PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Byla jednou jedna rodina - máma, táta, kluk Jonáš a holčička Johanka. Žili spolu v krásném slaměném domě se zelenou živou střechou porostlou netřesky. Byl tak chytře postavený, že v něm skoro nemuseli topit. Už z toho je zřejmé, že táta s mámou byli moudří.
Bylo u nich pořád veselo, ze všeho měli radost, často spolu zpívali a vyprávěli si o životě. Měli televizi jen na něžné pohádky jako jsou o Krtečkovi, Králících z klobouku a Medvědech, hlavně si je však sami kreslili a spolu vymýšleli. Když měl někdo narozeniny, ostatní se stali spiklenci a tajně připravovali neuvěřitelná překvapení a radovánky. Dárky nekupovali, výjimkou byly jen krásné knížky a desky s hudbou, protože člověka činí šťastným a lepším.
Pekli domácí chléb, celý dům vždycky provoněl. Na zahrádce pěstovali spoustu dobrot a z nedaleké farmy si přinášeli lahodné mlíčko a sýry.
Před oknem měli krmítko, na němž se za celý rok vystřídalo mnoho ptáčků. Když přiletěl nějaký neznámý druh, našli si ho v atlase nebo na internetu, zapsali do domácí Ptačí knihy a naučili se jeho jméno česky i latinsky.

Vánoce u nich začínaly až adventem. Červený děda se sobím spřežením jim byl k smíchu, když pomalu od léta koukal z výkladů ve městě a lidé kvůli němu bláznili a kupovali spoustu nesmyslů.
Pro naši rodinu byl tento čas plný tajemství, rozjímání, sblížení a smíru. Na stolek pod oknem postavili dřevěný betlém, který celý rok na tento okamžik čekal zabalen v hedvábném papíře na půdě. Vyřezal ho pro ně jeden moc šikovný strýček jako dárek k narození Jonáše. Až do Štědrého večera v něm chyběla hlavní postava - Ježíšek.
Každý dospělý si potajmu připravoval půlnoční vánoční modlitbu. Byla v ní mimo jiné přání a vzkazy všem, kdo spolu ten večer stráví: oběma dědům i babičkám, tetičce, která žila sama, a těm členům širší rodiny, kteří už opustili tento svět.

V adventu rodiče pekli cukroví a perníčky, děti na ně vymýšlely zdobení. Maminka schovala dobroty do tajné skrýše, aby vše pěkně změklo a navinulo.
Ve váze u krbu se nalévaly pupeny "barborek", na Mikuláše bylo třeba obstát před "soudem" se ctí, aby čert nebyl vyzván k exekuci. Vždy se nějaký vroubek našel, ale do tohoto domu v doprovodu majestátu Mikuláše docházel tlustý čert, který měl měkké srdce.

Na svatou Lucii se všichni stali anděly a byli na sebe hodní. Také v ten den každý z rodiny vykonal dobrý skutek, o kterém večer ostatním vyprávěl při večeři. Maminka k ní vždy vykouzlila něco nečekaného, pokaždé byl stůl nazdoben květy a andělíčky.
Dvacátý první prosinec byl sluníčkový. Děti vyrobily slunce z jásavě žlutého papíru a navěsily je do oken, maminka všem povlékla peřiny do slunečního povlečení. Pil se heřmánkovo-zázvorový čaj s pampeliškovým medem.
Dvacátý třetí prosinec byl dnem pečení vánoček, jejichž omamná vůně brala dech. Zpívaly se přitom koledy a každý rok se naučily děti jednu novou píseň.

Štědrovečerní návštěvníci se sjeli do domu hned ráno, do chladu uložili vlastnoručně připravená jídla, která podle nich patří na stůl toho večera. Tradičně všichni společně nazdobili stromeček a pak se vydali na dlouhou procházku do lesa s batohy plnými dobrot pro zvířátka a ptáčky. Na jedné mýtině pro ně ozdobili stromek, na kterém každý něco našel. Ptáčci lojové koule se semínky, zajíčci a srnky mrkev, chléb a jablíčka. Rodina strom obestoupila, spojila rukama kruh a zazpívala tichounkou koledu. Návrat domů byl oslaven vánočním ovocným čajem. Protože se ten den držel půst, šli si všichni po čaji na dvě hodinky lehnout, aby hlad zaspali a byli celý večer čerství.
Po probuzení nazdobili stůl svícemi, větvičkami jedle a jmelí, ořechy a červenými jablíčky. V kuchyni se začalo kouřit z hrnců i pekáčů, kouzlily se dobroty. Krémová polévka, hubník, kuba, švestková omáčka, salát, ryba. Každý si mohl vybrat, po čem jeho prázdné útroby toužily.
Když se všichni sesedli u slavnostního stolu, vzali se za ruce a společně pronesli krátkou modlitbičku: "Děkujeme Pane Bože za všechnu Tvou péči. Kéž Tvá Láska v širém světě všechna srdce léčí..." Potom každý políbil ruce svých sousedů a pustili se svorně do jídla.
Když sklidili ze stolu a dolili vánoční čaj, tatínek zhasl a s rozsvícenou svící přistoupil k betlému. A hle! Jakýmsi zázrakem se prázdné místo mezi Marií a Josefem, přímo pod tlamičkami volka a oslíka zaplnilo. Leželo tam líbezné Jezulátko, král tohoto večera. Sem patřila jediná koledička: "Jak jsi krásné..."
Potom tatínek rozsvítil a další zázrak nastal: pod stromečkem se choulily barevné balíčky s drobnými dárky. Od doby, kdy se Jonáš naučil číst, vyvolával jména na balíčcích a Johanka je nosila obdarovaným. A všichni se objímali a líbali a smáli a bylo jim nádherně.
Před jedenáctou se znovu zhaslo, zářily jen svíčky u jesliček a dospělí pronášeli své půlnoční modlitby. To byl čas tichého dojetí, něžných vzpomínek a hlubokého vděku. Kdosi začal zpívat, ostatní se přidali: "Tichá noc..."
Kdo ještě nebyl ospalý, vydal se do kostela v blízkém městě na Rybovu mši.
A to je naší pohádky konec. Každý si ji může přepsat po svém. Může to být také začátek znovuzrození vánoc. Stačí, když nám nic z toho nebude zatěžko, penízků je k tomu třeba jen málo.s Kéž se lidový betlém znovu vrátí do našich příbytků... Vždyť nám tu tradici založil Svatý František z Assisi už v roce 1223! Kéž je tu hodně dětí, které něco podobného prožijí a ponesou pohádku dál.