PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Velmi mě potěšilo, že moje stejnojmenná přednáška pro Regeneraci v pražské Městské knihovně byla tak hojně navštívena. Nemohu ji bohužel nabídnout v písemné podobě. Vždy improvizuji, napojuji se na přítomné a reaguji na jejich naladění, energii i témata, která ve svých tvářích a srdcích přinesli. Přesto jsem se dnes rozhodla věnovat veselí, radosti, legraci a smíchu jako veledůležitým a přesto opomíjeným rozměrům duchovní cesty.

Již v druhé polovině šedesátých let byla meditace smíchem jednou z oblíbených metod prožitkových seminářů vedených představiteli humanistické psychologie a příbuzných směrů. Je třeba poznamenat, že pokus o cosi podobného může dopadnout velmi trapně, pokud se vedení ujme člověk, který není autenticky radostný z podstaty své osobnosti, nemá smysl pro humor, je těžkopádný.
Nedávno jsem našla v rozhovoru s Ivanem Mládkem krásný postřeh, že Češi se vyznačují velmi dobrou zvyklostí: vždy, když se sejdou s přáteli, snaží se je pobavit. Vypráví se dokonale přibarvené zážitky prošpikované vtipy, lidé se mezi sebou vlídně provokují... Mládek, svého času velmi oblíbený guru smíchu, by možná omdlel, kdyby četl své jméno na stránkách našeho časopisu. Jeho filozofie je na opačném konci názorového spektra. To mě jen utvrzuje v přesvědčení, že není vůbec důležité, k jaké víře či nevíře se člověk hlásí, podstatné je jeho praktické působení ve světě a vztazích. Ten, kdo rozesmál statisíce lidí, odvedl mnohem záslužnější duchovní práci než zástup guruů, hlásajících moudra o minulých životech a expresních cestách k osvícení. Když se lidé spolu řehtají na celé kolo, otevírají srdce dokořán, jsou si blízcí, mají se rádi, nemohou vidět budoucnost černě. Pomíjivost takového zážitku je jen zdánlivá. Duše se vykoupe v očistné lázni radosti, uvolní se přetlaky, otevře se ochota naslouchat, zvýší se potřeba mezilidské blízkosti. Posílí se tak nejdůležitější duchovní rozměr - bazální důvěra a naděje, opisem řečeno „víra v dobré konce“. Bez optimistického ladění není duchovní cesta opravdová, chybí jí smysl - směřování ke světlu.
Humorný náhled na těžké životní situace a zkoušky je znakem velkorysosti, ochoty překonávat egocentrismus. Chasidové - mystici judaismu - v nejtěžších chvílích života rozpřáhnou ruce k nebi a praví: „Děkuji ti, Hospodine, žes mě uznal tak velkým a postavil mě před tuto zkoušku!“ Mnohokrát mi tou moudrostí pomohli. Namísto hořekování má člověk blíže k pochopení výzvy, kterou každá krize či neštěstí obsahují. Občas utrousím: „Zatím jsem nepochopila, na co tu trénuji, ale věřím Ti, že to má smysl. Nevzdám se.“
My, kteří se hlásíme k nepomíjivým hodnotám, bychom měli být stále ve službě. Nikoli přednášením, ale pohotovým mírněním hněvu, konfliktů či nevraživosti v okolí. K tomu se právě vlídný humor a nadsázka občas hodí. V hádce partnerů se snadno může stát, že se v nejlepším jeden probere a bodře poznamená: „My se do toho ale umíme opřít, viď miláčku? To byla síla! To dokážou jen ti, co se mají opravdu rádi.“ V podobných okamžicích je většinou vstřícnosti blíže muž, pokud není agresivní psychopat. Muži se totiž z principu nechtějí hádat, ženy rády vyčítají a snaží se muže k něčemu konfliktem přimět. V zásadě jde většinou o nedostatek projevů lásky. Časem se z prudké hádky stane nádherná humorná příhoda, kterou si později mnohokrát se smíchem připomeneme. U nás doma k takovým patřila událost, kdy se při vyhrocené výměně názorů u večeře maminka vztyčila a vrhla po tatínkovi rohlík tlustě namazaný rybí pomazánkou. Stalo se cosi neuvěřitelného. Rohlík chvíli plachtil, pak opustil původní směr dráhy a elegantně se zavěsil do smyčky kroucené telefonní šňůry. Nevzrušeně se tam houpal, zatímco my jsme se váleli smíchy. Maminka zaregistrovala, že část pomazánky v letu rohlík opustila a usadila se na čerstvě vymalované zdi kuchyně. Vzala nůž a jala se ji opatrně seškrabovat. Když odkryla mastný flek, který vyrobila, znovu vzkypěla a flákla pomazánku zpátky na zeď. Kdykoli si na to vzpomenu, zjihnu. Přetavit hněv lze snadno, když si připomeneme, co je nejhlubší pravda o dané situaci - vždyť se vlastně máme rádi. Nedosáhneme toho jen tedy, kdy je už na obou stranách nenávist. Tam se však o partnerství nedá mluvit.
V každodenním životě jsme na sebe příliš snadno protivní, protože přestává být přirozená ochota a vstřícnost. Jakmile něco od někoho potřebujeme, dává nám najevo, že obtěžujeme, byť je to jeho náplní práce. Napadlo mne, že v přetechnizované současnosti by se ve službách mohl zavést příplatek za vlídnost. Videokamera by dala počítači k vyhodnocení počet laskavých reakcí a bonus by byl nanejvýš spravedlivý. Jen nevím, zda by šikovný člověk nepřišel na nějaký způsob, jak techniku ošálit. Třeba nasazením masky veselého tanečníka. Nene... jen žertuji.

Tajně doufám, že všechny techniky osobního růstu, očisty, poznání, lásky bez podmínek a osvícení povedou k tomu, že jejich absolventy bude potěšení potkat. Už jen pro zjevnou a přesto nepředstíranou radost ze života, z ní plynoucí ohleduplnost a touhu činit druhé šťastnými. K čemu jinému by to všechno mělo vést?
Můj drahý přítel Martin, vynikající klasický i alternativní lékař, je úžasný mimo jiné také proto, že je stále v dobré náladě, věčně rozesmátý. Když se ho pacienti ptají, čím to je, že ho nikdy nevidí zachmuřeného, odpovídá: „Já jsem měl dědečka a ten mi vždy při loučení kladl na srdce, abych byl veselé mysli. Tak jsem ho poslechl.“ Jak prosté. Každému z nás to někdy někdo řekl.