PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Soucítění - compassion - je jedno z nejoblíbenějších slov duchovního velikána současnosti, Jeho Svatosti 14. dalajlámy. Do češtiny bývá nejčastěji překládáno jako soucit. Pokud však procítíme nejjemnější nuance našeho přepestrého jazyka, najdeme ve slově soucit přídech lítosti. Tím se výrazně zužuje jeho význam na jakousi pasivitu prožitku, odevzdanost. Soucítění jako pojem mnohem lépe vystihuje onen ušlechtilý, láskyplný proces, v němž lze spatřit klíč k záchraně planety i lidstva. Tändzin Gjamccho v jednom z rozhovorů říká: 

„Hlavním principem pro setrvání lidstva na této planetě je zájem o blaho lidí na základě soucítění. Skutečný zájem o blaho druhých vychází z poznání, že sedm miliard lidí je vlastně jedna bytost. Jsme její součástí, součástí lidstva, proto pro ně pracujeme. Ekonomika je jen jednou z oblastí lidského života, sama o sobě však nemůže vést k vnitřnímu míru. Bez něj je velmi obtížné dosáhnout radosti.“
Na jiném místě se vyjadřuje ke světovému terorismu takto:
„Mezi lidmi je příliš mnoho nenávisti, hněvu, podezírání. Hlavní vinu nese stres, vyplývající ze způsobu života. Mír nemůže vzejít z pouhých modliteb, je třeba konat. Jsme jedna rodina. Musíme spolu mluvit, namísto toho, abychom brali do ruky zbraně. Soucítění je lidskou přirozeností, musíme se mu však učit. Současné školství vůbec nehovoří o dobrosrdečnosti, nevěnuje pozornost hlubokým hodnotám. Štěstí jedince přirozeně přináší štěstí jeho blízkým, rodině, přátelům, šíří se dál, až může být celý svět šťastný.“
Jeho Svatost tu připomíná význam jedince a jeho způsobu myšlení, konání a nakládání se životem i životním prostředím. Nikdo není bezmocný, každý je důležitý, každý za sebou zanechává dobré i špatné stopy.
Na osobní úrovni se mi v současnosti naskytla velmi intenzivní příležitost k posilování soucítění ve světě. Moje maminka, které je přes osmdesát pět let, před několika týdny upadla a pohmoždila se natolik, že je zcela odkázána na moji pomoc. Celý červen ve velikých vedrech zajišťuji její dosažitelné pohodlí v maličkém pražském bytě, který je k tomu opravdu nevhodný. Vzepjala jsem se k velkému výkonu fyzickému i organizačnímu a v čase tohoto psaní připravuji její převoz do svého domova v Českém Švýcarsku, který na dálku přeměňuji v rehabilitační zařízení. Nemohu se dočkat, až jí budu moci dopřát více prostoru, lepší vzduch, pohodlnou sprchu, moji vybranou kuchyni... Chvílemi mi docházejí síly, jsem podrážděná, zoufalá. Připomenu si výše citovaná slova, opanuji se, promluvím s některým z přátel a doufám v lepší příští. Většinu času však moje srdce naplňuje veliká něha, s níž se maminky dotýkám, sloužím jí. Po čtyřech týdnech jsme už na sebe napojeny natolik, že se v noci vzbudím (mám přechodný příbytek o patro výše) a jdu se podívat, zda něco potřebuje přesně ve chvíli, kdy to je třeba. Doufám, že se dostanu blíže k dokonalosti, abych tyto vlny pokaždé zachytila. Když ji ošetřuji, s pokorou si uvědomuji, že teprve teď znám dokonale i tělo své matky a jsem s to vnímat, co je pro ni pohodlné nebo alespoň snesitelné.
Dojímá mě, jak je statečná i přes opravdu nesnesitelné bolesti, vzdorující tišícím prostředkům. Nevzdává se, snaží se spolupracovat, pokouší se sama posadit, udělat o berlích pár kroků. Soucítí se mnou stejně silně, jako soucítím já s její bolestí a utrpením, od nichž se jí snažím ulehčit. Dělá si starosti, že je toho na mě moc, jak vše mohu zvládnout a nepoškodit své zdraví, co se mnou jednou bude, když nemám dceru, která by se o mě takto postarala... Mám v srdci hluboký klid, jsem si jistá, že se moje budoucnost uspořádá tak, jak bude třeba. Čas soubytí a soucítění s maminkou se otiskne i do mého dalšího života.
Díky každé osobní zkušenosti se naše poznání prohloubí. Začínáme i abstraktní pojmy vnímat v širokých souvislostech a objevujeme nové výzvy.
Mám za sebou roky osobní i profesionální praxe v duchovní oblasti, v oblasti lidských příběhů a vztahů. Dalajláma mě provází mnoho let jako vzdálený i blízký učitel, pojem soucítění mám od něho vetknutý v srdci, a přeci teprve teď vnímám, že je to univerzální klíč ke štěstí.
Když si představím, že se rodiče a děti naučí oboustrannému soucítění, manželé, přátelé, spolupracovníci... kam oko dohlédne, není oblasti, v níž by toto kouzlo nemohlo léčit temnotu. Ta je způsobena především sobectvím, bezohledností, krutostí, lakotou a ve společenském rozměru fanatismem.
Ať chceme či ne, buduje se v naší duši v průběhu života jakási zásoba bazální něhy. Tak nazývám onen zázračný hřejivý pocit, který se nám rozlije v srdci v okamžiku, kdy po dlouhé době potkáme kamaráda z dětství, dlouho odloučeného příbuzného, milovaného učitele, první lásku... Jsou tisíce okamžiků, v nichž se můžeme přesvědčit o přítomnosti božského rozměru ve svém nitru. Je to vždy také výzva, abychom svým chováním aktivně onu zásobu navyšovali. Stačí se probuzeným zrakem rozhlédnout a uvidíme, kdo nebo co v tuto chvíli potřebuje naši empatii, vlídnost, přítomnost, blízkost, povzbuzení.
Nedlužíme mnoho jen v oblasti mezilidských vztahů, Matka Příroda na naše soucítění dlouho marně čeká. Nechceme slyšet, jak moc si sami ubližujeme a o kolik se ochuzujeme, když se ji snažíme pokořit, přemoci, využít pro své nesmyslné cíle. Kácíme stromy, abychom se pekli v betonovoasfaltové džungli v parnech, která jsme zčásti přivolali zaslepenou honbou po zisku, ekonomickém růstu, pohodlí... Plýtváme vodou a znečišťujeme ji, ignorujeme potřebu čistého vzduchu, živočichům omezujeme teritoria, bez nichž nemohou přežít... Byl by to dlouhý výčet naší ignorance, všichni ho známe nazpaměť a nedbáme. Přesto se můžeme probudit hned v tuto chvíli a dovolit svému srdci, aby se zaplavilo radostí.
Dnes v poledne byla teplota vzduchu třicet stupňů, chodník sálal asi padesátkou. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím: po rozpáleném parkovišti hopkaly, vesele dováděly a pokřikovaly dvě sojky, které jsem po celý život potkávala jen v lese, později v městských parcích. Patří mezi druhy, které se adaptují i na peklo. Jsme stejně silní?