PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Nemám televizi, ani ji neplánuji mít. Nejsem vůči ní odolná. Zírala bych na ni, usínala, budila se a snažila se marně pochopit děj, který právě probíhá. Pak bych se překulila do postele s pocitem promarněného času.
Když zatoužím po pohledu na pohyblivé obrázky, sednu si s hrnkem čaje v jídelně k oknu, za nímž mám krmítko pro ptáčky. Často jsem slyšela, že se má krmit jen v zimě. Přes rok bych jim prý ublížila, přestali by si hledat potravu v přírodě. Připadalo mi to jako nesmysl, ptáčci přeci nejsou hloupí jako lidé. Optala jsem se nejvyššího ornitologa v kraji a dostala jsem uspokojivou vlídnou odpověď: „Rozmazlování není nikdy dost.“ A tak je u mne již osm let ptačí komunikační centrum.
Kvůli nenechavým myšicím temnopásým, které v mém domě noblesně nahrazují myši domácí, jsem zakoupila padesátilitrový vodácký sud. Uchovávám v něm slunečnici pro lesní drůbež, myškám musí stačit, co odpadne z krmítka na zem. Moji ptáčci jsou velmi konzervativní. Chtějí jen černou slunečnici. Kdykoli jsem nabídla pestřejší jídelníček, pohrdli jím. Ze směsi pro lesní ptactvo vybrali černá semena, zbytek zůstal ležet. Jedině vlašské ořechy vezmou na milost.
Zpočátku jsem u okna sedávala s atlasem ptáků a počítačem, abych identifikovala všechny strávníky. Bylo to velké dobrodružství, rozšířilo mi obzory. V současné době se učím poznávat své opeřené přátele po hlase, když nespatřeni sypou tóny z korun stromů. To je těžké zadání, počítám, že mi jeho plnění vystačí do konce života. Mnohé zpěváčky na vlastní oči asi nespatřím, o slunečnici nemají zájem. Nejraději mám večerní zpěv červenky, vídám ji však jen v brzkých ranních hodinách. Vždy se mi srdce zastaví dojetím nad její něžnou krásou, která tolik oslovila malíře Otu Janečka. Zdatnými pěvci jsou kosi a pěnkavy obecné, mají velmi pestrý repertoár. Krmítko zdobí krásně barevní samečci a také obě pohlaví jejich příbuzných - pěnkav jikavců.

V poslední době mě nejvíce zaskočil brhlík, jehož hvízdání snadno poznám. Jednoho rána se ozval otevřenými balkónovými dveřmi přelíbezný zpěv. Ani slavík by se nemusel stydět za takový výkon. Vyhlédla jsem a spatřila známý šedomodrý pláštík a černé brýle. Byl čas namlouvání, v němž každý dokáže zázraky. Brhlík je rychlý, obratný, temperamentní. Dokáže šplhat i hlavou dolů, obezdívá vchod do hnízda v dutině stromu směsí hlíny a slin tak, aby vchodem proklouzlo jen jeho štíhlé tělíčko. Vytvoří až tři čtvrtě kilogramu takové hmoty. Hnízdo vystýlá stovkami plátků borové kůry. Do krmítka vlétne jako tryskáč, u ostatních budí respekt. Při krmení mi často ukáže své spodní prádlo, které je zřejmě jeho občanským průkazem. Každý jedinec má jiný vzorek na kalhotkách. Na béžovém podkladu se pyšní různým počtem bílých puntíků lišících se velikostí i uspořádáním. Při té neuvěřitelné pracovitosti se ještě stihne i parádit. Pohled na brhlíka mě nabíjí energií a aktivitou.
Známé sýkorky koňadry byly v jedné knize označeny za nesnášenlivé, vyhánějí se prý navzájem z krmítka. Ty moje se svorně krmí i v pětici, v zimě se tři společně točí na lojové kuličce.
Sýkora uhelníček je menší, neposednější, občas rozčileně načepýří černou čepičku. Uchopí semínko a rychle je odletí rozlousknout na nejbližší strom. Její černošedobílý šat je krásně uspořádán do obdivuhodné mozaiky, černý týl zdobí zářivě bílá skvrna. Podobně se chová sýkora babka, je však něžnější, jemnější, úhledná. Hladká černá hlavička a narůžovělé bříško jsou ozdobeny šedohnědými křídly s jemným světlým proužkem. Nejkrásnější z této rodiny je sýkora modřinka, jejíž blankytná čapka a zářivě žluté bříško s černým proužkem září jak drahokamy. Když třepetá křídly, vypadá jako motýl. Velmi vzácná je parukářka, po pětileté přestávce se u mne letos jedna drobounká v zimě objevila. Byla však velmi plachá, raději se krmila semínky spadlými pod krmítko.

Každý z nás chce být spravedlivý, málokdo však ovládne své srdce, aby nezahořelo k někomu více. Mými oblíbenci jsou mlynaříci dlouhoocasí se zářivě bílou kulatou hlavičkou a indiánským pončem ozdobeným překrásnou kombinací černé, rezavě hnědé a bílé barvy. Jsou akrobati, poskakují, dělají veletoče i výmyky na větvičkách blízkého tavolníku. Je až neuvěřitelné, že dokáží rozlousknout tvrdou slupku semena svým nepatrným zobáčkem. Přilétají v zimě v malé skupince, mladí ptáci mají hlavy ozdobené černými postranními pruhy. Nejvíce milují lojové kuličky, vydrží je opracovávat donekonečna. Jejich hlavními vlastnostmi jsou pospolitost, činorodost a nebojácnost. Neperou se, ale nedají se snadno zahnat silnějšími.
Pak je tu zelenožlutá parta. Vévodí jí obzvlášť žravá cháska, zvonci zelení,. Přihrnou se v hejnu do krmítka, vyženou všechny ostatní ptáky, usadí se a hodují. Samečci se pyšní reflexní zelenožlutou barvou. Jejich silné zobáky likvidují zásobu v domečku velmi rychle. Působí trochu těžkopádně. Zdá se, že jsou xenofobní, snesou vedle sebe jen čížky lesní, kteří mají podobné vybarvení. Ti jsou naopak drobouncí, obratní, bázliví. Pod ochranou zvonků jim vzroste sebevědomí, sedí po obvodu krmítka a odhání jakékoli další zájemce o potravu syčením a výhružným třepetáním křídly. Je to směšné, ale účinné.

Velikostí podobný zvonkům je hýl obecný. Krasavec kompaktního tvaru, jehož černá hlava vévodí šedému plášti, černobílým křídlům a u samečků nachově lososovému bříšku. Přilétají v páru a moderním jazykem by se dali označit za pohodáře. V klidu usednou a krmí se. Nic s nimi nehne. Po jídle zůstávají v krmítku a pozorují svět, zřejmě spolu lehce konverzují. Když kolem přeletí nějaký pták, aby prozkoumal situaci, ohlédnou se za ním. Skoro slyším větu: „Hele mámo, tady někdo letí.“

Mezi velkými návštěvníky dominuje dlask tlustozobý. Je zlatohlavý, krásně zbarvený zvláště na jaře, kdy má svatební šat vyzdobený nebesky modrými pírky na křídlech. Úctyhodný šedomodrý zobák drtí slunečnici na jedno lousknutí. Přes svou velikost a vybavení je velmi mírumilovný, nechá veškerou drobotinu přiletět, dělí se s ní klidně o prostor. Pohled na něj mě uklidňuje.
Často se objeví i nádherný, přepestrý strakapoud velký. Kromě stravy ještě občas důležitě opravuje chalupu nebo sloupky krmítka. Zřejmě není zvyklý stravovat se zadarmo. Paní strakapoudová je oděna stejně výrazně, jen její černou hlavu nezdobí červená skvrna. Zdá se být méně nervózní, pracuje pomaleji.
Vzácně zavítá roztomilý klaun stehlík, jindy žlutohlavý strnad. Pod střechou občas zahnízdí rehek domácí, lidově zvaný čermáček. Po louce poskakují konipasové bílí, žluny zelené a drozdi.
Pokud bych si někdy zasloužila vstup do ráje, představovala bych si ho přesně tak - les a louku plné malých opeřenců, kteří se ke mně slétají, když jim nesu snídani. Je tak snadné být šťastní, když odložíme brýle chtění a pozorně se rozhlédneme kolem sebe.