PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Žijeme stále ještě ve vleku starého paradigmatu. Potřebujeme všemu rozumět, nalézt příčiny a původce, zříkáme se osobní svobody ze strachu z nepoznaného a nepoznatelného. Úhel pohledu, který jsme na sebe zaměřili, je zatížen patologií. Hledáme choroby, bloky, dysfunkce, traumata... Vášnivě studujeme diagnózy, hodně nás zajímá, co všechno se na nás může porouchat, a jak se to opravuje... Jako bychom se pořád otáčeli přes rameno a hledali v minulosti odpovědi na otázky, které nás trápí v současnosti: Proč dnes něco nefunguje, proč nejsme spokojeni, proč nejsme něčeho schopni...? To hlavní, čím se musíme zabývat, je prevence, která směřuje proti nemoci duše i těla, vede k posílení životní energie.

Málo se zabýváme tím, co se dnes doopravdy děje, dopředu se nedíváme vůbec. Přítomností každý z nás připravuje svou budoucnost. Když se zastavíme, podíváme se sami na sebe a procítíme svůj dosavadní příběh, můžeme jasně vidět, jaká je pravděpodobnost, že budeme v budoucnu zdraví, že budeme mít pocit smyslu. V tomto přítomném bodě každý z nás ví, jak hřeší proti daru života, jak o něj pečuje, a tudíž je mu jasné, čeho se může obávat. Životní styl je díky bohu v současnosti hojně diskutován. Nikdo z nás nemůže říci, že neví, co má či nemá dělat, aby si neubližoval. Při pohledu do svědomí snadno odhalíme, co z těch dobrých rad a inspirací opravdu bereme vážně, co respektujeme, co naopak vědomě podceňujeme či bagatelizujeme. Problémy řešíme, až když nastanou, nepředcházíme jim. Dokážeme se dokonale divit: Jak to, že se mi právě toto děje...?
Náš dosavadní příběh není jen studnice nehnutelných příčin selhání. Ukazuje spíše logický proud souvislostí, které přirozeně pokračují přítomností. Pokud nic nezměníme teď , bude taková i budoucnost.
Společným jmenovatelem všech zmíněných témat je životní síla. Každý obor má pro ni nějaký název (energie, prána, duch, čchi, io, ha...). Její intenzita je na každém z nás na první pohled patrná. Aktivní životní síla obohacuje osobnost jakousi vnitřní září. V blízkosti takového člověka se cítíme dobře, pohodlně, snáz se mu s něčím svěříme, máme chuť s ním komunikovat, pohled do jeho očí nás těší... Někdy stačí, že se náhodou ocitne v naší blízkosti, a my se cítíme lépe, aniž bychom ho museli kontaktovat, obtěžovat ho.
Tato síla se pojí s hlubokou empatií. Jako by nás otevřela a přiměla nás vytvářet kolem sebe přirozenou harmonii. Začneme se chovat adekvátně situaci, bereme ohledy na druhé...
Nádherným testem je například cesta výtahem pro dvě osoby. Malý, těsný prostor, v němž se nelze tvářit, že tam druhý není. Přesto to některé dvojice dokáží: jeden hledí vpravo dolů, druhý vlevo nahoru a v duchu se modlí, aby už přišla jejich výstupní stanice. Nechtějí se otvírat, bojí se oslabení, mají málo důvěry v tento svět. Jejich síla je pasivní, potřebují ?dobít?. Aktivní člověk najde vhodný způsob, jak právě s takovým sousedem strávit v malém prostoru nějaký čas. Nabídne svoji energii tak, aby to bylo příjemné a pohodlné. Pokud vnímá, že spolucestující je ponořen do sebe, cosi promýšlí či prociťuje, neruší ho. Při loučení vřele pozdraví a usměje se. Zanechá tak za sebou dobrou stopu, která druhého nenápadně posílí.

Nesmělý člověk nemá nic proti konverzaci, pokud je mu vřele nabídnuta. Aktivní člověk jemně vycítí, co by bylo vhodné prohodit a v tu chvíli vnímá na druhé straně úlevu, uvolnění a vděk. Pokud se nesmělci nepodaří zareagovat a začne být nesvůj, nenechá ho trpět a pokračuje v tématu zajímavě dál. Ponechává mezi sděleními pauzy, do nichž se dá vstoupit, nejsou však tak velké, aby ticho vzbudilo opět rozpaky... Jiný čeká na povzbuzení, aby si mohl říci své. Pokud vnímáme monolog, jehož téma je pro řečníka nadmíru důležité a zcela jasně očekává souhlas, nikoli diskusi, nepřerušujeme, dopřejeme mu tu očistu. Pokud nesouhlasíme, raději položíme rozvíjející otázku, aby přednáška mohla pokračovat. Nemusí nás to obtěžovat, protože jako aktivní lidé jsme stále ?ve službě?, cílem je uvolňovat životní sílu kolem sebe. Scénář cestování výtahem má nepřeberné množství verzí. Je to nádherná příležitost ke zpříjemnění chvíle. Hodí se ticho i slova, povzbuzení i vlídnost... Jasně se tu ukazuje, že takový stav nemá nic společného se strachem. Ve všech okamžicích strachu musíme trénovat odvahu. Alespoň malý krůček přes hranici...
Lidský příběh je trvale těhotný zázrakem. Byla jsem svědkem řady převratných momentů v lidských příbězích a naplnilo mě to velikým optimismem. Nikdy nejsme ztraceni, dokonce ani ve chvílích, kdy jsme přesvědčeni, že nás už nic dobrého nečeká. Poslední zázrak můžeme stvořit i na smrtelné posteli. Po promarněném životě se staneme učitelem v důstojném umírání...
Hodnota našeho života se dá přesně v vyčíslit počtem srdcí, kterých jsme se na své cestě dotkli. Nemusíme s druhými kráčet dlouho. S někým se jen na chviličku zastavíme, a přesto na něj nikdy nezapomeneme. Zažila jsem takové bezejmenné setkání kdysi dávno ve Spojených státech. Měla jsem schůzku Al Huangem, svým milovaným učitelem T´ai-Chi. Musela jsem cestovat autobusem. Byla jsem ze všeho dost vykulená, a tak jsem poprosila řidiče, aby mě vysadil na mé stanici. Zapomněl na mě, a já jsem přejela tak moc, že jsem se s nadějí na schůzku musela rozloučit. Vystoupila jsem, sedla si na chodník, zabořila tvář do dlaní a hořce se rozplakala. Vtom se na mé uši snesla sluchátka a z nich zněly líbezné zpěvy, které mi pohladily srdce. Otevřela jsem oči. Proti mně seděl oddaný Kršnovi s druhým párem sluchátek na hlavě. Na jeho láskyplný pohled nikdy nezapomenu. Usmála jsem se, poděkovala, objal mě a tiše odešel z mého života, aby v něm navěky zůstal. Dlouho jsem tu píseň hledala, až po létech ke mně nečekaně odkudsi přilétla. Dodnes si tu mantru zpívám, když se cítím oslabená.
Kéž nešetříme životní silou na drobné i velké zázraky, kéž pochopíme, že z ní neubývá, pokud jí dovolíme svobodně proudit.