PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Touha, vášeň, nadšení, zoufalství, pochybnosti, naděje, žárlivost, něha, prudkost, porozumění, nedorozumění, nenávist, zloba, usmíření, milování, opouštění, návraty, zevšednění, stesk a zavržení... pak doprošování, odmítání a nakonec prozření a vyznání ve chvíli, kdy to protějšek už vzdal...

Mapy vztahů mezi muži a ženami jsou jen těžko čitelné, přesto se stále snažíme najít způsob, jak být spolu, neztratit sami sebe, a přeci se moci těšit zázrakem okamžiků vzájemného prolínání, extatické blízkosti, v níž ztrácíme povědomí o hranicích vlastního prostoru a letíme vesmírem na křídlech nezničitelné lásky.
Poslední dobou čteme řadu vědeckých pojednání o rozdílnosti mozku ženy a muže a zdá se, že se tu nabízí vzkaz mužů k ženám: "Jsme jiní, nepoutejte nás k sobě. Naše nevěra je přirozená, neumíme to jinak. Neobtěžujte nás analýzami vztahu a sliby stálosti, potřebujeme rozsévat sémě po celém světě. Jsme vědci, vše potřebujeme uchopit a pochopit, proces vznikání a zanikání nás nezajímá, chceme výsledek! Nerušte nás, když jsme soustředěni na práci! Stejně se ničeho nedočkáte, protože prostě nemůžeme pořád přepínat. Neobtěžujte nás citovými výlevy, děsí nás a musíme vás v tom okamžiku zklamat. Pokud vám začneme vyznávat lásku, je to jen díky hladu po sexu. Po uspokojení si na to zas chvíli ani nevzpomeneme. Nejlépe si stejně popovídáme s kamarády".

Ženy se zlobí a snaží se přesvědčit muže o tom, že schopnost prožívat hlubokou, a tím pádem samozřejmě trvalou lásku se pojí se zralostí, moudrostí a ušlechtilostí. Snaží se muže inspirovat k poetickým výkonům a sní o tom, že se zhmotní některá dojemná americká filmová scéna. (Krásný, mužný a urostlý chlap padne na koleno, se slzami v očích políbí ruku své vyvolené a naléhavě praví: "Vezmi si mě!" Pokud mu žena svěří sladké tajemství, začne tančit, plakat a smát se zároveň, uchopí ji do náruče, točí se s ní dokola a vykřikuje, jak je šťastný... )
Ženy jsou frustrované nedostatkem kontaktu a komunikace, vadí jim, že jsou pohlazeny jen v rámci sexuální předehry. Touží po něze bez chtíče, po laskání, které je vedeno srdcem. Nemají nic proti sexu, ale potřebují se nejprve cítit opravdu milovány. Dokáží v lásce předstírat mnohem lépe než muži, a tak se partner mnohdy roky nedozví, jak málo uspokojivé milování své drahé poskytuje. Žena touží po mužské citlivé a měkké dlani mnohem více než po tvrdém nelítostném údu. Potřebuje se cítit v rukou muže jako sochařská hlína, které láska vdechuje život. Teprve potom se může otevřít a přijmout muže bez rezerv. Žádná technicky vykonstruovaná milostná předehra toho nemůže docílit. Intuice ženy neomylně pozná rutinu i přetvářku.

Muž má z takové blízkosti strach, protože se jí cítí být oslabován. Nechce ztrácet dominanci a mužnost tím, že ženě podlehne a začne se chovat pošetile. Je-li přijímán bez podmínek a obdivován, je schopen nadlidských výkonů. Je na ženě závislý, a přeci se tomu brání zuby nehty. Nechce se nechat zatáhnout do sítí výčitek, podezření a zoufalého naléhání, které ho obtočí, kdykoli poleví ve svém nadšení. Žena dokáže prociťovat lásku, myslet na ni a toužit po jejích projevech dvacet čtyři hodin denně. Muž takovou kapacitu nemá. Potřebuje na lásku zapomenout, nebýt jí vyrušován, kdykoli má před sebou nějaký důležitý úkol, či chlapské povídání.

Mnohdy však můžeme pozorovat převrácené scénáře: nepříliš chytré a nepříliš krásné ženy, které nelítostně týrají muže svým chladem a panovačností, sklízejí díky tomu trvalé dobývání, věrnost a lásku až za hrob. Jejich protějšky mohou být imponující, mužní a obdivuhodní, nikdo z okolí nechápe, čím byli obluzeni. Jindy zůstává rozum stát nad tím, že krásná, inteligentní žena se podbízí a usiluje o muže, který jí nesahá ani po kotníky. Pak nás šokuje pohledný muž, který se z neznámých důvodů chová slabošsky a hystericky, chorobně žárlí a pronásleduje svou ženu neustálými požadavky na vyznání a důkazy lásky. Ztrácí zcela kouzlo, je jen politováníhodný, o lásku ženy přijde.
Egocentrismus plodí poziční války. Partneři násilně vnucují protějšku své osobní představy a požadavky na podobu vztahu. Ochota vycházet si vstříc a překonávat krize, schopnost spolupráce, vzájemný respekt, péče o vztah - to jsou záruky trvalých soužití.

V současnosti je velkým problémem vytváření vztahů se zadanými nebo mezi zadanými partnery. Zvláště v naší zemi, kde nejsou silné křesťanské zásady, nemáme v tomto ohledu dost silné zábrany. Mnohdy jde jen o flirt, o povyražení, o zbytečné ohrožení nejvyšších hodnot. Může se stát, že potkáme svého osudového partnera ve chvíli, kdy není volný, nebo je tato překážka na naší straně. V takové situaci je velmi těžké respektovat etická pravidla, vyžaduje to velkou vnitřní ukázněnost.

Překročíme-li přeci jen tuto hranici, čeká nás mnohaletý bolestný proces radosti a utrpení, lži a strachu, týrání a hýčkání, snahy vyřešit neřešitelné... Tento stres nedokáží řešit moudře ani muži, ani ženy. Každý rozhodující krok totiž přinese kromě úlevy také velikou bolest. Zdá se pak, že největším důkazem lásky může být ochota vzdát se jí...
Tak jako dochází k vulgarizaci chování a jazyka, hrubnou i vztahy mezi muži a ženami. Ani nalezené rozdíly mezi pohlavími nemohou obhájit neomalenost a krutost.
Můžeme být seberozdílnější, láska vše přemostí. Musí však být v srdci doopravdy živá. Nemusíme ztratit jeden druhého, když najdeme trpělivost pro chvíle, kdy se druhý oddálí, něhu pro chvíle, kdy je druhému smutno, ochotu naslouchat tomu, co druhý potřebuje říci... Zázrak dobrovolné společné cesty, která nikoho nepřipravuje o svobodu a přesto je nezpochybnitelná, může být skutečností. Stačí, když pochopíme, jak hrozně bolí samota.