PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Život každého z nás je Cesta... Pro někoho je směr jasný, jiný hledá, další nevnímá její smysl. Někdo chodí v kruhu, někdo se stále pro něco vrací, někdo běží, někdo odhodlaně kráčí, někdo opatrně našlapuje. Pozoruji a prociťuji stovky lidských příběhů a s přibývajícími roky mě fascinují jemné detaily, jakási poezie Cest.

Nedávno jsem byla dojata filmovým příběhem, jehož zpracování mě sice nenadchlo, téma je však oslnivé. Scénář nabízí cestu smíření otce se synem, mezi nimiž není ani špetka porozumění. Každý z nich žije naprosto odlišným způsobem života: otec jako lékař a vězeň konvencí, syn jako absolutně svobodný, i ve středním věku stále ještě nekonformní podivín. Syn nabídne otci kousek společné cesty. Pro toho je to tak nepředstavitelné, že odpoví mlčením. Vše změní smrt, kterou syn najde v bouři daleko od domova - v Pyrenejích. Byl právě na počátku poutě do cíle tisíců věřících - do Santiaga de Compostela. Otec se vydává na cestu místo svého syna, hrsti jeho popela zanechává na významných poutních místech. Sám prochází hlubokou proměnou. Nejde jen o smíření a hluboké prožití otcovské lásky, na kterou se tak snadno zapomene. Jde zejména o zásadní přeskupení životních hodnot v hledání Lásky.

Ztráta naděje a víry ve vlastní sílu se projevuje jako psychická krize. Temnota, strach, ukřivdění a stížnosti na stav světa umocní oslabení, a tak se zdá, že je třeba pomoci zvenčí. Problém je v tom, že jiskru ducha odtud rozdmýchat nelze. Rozhoří jedině zevnitř za přispění probuzení lásky k životu, k dílu, k bližnímu... Ztrácíme příliš mnoho času hledáním bezbolestných cest, zkratek, které vedou pohodlně k cíli. Jako bychom byli nadáni přehlížením podstaty a stále se zaobírali jen margináliemi. A přitom právě podružnosti nás svádějí z cesty a přinášejí utrpení.

Psychologie uvízla v hledání příčin duševních potíží v minulých traumatech, posléze v hledání příčin kdekoli vně postiženého. Člověk sebe a své blaho povýšil na božstvo, a stal se ničitelem harmonie a celistvosti. Lidstvo může svou další existenci obhájit jedině obratem o sto osmdesát stupňů: s láskou se začít starat o planetu a o dar života v nejširším slova smyslu. Ohleduplnost a ochota jsou jediné účinné léky na globální krizi...

Jakmile se člověk poddá kráse, která ho na každém kroku obklopuje, zněžní mu srdce a jeho Cesta rozkvétá. Uviděla jsem matku, která po létech objevila své dítě a ve světle toho zázraku odložila okamžitě a navždy všechny své závislosti. Muž, který se zbavil chorobné žárlivosti díky prožitku nezničitelné naděje, se stal vtipným společníkem a obětavým přítelem širokému okruhu blízkých. Nevidomý začal vnímat světlo a velké překážky středem svého čela - třetím okem, chcete-li. Dívka zvítězila nad úzkostí a naplnila své poslání v hudbě. Osamělec překonal strach z blízkosti a žije roky v láskyplném vztahu. Agresor objevil dynamické a meditativní cesty k uvolňování napětí a stal se úspěšným a statečným záchranářem. Žena, v mládí zneužívaná, odložila nenávist a stala se šťastnou manželkou a matkou... V blízkosti každého z nás se odehrává mnoho neuvěřitelného.

Podléháme příliš svým pocitům a chtění, a tak si odpíráme radost a smysluplnost Cesty. Každý z nás tu má nějaké poslání. Jeho naplnění není snadné. Prokousáváme se k němu skrze překážky a nepřízeň okolního světa, upadáme do skepse, znovu se zdviháme... Stále jsme blízko naplnění daného okamžiku, jen snadno ztrácíme rozhodnost a trpělivost. Stará moudrost připomíná, že i cesta je cíl. Je to veliká výzva. Zdokonalujme se v umění propadnout kouzlu cesty a neztratit přitom směr.

Kdysi na cestě po Skandinávii jsme s přáteli trpěli útoky tisíců norských komárů. Používali jsme všechny dostupné prostředky obrany. Nádherné scenérie, čistota tamní přírody a síla živlů snadno toto utrpení mírnily. Jeden přítel se nám celou dobu vysmíval, že jsme civilizační tupci, když používáme repelenty. On není nepřítelem komárů, nemyslí na ně ve zlém, nebojí se jich, a tak ho nechávají na pokoji. Cestou na jednu posvátnou horu se však na něm usadily mraky jeho drobných příznivců. Dlouho to zvládal, tvářil se, že se nic neděje. Na vrcholu však padl na kolena a pronesl památnou větu: "Pane Bože, nešlo by to nějak zařídit, abych zrovna tuto zkoušku nemusel podstupovat?" Vzápětí propukl v smích a my všichni s ním. Člověk občas hloupě smlouvá, aby nemusel nést logické důsledky svých předchozích činů (v tomto případě pýchy). Není tu žádný přísný a trestající Otec. Jen sklízíme, co jsme zaseli. Stále je tu Láska bez hranic a Světlo v naší hrudi jako pramen živé vody.

Většinu času teď žiji v přírodě, a tak mám mnoho důvodů mít ráda všechny druhy počasí i rozmary živlů. Sníh je ozdoben mnoha šňůrkami stop a vypovídá o životě neviditelných bytostí...

Pozoruji ptáčky na krmítku za oknem a zmocňuje se mě radost z jejich krásy, nezdolné energie, hašteření a rychlého usmiřování. Tři sýkorky koňadry se točí na jediné lojové kuličce, dělí se v míru na maličkém prostoru o potravu. Chytrá knížka přitom o nich praví, že "se nesnesou v jednom krmítku, hned jedna vyhání druhou..."

Slunce na chvíli prorazí příkrov mraků a rozehraje divokou světelnou hru. Za chvíli vše zmizí v olověné šedi beze stopy, stejně jako chvilka životního štěstí. Uvěřím snad proto, že za mraky není žádné slunce?