PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Ze všech stran se na nás valí zprávy o korupčních skandálech. Zneužívání moci a příležitostí nás právem rozhněvalo, je bezesporu neomluvitelné. Je politováníhodné slyšet z úst donedávna zpupných a pyšných trapné dětinské výmluvy, těžko v nás vyvolají soucit. Naopak, jsme rozhořčeni, že někdo tak bezostyšně zklamal naši důvěru. Možná by byl na místě vnitřní dialog v každém z nás: ?Zvládl bych to já? Zůstal bych čistý??
Z hlediska duchovního se jedná o podlehnutí pokušení, svodům, či démonům. Jde o závažnou patologickou závislost na hmotných statcích podobnou alkoholismu. Zjevně silně opilý člověk blábolí, že nic nepožil, že má vše pod kontrolou.
Každé pokušení připomíná obraz Gautamy sedícího pod stromem probuzení a sílu všech démonů, kteří ho měli připravit o čistotu, vnitřní mír a světlo, a tak mu zabránit stát se Buddhou. Tento symbolický apel je adresován každému z nás. Toužíme po poznání, osvícení, stavu milosti. Když jsme jimi požehnáni, nestačí nám. Jediná vteřina takového zázraku nás může naplnit na celý život. Dál ji můžeme už jen zúročovat. Místo toho se občas stane, že ten, kdo byl oblažen, se snaží donutit Prozřetelnost, aby mu nadělila závratně krásný prožitek bezbřehé lásky a absolutního propojení s všehomírem natrvalo. Přestane se zabývat svými povinnostmi a tráví nekonečné hodiny meditací, čtením duchovní literatury, hltáním duchovních podnětů ve všech podobách. A čeká. Čeká, že ?to? znovu přijde a navždy s ním zůstane. Neptá se, zda si to zaslouží, považuje se za vyvoleného. Milost jako příležitost k vyšší kvalitě pozemského příběhu promění v drogu, způsobující osobní blaho. Chová se jako narkoman. Odpojen od smyslu mrhá samoúčelně časem. Mnohdy nutí své okolí, aby se podřídilo jeho ?hodnotám? a umožňovalo mu být na ?svaté cestě?. Na své blízké shlíží shůry jako na nevědomé ubožáky, které rád poučuje. Mnohdy se jimi dokonce nechává živit.
Tento příběh o duchovním zbloudění reprezentuje naprosto stejný scénář, podle něhož se odvíjí cesta politiků, kteří si namísto služby lidu cpou vlastní kapsy..
pokuseni1Odolávat pokušení je každodenní úkol. Jako bychom nepřetržitě dostávali příležitost k sebezdokonalování. Nemám na mysli výzvu k tvrdé askezi. Ta je opravdu cestou hrstky vyvolených a sama o sobě, je-li odtržena od skutečného poslání, se stává jen deformací vztahu k životu. Snažím se tu pouze připomenout tisíce drobných křižovatek, na nichž se v životě často ocitáme, a musíme činit rozhodnutí. Pokaždé si můžeme všimnout, čemu jsme dali přednost. Časem se možná ukáže, že volíme raději pohodlí a snazší cesty, aniž bychom se příliš zabývali souvislostmi, smyslem a vzdálenější budoucností. Jako by nám ve chvíli rozhodnutí bylo jedno, kam se naše cesta stáčí? Mám k tomu jeden příběh.
Mladá, čerstvě vystudovaná právnička dostala místo na právním oddělení radnice ve vedlejším městě. Ocitla se mezi kolegy, kteří svou práci moc rádi neměli, postupovali rutinně a na klienty nebyli moc vlídní. Ona přinesla mladické nadšení, pečlivost, ochotu zabývat se každým případem co nejdůkladněji, chápavý a laskavý přístup. Během krátké doby se stala hvězdou úřadu, klienti šířili její skvělou pověst, a počet právníků mohl být snadno zredukován. Kolegové, kteří zůstali, ji za to pochopitelně neměli rádi, ale byli nuceni zvýšit výkon a zlepšit i své chování.
Naše hrdinka svou práci opravdu milovala. Jediné, co ji čím dál více trápilo, byla skutečnost, že denně stráví dojížděním hodinu a půl v autobuse. Když se po třech letech uvolnilo stejné místo v jejím městě, bez váhání dala výpověď a přestoupila. Asi tušíte, milí čtenáři, co se stalo. Oddělení bylo na vysoké úrovni, právníci zkušení, vlídní a oblíbení. Nováček s pouhými třemi lety praxe byl ve srovnání s nimi tím, kým opravdu byl: začátečníkem, kterému se přidělují lehké a méně zajímavé případy. Nebylo cesty zpátky tam, kde práce přinášela pocit naplnění a radost. Když mi ta mladá žena svůj příběh vyprávěla, byla už moudřejší a pokornější. Věděla, že podlehla pokušení, a ztratila mnohem více než získala.
V životě uděláme mnoho podobných chyb. Je to přirozené, jiná cesta ke zralosti a smysluplnému životu nevede. Potřebujeme si jen déle pamatovat svá selhání, abychom je neopakovali znovu a znovu, abychom je přijímali jako cenné lekce školy života.
Pokušení obléká pestrý šat, mnohdy je velmi rafinované. Příliš pozdě shledáme, že jsme se ocitli v pasti. Tou dobou už máme za sebou spoušť, kterou jsme v tom stavu obluzení způsobili všude kolem. Je to bolavé zjištění, proces nápravy a stav účinné lítosti se mohou nakonec stát kapitolou, na niž budeme v knize svého života jednou hrdi.
pokuseni2Duchovní cesta je pokušeními lemována. Stále cosi usiluje o naši důvěru v láskyplnou podstatu existence, o jistotu v rozlišování mezi dobrem a zlem. Máme mnohá přání, v jejichž splnění vidíme naději na šťastný život. Bývají vyslyšena dlouho poté, co byla vyslovena. Mnohdy až tehdy, kdy jsme už na ně zapomněli.
Připomeňme si starozákonní příběh stoletého Abrahama a jeho ženy Sáry, kteří se Hospodinu vysmáli, když jim sdělil, že budou konečně mít vytouženého syna. Abraham to považoval za pokušení, které mělo obnovit staré rány. Nevěřil v takový nesmysl. A přeci se stalo. Snad proto, abychom pochopili, že důvěra v Boží moudrost a lásku je jediným pilířem, o nějž své životy můžeme opřít. Teprve pak byl Abraham schopen dovést svého milovaného chlapce na posvátnou horu jako oběť a byl si jist, že pokud ji po něm žádá ON, má smysl, ať to dopadne jakkoliv. A stalo se. V poslední vteřině ho zastavil hlas shůry: ?Zadrž, nezabíjej? teď již vím, že mi opravdu důvěřuješ??
Nebyl to sadistický pokus o týrání Abrahama, ale okamžik doteku vnitřní síly, na niž se může spolehnout v nejtěžších chvílích, skrze niž může cokoli překonat, dosáhnout vnitřního míru, světla, lásky?
A tak vítejme svá pokušení a démony. Jsou to průvodci na cestě ke smyslu a poznání. V boji s nimi ? vítězném či prohraném ? obhajujeme či zpochybňujeme své právo těšit se z krás vlastního srdce, světa i vesmíru.