PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

V době, kdy je celoživotní partnerství vzácnou výjimkou, víme málo o pocitech a stavech člověka, který se potýká se ztrátou půlky duše. Možná právě proto partnery občas měníme, bolest pak není tak velká... Za celoživotní partnerství považuji soužití trvající nejméně kolem třiceti let.
Opuštění z důvodu nesnášenlivosti nebo okouzlení mladším partnerem je těžké, vzhledem k přežití obou souputníků však bývá mnohem více zatíženo negativními pocity - záští, pohrdáním, závistí, pocity viny a křivdy. Uhodí-li rozchod jako blesk z čistého nebe do nic netušící osoby, podobá se mnohem více úmrtí partnera, protože byla přetnuta láska. V takové pozici se ocitají mnohé ženy po padesátce, kdy muži v jakémsi posledním mladickém vzepětí zneužijí své krátké biologické převahy a zakládají druhé rodiny. Opuštěná partnerka stojí před těžko řešitelným úkolem: má dál žít s pocitem smyslu a naplnění, které dosud představoval rodinný život. Je velmi nízká pravděpodobnost, že nalezne partnera vhodného k dalšímu dlouhodobému soužití. Mnohé ženy upadnou do deprese, potažmo jiné psychosomatické choroby a ztratí kvalitní kontakt se životem, se svými dětmi a jejich dětmi. Zbytek rodiny musí najít způsob komunikace s trvale oslabenou osobou. Tento typ reakce vede k rychlému stárnutí, mnohdy i k postupné ztrátě mentálních schopností. Jde o nevědomou emigraci ze života do bezmoci.
Další osamělé ženy emigrují do jiných světů - připojí se k některému náboženskému, duchovnímu nebo zájmovému společenství. Pro všechny vůdce takových skupin vysílám naléhavou zprávu: tyto ženy potřebují zvednout sebevědomí, povzbudit, podpořit, jsou však snadno zneužitelné. Chybí jim pocit užitečnosti, stanou se rády cennými a nadšenými pomocnicemi. Snadno však propadnou závislosti na vůdci nebo praktikách skupiny. Jsou spirituálně křehké, mohou mít blízko k fanatismu nebo hysterii. Potřebují probudit ochotu k zahájení nové životní kapitoly, najít sílu ocenit svobodu a naplno ji žít.
Smrt celoživotního partnera je silnou výzvou k duchovnímu otevření ve smyslu přijetí smrti jako přirozené součásti života. Zraněné ego brání prožít a přijmout skutečnost, že milovaní zesnulí pokračují dál na cestě naším prostřednictvím. Láska sama neumírá, zabíjí ji až sebelítost, pocity křivdy a spílání do nebes.
Materialisticky orientovaná pomoc nabízí někdy až absurdní doporučení: na nebožtíka je třeba co nejrychleji zapomenout, odstranit z domácnosti všechny stopy po něm, připomínat si jeho špatné vlastnosti a křivdy, které spáchal. Takové metody jsou stejně účinné jako podpálení kostela k vyřešení krize víry.
Témata v mysli a srdci pozůstalého se liší podle kvality života prožitého ve dvou. Je těžké posuzovat ji zvenčí, dlouholetým soužitím vzájemné chování někdy okorá a může se zdát, že se manželé jen hádají a jsou na sebe mrzutí. Smrt nasvítí pravdu o skutečné povaze vztahu a okolí bývá překvapeno silou a hloubkou lásky páru.
Ovdovělí muži jsou větší vzácností, ženy žijí déle. Mnohé ženy učinily muže závislými na domácím servisu, neschopnými samostatného přežití, protože je tím k sobě snáz připoutaly. Tak proces překonávání ztráty partnerky většinou směřuje k rychlému nalezení náhrady. Nebývá to těžké, osamělých žen je mnoho, je z čeho vybírat. Jiná cesta vede k alkoholu, někdy až ke zpustnutí. Tak dopadnou muži nesmělí, bojácní, s nízkým sebevědomím. Ovdoví-li muž v čase, kdy už není profesionálně aktivní, ocitá se ve vzduchoprázdnu. Potřebuje být užitečný. Má-li potomky, měli by ho více žádat o pomoc, dát mu vyniknout ve všem, na co je šikovný, měli by se zajímat o jeho pocity. Působivou a vtipnou reportáží o psychologických proměnách vdovce je film „O Schmidtovi“ v mistrovském podání Jacka Nicholsona (About Schmidt, 2002). Spirituální zakotvení je u mužů v našich podmínkách vzácné, jejich životy prorůstá do hloubky dílo a úspěch mnohem více než láska k ženě.
Vdovy naopak strádají především v duchovním smyslu. Jak bylo mnohokrát v historii řečeno, ženy žijí pro lásku. Pro zralé ženy bývá důležitější milovat, než být milovány. Se smrtí muže se snaží vyrovnat tak, že investují lásku do těch, kteří je přežijí. Hrozí sice nebezpečí, že se ke svým dětem a vnoučatům přimknou až nezdravě, mohou se pokusit řídit jejich životy. Dá se to pochopit a citlivě usměrnit. Okolí by se mělo chovat empaticky a samo nabízet možnosti spolupráce a blízkosti tak, aby se v tom všichni cítili pohodlně.
Vdovy, které své muže hodně milovaly, zažívají po jejich odchodu řadu situací, o nichž se mnohdy i bojí komukoli svěřit. Jsou tu živé sny, přinášející prožitek fyzického kontaktu s manželem (většinou neerotické povahy). Ty přicházejí jako zpráva o možnosti pokračovat ve společné cestě jinou formou. Namísto pocitu prázdné poloviny duše může přijít cesta plná láskyplné pomoci a ochrany „odtamtud“. Jednak nastávají drobné úsměvné okamžiky, v nichž žena nemůže něco najít a zeptá se svého nehmotného muže: „Kde to je, miláčku?“ Jako zázrakem se její zrak či kroky obrátí tím správným směrem. Jindy si mu posteskne, že si neví rady s něčím, co vždy zařizoval on. Vbrzku najde řešení nebo pomocníky.
Nazvala bych to žitím s otevřeným srdcem. Je to možnost pro kohokoli. Lásce dovolíme, aby hřála dál, aniž by blokovala život sám. Získáme milujícího průvodce a ochránce, partner se promění v naší duši i mysli v jakéhosi božího prostředníka. Živá láska nás vede dobrým směrem, otevřené srdce způsobuje, že je naše přítomnost lidem milá. Samota se stane příjemným prostorem pro rozjímání, nemá vůbec prvky osamělosti. Za dveřmi je nádherný svět, plný příležitostí k uplatnění láskyplných slov i činů. Snadno potkáme smutné bytosti, jimž můžeme nějakou formou prosvětlit temnotu beznaděje. Život nikdy neztratí smysl.