PhDr. Patricie Anzari, CSc.

I když titulek zní trochu nadneseně, vyjadřuje nejčastější téma, kterým se zabývají příznivci duchovních cest. Nejde tedy jen o zodpovězení těžké filozofické otázky po smyslu života an sich, ale především o hledání osobního smyslu, který se často ztrácí v mlhách neúspěchů, frustrací a krizí vztahů.
Téma článku mi vnukl zážitek z nejmenovaného festivalu zdravého životního stylu a duchovních disciplín. V kanceláři pořadatelů znuděně sedělo několik žen a skupinku zdobil mladík, který se na uvítacím stole nechutně krmil párkem s hořčicí. Bylo deset hodin ráno. Pach uzeniny a nevychovanost mladého muže mě málem srazily na kolena. Uvědomila jsem si, jak veliká propast zeje mezi zaměstnáním a soukromým životem člověka, jak malý zájem o harmonii a dobrou reprezentaci mají ti, kteří na podobných akcích vydělávají nemalé peníze. Podobný rozdíl však existuje i mezi ezoterickými koníčky a každodenností jejich provozovatelů. Nesoulad mezi přesvědčením a praxí je jedním z hlavních zdrojů deprese a skepse. Vypadá to nevinně, jde však o volné pokračování totalitních časů. Zpochybňování termínu „totalita“ v souvislosti s naší minulostí mimo jiné vyvěrá ze stejného pramene. Musíme přeci obhájit legitimitu přijetí nesvobody, předstírání, ponižování a lží, které umožňovaly „klidný život“ v čase normalizace. Z takového podhoubí těžko vyrostou poklady ducha jako jsou ohleduplnost, vstřícnost, ochota ke spolupráci, laskavost, vlídnost, štědrost, velkorysost, ušlechtilost, slušnost, odvaha, obětavost... Podle nich by však měl být „duchovní člověk“ snadno k rozpoznání od „nevědomé populace“. Jinak je jen pouhý mluvka.
smysl1Žijí však mezi námi také osobnosti, které nesou korouhev svého díla a přesvědčení nadšeně, s hlubokým zápalem pro věc. Nepotřebují se proklamativně hlásit k Duchu, světlo jejich ducha mluví samo za sebe. Nevýslovně radostný zážitek mi jedna z nich způsobila třetí dubnovou sobotu. Navštívila jsem vilu milovaného sochaře Františka Bílka, prozářenou strhující přednáškou charismatické kunsthistoričky Jany Jebavé. Sochař ožil, jeho dílo odkrylo svá tajemství a poselství skrze gejzír faktů a hlubokých interpretací. Jako mimochodem se mi rozšířily obzory poznání až do oblasti tibetské spirituality, Starého zákona či techniky práce se dřevem. Jana se chvílemi stávala paní domu, chvílemi sochou, chvílemi umělcem samotným. Učinila mě šťastnou, protože jsem na pár hodin byla součástí světa, který je mi nejbližší: světa moudrého, esteticky dokonalého, hluboce duchovního i živelného - takového světa, v němž se člověk budoucnosti nebojí, ale těší se na ni.

Další takovou obdivuhodnou bytostí byla pro mne ve stejném měsíci další Jana - téměř osmdesátiletá paní Štěpánková, která září ve hře Na útěku v divadle Ungelt. Hraje celou duší, šokuje rtuťovitostí, kondicí tělesnou i mentální, užívá si humoru i filozofického ponoru do tématu. Na překvapené hlavy diváků spustí vodopád hereckého mistrovství a přidá šokující důkaz, jak krásné po všech stránkách může být stáří. Dokáže velkoryse přejít skutečnost, že jí na závěr není umožněno děkovat se první, jak by jí z mnoha důvodů příslušelo. Díky tomu nemůže být zastíněna. Odcházela jsem s pocitem, že začíná nejzajímavější kapitola mého života.

Nemohu na tomto místě nevzpomenout na Zuzanu Navarovou, která za svůj krátký život vytvořila řeku nezničitelných písní, po níž se lze plavit donekonečna a bratřit se s hvězdami, ptáky i živly, hluboce si poplakat i smát se do zemdlení. V předivu jejích podivně poskládaných slov se dotýkám lásky, Boha i překonatelného pekla. Kochám se rafinovanými rytmy a melodiemi, připínají mi křídla. I stín smrti Zuzanu inspiroval k tanci v kuželu světla.
Procházím pohádkové království stromů, keřů a květů, stvořené z ničeho v šedesátých letech zahradníkem od Boha. Vítek Fritsche ze Sněžné, bělovlasý, bělovousý pozdní sedmdesátník, každé ráno hladí očima svět, jenž povstal z jeho rukou a srdce. Když se polonahý, opálený vynoří ze záplavy funkií či kvetoucích rododendronů, zdá se mi, že jsem se ocitla v pohádce o počátku života.

Mohla bych dál a dál vypočítávat příběhy nádherných lidí. Dělí se o poklady svého srdce a pobízejí tak ostatní k lásce k životu a touze zanechat za sebou alespoň malou třpytivou stopu pro další generace.
Vedle zmíněných mistrů se mě dotýkají také příběhy, které doprovázím. Je tu andělsky čistá a krásná budoucí lékařka, má zlomené srdce. Hloubka jejího citu i bolestné překvapení, které jí zrada milého vetkla do kulatých nevinných očí, jsou možná pro medicínu příslibem nástupu generace lidských, citlivých a soucitných lékařů.
Mladý muž, roky týraný sebestřednou paranoidní matkou, neprobudil ve svém srdci nenávist. Doprovodil maminku do jiných světů s láskou a pochopením a stal se skvělým otcem třem dětem. Jeho vztah k ženám nenese jedinou stopu prožitých muk. Splnil svůj úkol a raduje se z dalších. Matka tří dětí, kterou opustil manžel brzy po narození posledního, nesložila ruce do klína a vydupala ze země prosperující farmu. Ona i děti mají domov, o jakém by se jim po boku toho muže ani nesnilo. Dnes děkuje do nebe za tu ránu. Je šťastná a vděčná.
Ke každému z popsaných příběhů a osobností existuje či existoval do páru příběh opačný. Po světě chodí mnoho nudných přednášejících odborníků, hysterických a ješitných hereček, trapně odmítajících stárnout. Je tu i řada hospodářů, kteří neuviděli zárodek zázraku na úhoru. Potkáme bezcitné lékaře i hypochondrické staré mládence, opuštěné ženy v azylových domech. Všichni mají naději na zázrak nalezení smyslu... Ti výše zmínění svítí na cestu.