PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Díky existenci kalendáře zažíváme na počátku každého
roku zvláštní pocit naděje na změnu k lepšímu a probouzí se v nás odhodlání k aktivnějšímu životu. Dáváme si předsevzetí ? mnohdy raději v duchu, abychom později nemuseli příliš mnoha svědkům vysvětlovat důvody, pro které jsme je nedodrželi. Novoroční předsevzetí plní spíše funkci sebezpytnou. Dokazují, že každý z nás je schopen pojmenovat své největší slabosti a vyjádřit míru studu, které za ně cítí. Polepšovat se můžeme průběžně, alespoň snaha se počítá.
Pokud držíte v rukách toto číslo Regenerace, znamená to mimo jiné, že jsme přežili kritický bod ohrožení, o němž se roky spekulovalo. Ať už jsme právě unikli ničivé sluneční bouři či jinému nebezpečí, neměli bychom tu skutečnost brát na lehkou váhu. Každé varování obsahuje výzvu k zamyšlení i k inventuře současného stavu. Může se tak stát hodnotným podnětem k moudřejšímu pohledu na sebe i svět.
Dovolte mi, abych se podělila o silný zážitek, který jsem měla před řadou let. Zdál se mi živý sen, v němž jsem kráčela dlouhou chodbou jakéhosi domu. Na jejím konci se náhle otevřely dveře. V nich stáli muž a žena nenápadného zevnějšku a na první pohled bylo zjevné, že mají laskavé srdce. Oslovili mě velmi vlídně jménem a pozvali dál. Posadili jsme se spolu na tvrdé židle u prostého dřevěného stolu. Řekli, že pro mě mají důležitou zprávu. Pocítila jsem vážnost a posvátnost chvíle. Sdělili mi datum a hodinu mé smrti s tím, že dostávám vzácnou příležitost, abych se na ni připravila. Zbývalo mi čtrnáct dní.
Probudila jsem se klidná a dojatá. Nebylo mi ještě ani čtyřicet let, a přesto jsem cítila vděk za vše, co jsem do té chvíle prožila. Nic ze svého přepestrého a dramatického života jsem v tu chvíli nevnímala jako křivdu či nespravedlnost. Také jsem si uvědomila, že jsem ty dva už jednou potkala. Bylo to v osmnácti letech, v týdnu po klinické smrti, která následovala brzy po hněvu na církev a Boha. Zlobila jsem se tehdy, protože vyšlo najevo, že můj milovaný duchovní otec je aktivním členem komunistických tajných služeb. Po oživení jsem se ocitla v jakémsi ?mezisvětí?. Muž a žena přicházeli každou noc a skrze svá zářící srdce mi sdělovali nejdůležitější pravdy, které mě vrátily zpět do boží náruče. Vnímala jsem, že to je Marie a Ježíš...

A teď tu byli znovu a přinesli zprávu, kterou není snadné přijmout. Rozhodla jsem se, že se nikomu nesvěřím kromě právníka, u něhož uložím závěť. Cítila jsem, že je to natolik intimní skutečnost, že nemohu nikoho děsit ani žádat o pomoc. Začala jsem si svůj život prohlížet jako příbytek, v němž je třeba uklidit. Rovnala jsem předměty i vztahy tak, aby po mně zůstal jen mír a pořádek. Bylo to silné, hluboké a nádherné, ocitla jsem se v trvalé meditaci. Žila jsem dál svůj život tak, že nikdo nic netušil, a zároveň jsem ho očišťovala. Když se přiblížila ta chvíle, otevřela jsem srdce a čekala. Ten okamžik byl plný světla a otřásající síly, jako bych se znovu narodila. Od té doby se snažím takový přehledný pořádek ve svém vnitřním i vnějším prostoru udržovat. Není stoprocentní, ale zmíněných čtrnáct dní bylo v tomto smyslu osobním převratem.
V padesáti letech jsem znovu chvilku balancovala na hraně. Točila se mi bez ustání hlava. Ocitla jsem se s nejasnou diagnózou na jednotce intenzivní péče. Cítila jsem jen vděk a radost. Život mě tolik obdaroval, nebála jsem se odejít.
Přežila jsem a řekla si, že vše, co od té chvíle dostanu, bude jen bonus. Dá se říci, že posledních osm let patří mezi nejtěžší v mém životě. Snad každý půlrok přinese nějakou ránu, po které není snadné se zvednout. Moc mi pomáhá, když si připomenu, že je to bonus. Dostávám výjimečné příležitosti k dalšímu čištění a prozření, protože každá z těch krizí je těhotná zázrakem a novým poznáním.
Nabídla jsem tak intimními sdělení, neboť nemám po ruce působivější doklady o tisících počátků, jimiž všichni procházíme.

Svět se točí dál, ještě tu jsme a žijeme kapitolu po sdělení data smrti světa. Možná jsme nebyli dost připraveni, teď však můžeme konečně pocítit vděk a začít uklízet .
Volají po tom vody, lesy, louky, sady, zahrady, domy, byty... Potřebují to všechny naše vztahy a všechny role, které na tomto světě naplňujeme. Prahne po tom naše duše.
Žijeme bonusy. To nejsou sladké tečky, ani příjemné výhody. Je to stále naléhavější volání po probuzení lásky, po přimknutí se ke smyslu osobního života, který nám byl svěřen, po láskyplné péči o planetu, jež nám byla propůjčena jako domov.

Kéž jsme těmi, kdo zastaví zkázu, kéž jsme těmi, kdo mění ztráty v nepomíjivé hodnoty, kéž nasloucháme moudrým, kteří kráčeli před námi a zanechali nám poklady svých duší.