PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Konečně jsme se dočkali! Bůh byl lokalizován! Exaktní věda si radostně mne své kostnaté ruce. Příčinou je tato potěšující zpráva:

Vědci zabývající se výzkumem lidského mozku se dlouhou dobu domnívali, že člověk má v hlavě místo, kde se obrazně řečeno ukrývá Bůh. Představovali si určitou oblast mozku, která je zodpovědná za duchovní projevy. Experti z univerzity v Missouri přišli s objevem, podle kterého je spiritualita komplexním fenoménem s mnoha aspekty, na němž se podílí více mozkových center. Nová studie vychází z poznatků, podle nichž duchovní prožitky souvisí se sníženou funkcí pravé strany mozkového temenního laloku. Výzkumníci z Missouri tyto závěry potvrdili. K tomu navíc popsali souvislost mezi dalšími druhy duchovního prožívání s děním v čelním laloku.
Na internetu jsem si našla pár videí s přednáškami, v nichž profesor Brick Johnstone z týmu zmíněných missouriských vědců vysvětluje podstatu svých objevů. Sděluje, že lidé s traumatickými poraněními mozku v oblasti pravé části temenního laloku vnímají duchovní rozměry života a nezabývají se příliš sebou samými a vlastním já. Provedl však dříve také výzkumy s buddhistickými mnichy a františkánskými řádovými sestrami. Ukázalo se, že i zdraví lidé jsou schopni potlačit funkce pravé části mozku prostřednictvím meditace a dosáhnout tak spojení s božskými silami.
Potud je vše jasné. Chybí však drobná informace o tom, že profesor Johnstone nepovažuje spiritualitu za mozkovou poruchu, nýbrž za důležitý životní rozměr. Svou prací se snaží přispět k odhalení vstupních bran k poznání, které přesahuje trojrozměrný koncept. V našich krutě ateistických podmínkách se považuje za samozřejmost, že společností prostupuje jakýsi upatlaný despekt ke všemu duchovnímu. Oproti tomu se věda na avantgardním západě Spojených států o spirituální dimenzi automaticky opírá již dlouhé roky.
Při vyhledávání Johnstonových přednášek jsem narazila na mezinárodní televizní kanál Supreme Master Television. Jde o neziskovou organizaci, která vysílá z Los Angeles od roku 2006. V populárním pořadu "Věda a spiritualita" se o své poznání dělí řada velmi pozoruhodných osobností. Patří mezi ně mimo jiné kvantový fyzik Fred Alan Wolf, který loňského roku navštívil Prahu. Objevil se tam lékař a psychoterapeut John Lilly, zabývající se výzkumem vědomí, biochemik, fyziolog rostlin a parapsycholog Rupert Sheldrake, filozof a šaman indiánské krve Joseph Rael a řada reprezentantů dalších oborů jako je archeologie, dějiny umění, ekologie, ekonomie... Ač každý z nich přichází z jiného oboru, společným jmenovatelem přínosu jejich díla je přesah lidského poznání do duchovních rozměrů. Vykročili za hranice antropocentrismu, tedy kultu člověka jako nejvýznamnější bytosti ve vesmíru a vládce přírody.
Zdá se, že lokalizace Boha v lidském mozku se nekoná. Mozek jsme za posledních sto let sice zbožštili, ale Bůh je dál všudypřítomný. Křečovitě se snažíme exaktně definovat bytí a lásku, protože jsme zabloudili ve slepé uličce omezeného racionálního chápání. Radostně objevujeme biochemické procesy v mozku a cynicky jimi vykládáme své city i obcování s Bohem.
Hlava, která je mozku domovem, není místem setkání s Bohem. Za hlavu se chytáme v úplně jiných situacích: v zoufalství, když něčemu nemůžeme uvěřit, když nás dohání k šílenství něčí hloupost či nehoráznost...
Ve stavu milosti, pokory nebo skutečného procítění životního smyslu nám rozechvělá dlaň spočine vždy uprostřed hrudi. Tam odpradávna člověk cítí duši (snad s dechem - Duchem spojenou), tudy vnímá spojení s Bohem, tudy "chápe" podstatu bytí a lásky. Tady nachází sílu, o niž se může bezpečně opřít v nejtěžších chvílích života, z níž může neomezeně čerpat sílu pro své tvořivé dílo. Rozpřažená náruč nabízí obnaženou duši v gestu odvahy a hluboké důvěry. Mozek nemůže poskytnout objetí či pohlazení, skutečnou energii lásky. Ani láskyplná náruč však Boha nevlastní, nevězní...

Ať chceme či nechceme, všichni Boha hledáme, všichni se k němu vztahujeme. Zoufalá snaha dokázat jeho existenci či neexistenci vede mnohé k pošetilostem. Toto téma je velmi často spojeno se ztrátou soudnosti věřících i nevěřících. Psychické utrpení bývá spojeno s pochybnostmi, ztrátou víry či zanevřením na lásku. Mnohdy jsem se setkala se zlobou, Bohu adresovanou. Byla vždy podobná zlobě odstrčeného dítěte, které pochybuje o rodičovské lásce, není spokojeno s mírou péče a pozornosti. Křičíme, že jsme byli opuštěni, a přitom jsme to my, kdo se otočil zády. Pod vlajkou nejposvátnějších jmen na tomto světě spáchalo lidstvo ty nejhorší hříchy...
Denně se ocitáme v situacích, které prověřují naši duchovnost. Procházíme tisíci křižovatek, na nichž jsou naše rozhodnutí vedena láskou, velkorysostí, ohleduplností, vděkem... Máme vždy i opačnou možnost. Někdy ji bohužel využijeme.
Na závěr nabízím kratičký příběh jako ilustraci pro naše dnešní nelehké téma.
buhnalezen5Mé blízké přítelkyni odešel na věčnost otec, s nímž bylo těžké být v láskyplném vztahu. Ona to však ve svém srdci dokázala, třebaže s ní už nějaký čas nekomunikoval. Plakala a naříkala, že zemřel sám, že u něho nikdo nebyl.
Řekla jsem: "Nikdo neumírá sám".
Vykulila na mě oči: "A kdo tam s ním byl?"
"Bůh."
" Aha, na toho jsem zapomněla..." řekla zaraženě.
Vzápětí jsme vypukly v úlevný smích... Bylo to nádherné a osvobozující. Zazdálo se mi, že i shůry slyším upřímný řehot. Asi mi vynechala pravá hemisféra