PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Vánoční čas je tu zas... Miluji rituály a nesnáším stereotypy. Snažím se stále cosi tvořit, dotvářet, obměňovat... Objevuji nové inspirace a výzvy. Letos mi blízká přítelkyně vnukla vánoční téma, které vyhovuje mému vyznání: otevřenost, vstřícnost, ochota, ohleduplnost, vlídnost a štědrost. To vše talíř pro pocestného symbolizuje.

Talíř navíc, prostřený na štědrovečerním stole, nebývá vždy určen potřebnému poutníkovi, který osamocen prochází kolem. V mnohých rodinách patří zesnulým, jinde doplňuje lichý počet stolovníků na sudý. Symbol otevřených dveří a ochoty podělit se o krmi vnímám jako apel na charakter a svědomí každého z nás, vidím v něm také výzvu pro lidstvo jako celek.

Všichni jíme, porce a pokrmy se však zásadně liší. Nedovedu si představit, že bychom se cpali lahůdkami z přeplněné mísy a přehlíželi hladové dítě na druhém konci svého stolu. Přesto se nám to děje. Strádající dítě vidíme ve zprávách či v časopise, víme o něm a namlouváme si, že pro ně nemůžeme nic udělat. Někdy se pokusíme pomoci tak, že vyslyšíme výzvu v zajímavém dopise od nějaké humanitární organizace. Dozvíme se například, že můžeme příspěvkem tisíce korun pomoci jedné africké rodině obstarat si náčiní pro pěstování zemědělských plodin. To se zdá být smysluplné, indiánská moudrost přeci praví, že potřebnému nemá smysl darovat rybu, musíme ho naučit lovit. Pošleme obnos, který není ani pro nás zanedbatelný, a s pocitem spokojenosti na svou dobročinnost zapomeneme. Za pár měsíců obdržíme od téže organizace úplně stejný dopis. Zahodíme ho. Připadáme si jako napálení hlupáci. Stačilo by poslat další dopis až za rok - se zprávou, co vše se díky loňské sbírce podařilo. Nejlépe elektronickou cestou... Jak snadno promarníme příležitost.

Ctít celistvost, celek, společenství, veškerenstvo, to je zřejmě náš nejdůležitější současný úkol. Stejně jako klasická medicína rozsekala člověka na mnoho částí, jimiž se zaobírá armáda specialistů, naprosto lhostejných k ostatním dílům, každý z nás nevědomky dává přednost osobním zájmům před blahem světa. I když se nám nepodaří dopravit přebytky jídla k hladovějícím, můžeme zásadně pomoci na úrovni kolektivního nevědomí. Začněme do něj zapisovat úctu k jídlu a vděk za ně. Přestaňme děti podporovat ve vybíravosti a lakotě, skončeme s přejídáním, s plýtváním a znehodnocováním potravin. Příprava jídla a prostírání stolu může být radostným společným obřadem. Nejméně jednou denně můžeme spolu v lásce poděkovat za život. Připomenout si, že i sebeprostší pokrm na našem stole by mohl být slavnostní a nevídanou hostinou v nejedné indické či africké rodině. Štěstí, které stále hledáme a necítíme, je pro zástupy našich bratrů ukryto v misce fazolí. Adventní půst je mimo jiné příležitostí k soucitnému prožívání.

Jsem také pocestný, poutník. Mou krajinou jsou lidské příběhy. Putuji od jednoho k druhému, naslouchám jejich steskům, plánům i touhám a povzbuzuji je k harmonii s blízkými, vzdálenými, s přírodou. V předvánočním čase namísto adventního rozjímání a očisty narůstá napětí, nevraživost, oživuje se nesnášenlivost. Nesoulad v rodinných vztazích vyplouvá na povrch, povinná vánoční setkání jsou očekávána s obavami, mnozí by se jim nejraději někde v ústraní vyhnuli. Zato osamělí se propadají do hlubokého smutku, cítí se ochuzeni o teplo rodinného krbu. Zdá se, že betlémská hvězda svítí po celý předvánoční čas, její světlo odkrývá pravdu o lidské mysli a srdci.

vánoční anděl V.SojkaZoufáme si jen proto, že pořád chceme něco jiného, než právě žijeme. V každé vteřině pozemského bytí máme důvod k vděku v mysli, lásce v srdci a míru v duši.

Proč bychom měli položit na vánoční stůl talíř navíc?

Někoho bychom rádi nečekaně potěšili.

Naši mrtví nejsou zapomenuti, mají v kruhu stále své místo.

Soucítíme s hladovějícími i osamělými.

Dveře našeho domova jsou otevřené potřebným.

Připomínáme si duchovní sílu půstu.

Kruh rodiny je silné pouto.

Leží nám na srdci všelidská soudržnost.

Oživujeme poezii Vánoc.

Pak zacinká tenounký hlásek nebeského zvonku a všichni v napětí ztichneme. Vstaneme od stolu a obejmeme se, abychom stvrdili blízkost a dobrou vůli. Vezmeme se za ruce a zazpíváme nejmilejší koledu. Příběh zázraku zrození a spasení zazáří v plné síle.

Ty toho matičko, ty toho nevěříš? A já jsem syn boží, já jsem všechno stvořil. Já jsem stvořil nebe, i matičko tebe...

Ani v ohrožení života a za nepřízně většiny světa láska neumírá.

Šustí papír, rozvazují se stuhy, propuká smích, blikne radost, možná i lehké zklamání... Není to jedno, co v těch balíčcích je? Stačí přeci, že alespoň na malou chvíli na mě někdo pomyslel a chtěl mě potěšit.

Možná nebude zapnutá televize a budeme si povídat. Možná nebudeme líní a vydáme se na půlnoční. Líbezné zpěvy Rybovy mše nás přenesou do dávné minulosti...

Hlubokým sněhem se prodírají naši předkové do vzdáleného kostela. Zkřehlé prsty pohupují blikajícími lucernami, staří jsou podpíráni, malí neseni... Poté všichni svorně pokleknou na ledovou dlažbu kostela, zazpívají vroucně o Pánu a poděkují za vše, co jim bylo naděleno. Za radost i za bolest. Pocestný, jehož nakrmili, je tu s nimi. Nemají ani potuchy o tom, jak pohodlně a rozmařile si jednou budou žít jejich potomci.

Vyznají se z hříchů a s pohnutím přijmou svátost. Očištěni se obejmou, přijmou požehnání a vydají se vánicí zpět domů. Cesta za nimi zůstává navěky prošlapaná...