PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Duha je stáří slunce. (Pythagoras)
Modernímu světu vládne mediální kult mládí. U žen se zkrátilo přibližně na třicet let, u mužů na čtyřicet. Pak následují kapitoly nevýrazné prostřednosti, ta se časem překlopí do stáří. Veliké interindividuální rozdíly najdeme již v tom, kdy se jedinec cítí být starý. Lidský věk se prodlužuje, a tak se zvětšují i tyto rozdíly.

V některých případech se bez ohledu na důchodový věk setkáme s přirozeně mladistvým vzhledem, na kterém se podílí především vnitřní jiskra, síla životní energie a zdravý optimismus. Krása vycházející z nitra je nezničitelná. Takový člověk je dlouho aktivní, tvořivý a odvážný, nebojí se změn ani v pokročilém věku. V jeho blízkosti je příjemné pobýt, hluboký mír v jeho srdci přináší schopnost dívat se s pochopením na svět. Tohoto stavu lze dosáhnout jedině celoživotní smysluplnou cestou směřující k moudrosti, velkorysosti, odolnosti k bolesti a nelpění na majetku.
Oproti tomu je smutný pohled na křečovitou umělou mladost, projevující se ztrátou soudnosti. U dam vidíme nánosy makeupu na obličeji, který po opakovaném liftingu připomíná ptakopyska, minisukně odhalující povadlé nohy, výstřihy vyplněné silikonem potaženým pergamenem, u mužů obarvené obočí a zbytky vlasů, křiklavě barevné oblečení, náušnice a slyšíme mluvu klopotně kopírující slang současných teenagerů. Tito nešťastníci se na životní cestě zabývali především sami sebou a neumí se ničeho vzdát. Namísto rozvíjení osobnosti, namísto utváření názorů a postojů
propadají strachu ze smrti. S tím souvisí i lakota a hypochondrie - nezdravé projevy úzkosti, sobectví a neochoty ke změnám.
Třetím extrémem je předčasné zestárnutí. Rozvine se často z nízkého sebevědomí a sklonů k rezignaci. Může být důsledkem bezohledné ignorance okolí. Nenápadní, tiší lidé, ochotní ke službě a péči o druhé, potřebují celoživotně účast a láskyplnou podporu blízkých k tomu, aby mohli rozkvést. Jinak se stejně tiše vytrácejí, brzy jsou z nich scvrklé babičky a dědečkové, o jejichž nesplněné sny se nikdo nestará.
Jiný typ rychlého zestárnutí vzniká z nezdrženlivosti, poživačnosti, nezdravého způsobu života a lenosti. Tito jedinci svůj aktivní život propálí v krátké době, pak jsou jen nemocní a pomalu i bezmocní. Většinou jsou k tomu naštvaní a agresivní, věčně nespokojení. Čím hřešíme v mládí, to odpykáme ve stáří. (Latinské přísloví)
Popsané krajnosti jsou jakési orientační body, mezi nimiž se rozkládá pestrá škála individuálních projevů stárnutí. Nabídla jsem je pro orientaci, díky níž může každý provést sebehodnocení a uvědomit si, k čemu směřuje nebo co již žije.
Učení v mládí je rytí do kamene, učení ve stáří psaní do písku. (Čínské přísloví)

Přísloví elegantně poukazuje na úbytek mentálních schopností způsobený věkem. Pro mne je v něm ještě ukryta poetická výzva k přijetí pomíjivosti. Nejkrásnějším obřadem na její oslavu jsou tibetské mandaly z barevných písků. Pečlivě tvořeny po dlouhé hodiny, dovedeny k mistrovské dokonalosti, aby pak byly rozmetány a poručeny vodě či větru... Takový je i život každého z nás, a přesto je tím nejúžasnějším, co máme. Víme, že i cesta je cíl. Zanecháváme za sebou mnoho stop, jen některé však přetrvají i po smrti. Jména mohou být zapomenuta, a přeci další generace nevědomky navážou i na náš odkaz. V dobrém i zlém.
Stárnutí se přirozeně hlásí také úbytkem fyzických sil. Náhle si uvědomíme, že schody už nesbíháme, ale opatrně sestupujeme. To je výzva nejen k péči o tělesnou schránku, ale i k malé osobní inventuře. Měli bychom mít jasno v tom, co chceme po sobě zanechat, měli bychom mít následovníky, kterým předáváme svá poznání. Nemusí být nutně naší krve.
Duševní schopnosti potřebují celoživotně trvalé procvičování, nikdy není pozdě učit se nové věci. Jeden významný představitel vývojové psychologie se dožil devadesáti let. Po sedmdesátce se učil maďarsky, aby rozšířil své bohaté jazykové znalosti. Byl tou řečí tak nadšen, že své okolí neustále zásoboval příklady půvabu maďarštiny. Objevovat nové věci je moudrý způsob, jak být rád na světě a těšit se pocitu svěžesti. Sokrates byl přistižen jedním ze svých žáků, jak se učí píseň den před svým skonem (byl odsouzen k smrti vypitím bolehlavu). Na údiv žáka reagoval slovy: „A kdy jindy se ji mohu naučit? Zítra už ne...“
Ani srdce by nemělo okorat. Henri Stendhal napsal: „Láska nepozná stáří.“ Milovat neznamená jen partnerskou lásku. Život a svět musíme vzít do náruče a nepřestat cítit něhu ke všemu živému i neživému. Nešťastná láska neexistuje. Nazýváme tak eufemisticky neopětovaný cit a touhu vlastnit milovanou bytost. Nikdy nemilujeme nadarmo. Živoucí srdce je láskou živeno. Je požehnáním cítit lásku, byť by byla jednostranná. Však ona přiletí odněkud nečekaně, až přestaneme živit své zklamání.
Stupeň úcty ke stáří udává stupeň ušlechtilosti a pravé ceny u všech národů a kultur. (Ladislav Klíma)
Každá společnost se musí starat o stáří a prokazovat mu úctu. Prodlužování lidského věku přináší ekonomické problémy, to však není důvod k přehlížení pokladnice moudrosti a zkušeností, kterou starší generace s sebou nese. Možná najdeme moudrý způsob, jak zaměstnat starší občany, aniž bychom je přetěžovali a ukracovali jim život. Začněme u svých - stárnoucí rodiče známe nejlépe, můžeme posoudit, jaká činnost jim udělá radost. Potřebují jen naši trpělivost a pochopení, mnohdy i inspiraci. Pokud chtějí být užiteční, měli by k tomu dostat příležitost.
Skutečné stáří nastupuje až po osmdesátce, kdy je pro mnohé důležitá především soběstačnost. I v této kategorii vidíme zářivé a obdivuhodné osobnosti, které zúročují moudré nakládání se životem v uplynulých desetiletích. Jsou povzbuzením pro své vrstevníky a připomínají mladším generacím, že mohou své blízké láskyplně doprovodit k nečekaným výkonům. Těmi může být třeba statečné překonávání bolesti, nezdolnost, každodenní snaha nevzdávat se. Daří se to snáze, když je člověk milován.
Každá nastupující generace je v očích těch starších představitelem úpadku mravů. Děje se tak odnepaměti. Po zmoudření se to však zřejmě napraví, protože stížnosti z antiky jsou neuvěřitelně podobné těm současným. Posuďte sami z jiného Sokratova výroku:
„Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“