měla na něco chuť, stačilo si k jídlu přivonět, byla jsem schopná i vařit blízkým. Občas jsem měla sžíravou chuť třeba i jen na jediné zrnko soli, ale přemohla jsem se.
Během prvního týdne jsem shodila šest kilogramů, ke konci skoro nic. Celkem jsem zhubla o patnáct kilogramů, cítila jsem se skvěle, a co hlavně – zcela jsem se uzdravila!
Naučila jsem se velkému sebeovládání. Když si dokážete odříci základní potřebu – jídlo, zjistíte, že můžete postrádat téměř cokoli. Všechny problémy se zmenšovaly, nezabývala jsem se malichernostmi. Jako bych byla vykoupena, podobně jako v bibli proroci po čtyřiceti dnech na poušti.
Do všech svých rolí ses vždy hluboko ponořila, doslova ses převtělovala. Mohla by ses s námi podělit o takto zvnitřněnou podobu svých hrdinek?
Těžko říci, která z rolí mě zasáhla nejvíce. Všechny jsou mojí součástí, každá mě něčemu naučila, o něco obohatila…
LIBUŠE
je výjimečná postava. Kdyby byla mužem, těšila by se velkému uznání, jako žena však byla osočena: „Běda mužům, kterým žena vládne…“
Její ‚Proroctví‘ je nesmírně silné, jde mi z hloubi srdce, vždy mě dojme. Jedno z nejsilnějších bylo pro mne představení v roce 2000. ND zahajovalo událost Praha - Evropské město kultury. Zpívala jsem za přítomnosti prezidenta Václava Havla. V tu chvíli mělo Proroctví ještě nový rozměr, poslala jsem mu ho adresně. Když jsem v minulosti zpívala před Husákem, ukázala jsem na něj se slovy: „Zas nová bouř se valí blíž od východu kolkolem temno šíříc…“
K Václavu Havlovi jsem se obrátila touto pasáží: „Aj hle zas v mlhách sotva utvořených poslední kráčí rek, jenž z národa na trůn byl povolán. V míru i válce veliký, muž velikán, větší století svého, muž ducha sokem obdivovaného… Však nechť se stane cokoliv, to cítím v nejhlubší svých ňader hloubi, můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná.“
Další osudovou rolí byla pro mne TURANDOT.
Čínská princezna zadává tři hádanky nápadníkům. Když neuhodnou, jsou popraveni. Je to jenom nelítostná princezna? V první árii říká, proč je taková. Její pramáti kdysi znásilnil a zabil cizinec. Proto se na cizincích mstí, nechce se stát jejich kořistí. Nakonec ji změní opravdová láska.
Role je hlasově velmi náročná, mnohé pěvkyně svádí k důrazu na sílu a krutost. Pro mne je v ní nesmírně důležitá také něha a ženskost.
Když Eva vypráví další děj, neubrání se slzám. Dojemně líčí Kalafovu ušlechtilost i oddanost jeho otrokyně… Jakmile Turandot řekne, že zná jméno cizince, skryté v jeho hádance, všichni čekají, že bude popraven. Ona však před národem vysloví: Jeho jméno je Láska… Evina Turandot je procítěná, z její interpretace vystupuje i vnitřní život hrdinky.
SUOR ANGELICA
opera o dívce, jež porodí dítě v hanbě a je poslána do kláštera. Dozví se, že zemřelo, a vypije smrtící lektvar. Pak jí však dojde, že jí Bůh tento zoufalý čin neodpustí a ona se na nebesích nesetká se svým děťátkem… Kaje se a v tu chvíli jí Panenka Maria dítě přivádí… Ten moment byl vždy velice silný.
MADAMA BUTTERFLY
není jen gejša, která počala dítě s americkým námořním důstojníkem. Její láska k němu je vroucí, čistá, stejně jako její mateřství. Jediná věří v jejich manželství, a že se k ní vrátí… Loď se blíží, Butterfly vše vyzdobí květy, rozechvěle čeká… avšak marně. On přijíždí se svou novou manželkou pro dítě! Butterfly se loučí se synem: „Podívej se na mě, pamatuj si, abys mohl odjet, že pro tebe zemřela tvá matka…,“ a poté spáchá harakiri. Velmi silně jsem prožívala život všech zrazených žen i o děti oloupených matek a snažila jsem se vyzpívat hloubku jejich hoře…
RUSALKA
byla dlouho role, na níž jsem si netroufala, protože mne příliš dojímala. Jeden z nejsilnějších momentů pro mne je ten, kdy jí ježibaba slibuje: „Opustí tě všechna muka, budeš šťastná, budeš hned, zahubí-li tvoje ruka toho, jenž tě oklamal, jenž tě sved’…“ a ona odpovídá: „Chci věčně trpět, věčně v úzkostech, chci věčně cítit kletbu svou, svou celou lásku zhrzenou, svou beznaděj chci všechnu zřít, leč on musí šťasten být… Vyrvána životu v hlubokou samotu, bez družek, bez sester mám se brát. Miláčku, vím to, vím, nikdy víc tě nespatřím… Za tu lásku, za tu krásu tvou, za tvou lidskou vášeň nestálou, za všechno, čím klet je osud můj, lidská duše, bůh tě pomiluj!“
Verdiho LADY MACBETH
jsem zpívala v širokém dynamickém rozpětí. Prožívala jsem to neuvěřitelné střídání nálad ženy, která utlačuje muže, až ho dožene k vraždám. Dramatické poznání viny v dialogu s vlastníma rukama, jež nikdy neumyji od krve v závěrečné scéně, jsem zpívala téměř celé v pianissimech, až po závěrečné vysoké des. Byla to také moje poslední role na scéně.
Je jen málo pěvců, kteří prožívají příběh opery, každé slovo libreta. Mnozí se soustředí hlavně na tvoření tónu, smysl a obsah jim uniká…
Mým vzorem byla Maria Callasová. Uměla vyjádřit nejskrytější hloubku sdělení nejen hlasem, ale celou svou bytostí.
Geniální byl dirigent Bohumil Gregor. Jednoduchými prostředky vedl pěvce ve stylu „Musíte klást důraz na význam, zpívat text.“ Byl velmi obávaným dirigentem, pečlivě si vybíral, s kým bude pracovat. Potřeboval tvořivou spolupráci, zkoušel mnoho verzí, nakonec vybral tu nejlepší. Cítila jsem se velmi poctěna, když mi řekl: „Zpívej Toscu podle sebe, já tě doprovodím, cítíš to správně.“
Také se Zdeňkem Košlerem jsem v Donu Giovannim cítila naprosté souznění, visel mi na rtech, dýchal se mnou.
Kdy jsi na jevišti zažívala největší štěstí?
Prožívám je vždy, když se na jevišti setkám se stejně cítícími kolegy, dirigentem, kdy i režie je nesena stejným duchem.
Nezapomenu na Káťu Kabanovou s Peterem Dvorským. Byly to přímo magické večery, až běhal mráz po zádech.
Vrcholně šťastný prožitek přichází v okamžiku zvláštního nadpozemského ticha, které v hledišti nastane po árii. Jako by se zastavil čas. Teprve po chvíli vybuchne bouřlivý aplaus. Měla jsem v životě obrovské štěstí, že přes všechny překážky jsem ten zázrak mohla mnohokrát zažít.
