PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Byl horký den na sklonku srpna. Měla jsem za sebou těžké týdny práce se skupinami lidí, kteří usilují o očistu příběhu a vztahů, hledají svou hlubší citlivost a nezpochybněný smysl cesty. Takový cíl není snadno splnitelný, protože jsou obaleni krustou z konvencí, strachů, sobectví, urážlivosti a dalších druhů kontaminace duše. Není snadné získat jejich hlubokou důvěru a probudit v nich touhu vydat se na nelehkou cestu k užšímu kontaktu s prozřetelností. Než skořápka popraská, posloužím občas i jako nepřítel, terč zloby a podezření. Někdy je to vysilující, ale nemohu si pomoci. Ráda jsem průvodce, zrcadlo, rodina i zlá autorita, abychom se na konci mohli vzít přirozeně do náruče plni pochopení, odhodlání a naděje na lepší příští. Pokaždé se objeví i řada zajímavých úkolů pro mou vlastní cestu.
Pocítila jsem silnou touhu po kontaktu s liduprázdným čistým prostorem. S Romeem, mým čtyřnohým průvodcem, jsme se vydali do soutěsky Pavlina údolí pod naším domem. Protéká tudy Chřibská Kamenice, kterou my, obyvatelé Českého Švýcarska, nazýváme řekou, ač obyvatelé ostatních, vodou obdařenějších krajů by ji považovali za potok. Údolí je přírodní rezervací a jeho nejdivočejší, nejhůře schůdná část se táhne asi dva kilometry právě tímto úsekem.
led 2Nedávným deštěm pročištěná voda mi omývala nohy, libovala jsem si v obojživelných sandálech, které jsem toho rána nečekaně objevila v botníku. Romeo nadšeně křižoval mělkou vodu, rozpačitě nahlížel do hlubokých tůní. Když nejde o život, plaveckému výkonu se raději vyhne.
Krůpěje deště se třpytily na kulatých stéblech jemné lesní trávy jako démanty. Prostoupilo mě zvláštní napětí, začala jsem doufat, že potkáme některého z plachých obyvatel rezervace. Zatoužila jsem po ledňáčkovi, jehož lze vzácně spatřit při tichém osamělém putování krajinou. Minuli jsme srnčí, jelení, jezevčí i liščí stopy... Bohužel jsme na některých místech v podobě plastových láhví a naplaveného nepořádku potkali i ty lidské. I přes jejich přítomnost to byla cesta chrámem.
Obklopilo nás ticho protínané jen hlasy ptáků, mokré listy rostlin i stromů pronikavě voněly, oblázky se blyštěly jako tromlované polodrahokamy. Voda zpívala mnohohlasý gregoriánský chorál. Slunce nesměle pronikalo na dno soutěsky, jako by nám chtělo zlatě připomenout, že jsme ve skutečném ráji. Hluboké tůně sváděly ke koupeli, ta by však mohla vyrušit ledňáčka... Tiše jsem se brodila zpívající vodou, v srdci napjatá jak struna. Romeo se choval tichounce, měkce našlapoval, pochopil naši misi. Na břehu nás občas zcela pohltily obrovité kapradiny, zavřely se nad námi jako druhohorní les. Bylo to závratně krásné. I kdyby se ledňáček neobjevil, nehrozilo zklamání.
První nás potěšil roztomilý skorec vodní, nenápadný ptáček se zářivě bílou náprsenkou. Poskakoval po kamenech, potápěl se a hledal potravu. Díky jednomu filmovému dokumentu o něm vím, že se potápí až do půlmetrové hloubky pomocí křídel, za jejichž vydatné pomoci běhá po dně. Buď odhrnuje kamínky zobákem, nebo je odhazuje nožkami a sbírá kořist. Pozorovala jsem ho a představovala jsem si ten obraz pod hladinou...
Po chvíli jsme nechtěně vyplašili několik nádherných statných jelenů, kteří se zvedli z vysoké trávy a důstojně odběhli výše do svahu. Královské koruny paroží zmizely mezi stromy, na chvíli jsem zapochybovala, jestli to nebyl sen. Stihla jsem podržet pejska, aby se za nimi nerozběhl. Naštěstí vůbec neloví, ani neštve zvěř.
Cesta byla těžko schůdná. Padlé stromy porostlé mechem a kapradím dotvářely obraz netknuté divočiny. Před jednou zátočinou, nad níž se tyčila sošná pískovcová stěna, bylo třeba znovu vstoupit do vody. Po několika krocích jsem se ohromeně zastavila. Uslyšela jsem pískání ledňáčka. V duchu jsem prosila Romea, aby ho nevyplašil. Pochopil a strnul jako socha. Drahokam nepopsatelné tyrkysové barvy proletěl kolem. A ještě jednou! Moje duše zapěla veliké díkůvzdání.

Došli jsme na konec úseku, před námi se objevil turistický mostek, cesta, a s nimi blízkost civilizace. Pomyslela jsem na to, že se samozřejmě vrátíme stejnou cestou zpět. V tu chvíli boty vypověděly službu. Úplně se ve vodě rozlepily, rozpadly. Zkusila jsem jít vodou kousek bosky, nebylo to možné. Vzala jsem sandály do ruky a lesní cestou jsme stoupali k silnici. Moje chodidla nikdy nebyla pokryta silnou kůží, tentokrát byla navíc čerstvě ošetřena pedikérkou... Cítila jsem každý drobný kamínek či větvičku.
Lesní pěšina byla vcelku vlídná, cesta po louce také, slunce se však do nás naplno opřelo a zdálo se, že nás chce sežehnout na prach.
Doťapali jsme k prvnímu domu, vyhodila jsem boty do obecní popelnice a vydali jsme se dál po rozpálené silnici. Romeo byl na krátkém vodítku, musel se mi přizpůsobit. Nikdy bych nevěřila, jak ostrý je její povrch. Vzpomněla jsem soucitně na Malou mořskou vílu. Zoufale jsem hledala kousky trávy, po kterých by se dalo přejít. V první třetině této kalvárie jsme využili vlídnosti pramene prýštícího ze stráňky. Napili jsme se, namočili si hlavy a šnečí rychlostí pokračovali. Kousek před cílem jsem sklidila nevěřícné pohledy sousedů...
Prošli jsme brankou a chodidla zajásala na mechu a polštářích drobné svízele. Padla jsem blaženě na záda a prožívala štěstí znovunalezeného domova. Vedle mě ve stejné pozici funěl pejsek. Zachvátil mě bláznivý smích. Většinou čekáme, že se musíme k zázraku nejprve tvrdě dopracovat, zasloužit si ho. Došlo mi, že někdy ho musíme splatit ex post. Není to trest, ani zpráva o přísnosti Nejvyššího. Je to neovlivnitelná absolutní spravedlnost, podle níž se náš příběh odvíjí. Blaha a utrpení sečtená na jeho konci jsou naprosto stejně velká jako u kteréhokoli jiného lidského tvora. Jen frekvence a velikost porcí se liší... Ten ledňáček za to stál. Děkuji.