PhDr. Patricie Anzari, CSc.

mam rada leden 1Možná začnu psát ódu na každý měsíc... mám je ráda všechny. Proč je mi milý leden? Je jako nepopsaný list papíru. V jeho bezbřehé bělobě se ukrývají všechny nevyjádřené myšlenky a touhy čistých duší, je plný naděje na lepší budoucnost. Neposkvrněný jiskřivý chlad evokuje vesmírné obrazy, skrze ně posiluje vnitřní odvahu ke svobodě a novým počátkům.

Jsem šťastná, že již po mnoho let trávím přelom roku s přáteli, kteří stejně jako já neholdují alkoholu ani pojídání zabitých zvířat. Zažíváme mnoho legrace i společnou radost ze života. O půlnoci si připíjíme čirou vodou, nejvzácnější tekutinou na planetě, bez níž není života.

První leden díky tomu vnímáme s čistou hlavou, nadechujeme plnými doušky nový rok a prociťujeme vůni znovuzrození. Ohlížíme se zpět a připomínáme si loňská předsevzetí i míru jejich naplnění. Mnohá z nich jsou platná pro celý život. Leden je čas, kdy je přirozené odhodlání stát se lepším člověkem. I to je úkol bez časového omezení, a tak má smysl vytyčit si každoročně dílčí cíle. Nikdo neví, jak dlouhá cesta ho čeká. To však není důvod k nevděku, spíše je třeba neotálet, abychom stihli za sebou zanechat dobré stopy.

Poslední roky žiji v přírodě, a tak jsou mé ledny okrášleny zimním sblížením s ptactvem i zvěří. Pro ně je to nejtěžší čas, jsou vysílení a hladoví. Když jdu ráno ke krmítku se zásobou slunečnice a dalších pochoutek, slétají se ptáčci ze všech stran. Netrpělivě poskakují v tavolníku v mé těsné blízkosti a já vyslovuji díky za možnost být tím, kdo jim ulehčí život. Večer pokládám za plot kaštany, chléb, mrkev, jablka pro srnečky i jeleny, prasátkům hodím brambory pod skálu. Vím, že je to jen malá pomoc, doufám však, že krmelce nejsou prázdné.

mam rada leden 2Zimní slunce bílým světlem proráží šedé nebe nebo jiskří na blankytu, aniž by zahřálo. Je jako vzdálený milenec, jehož láska přeletí oceán a ťukne o srdce slabounkým zazvoněním. Šedorůžová chladně pastelová rána i červeň podvečera střídá nekonečně hluboká, hvězdnatá, mrazivá noc. Křupavé kroky se rozléhají jako výstřely, dech se těžko prodírá zmrzlým chřípím. Odkudsi z údolí zaznívá děsivý jekot lišek, jímž provázejí své namlouvání. Když jsem je uslyšela poprvé, byla jsem hrůzou bez sebe. Rozběhla jsem se tím směrem, abych pomohla ženě, která je krutě znásilňována kdesi v zasněženém lese, a nikdo ji neslyší... zjištění, že jde o milostné hrátky těch zrzavých potvůrek, mě opravdu pobavilo.

Leden mění přírodu v křišťálový chrám. Pod převisy se rozvinou třpytivé opony nejrůznějších tvarů a struktur, v jeskyních přebývají záhadní ledoví poutníci... Voda zpívá pod úchvatnými skleněnými příkrovy, každá louže se promění v ohromující abstraktní kresbu suchou jehlou. Stříbrné jehličky zamrzlých mechů, zkroucené listy zakleté v ledových bublinách, křehké foukané sklo na větvičkách buků a krvavých šípků a duny navátého sněhu oblaží srdce pomíjivou krásou, na niž však nelze zapomenout.

Podél cest nacházím často stopu po člověku v podobě pozurážených rampouchů a rozšlapaných ledových zázraků. Co se to jen v lidské mysli usídlilo, že nesnese krásu? Nedaleko je sníh ozdoben krajkovím otisků ptačích nožek a srdíčky srnčích kopýtek. Krásný návod na harmonické soužití s přírodou. I lidská stopa může v zimní krajině napsat báseň. Záleží však na tom, kdo tudy právě kráčel...

Ve městech je poezie méně, není proto důvod pobývat venku. Hvězdy září marně do světelného příkrovu, zraky se upínají k obrazovkám a displejům. Nocí občas zazní zvon jako nářek opuštěného anděla. Za okny blikají světla a já si kouzlím obrázky láskyplné blízkosti při poslechu hudby či dětského žvatlání... Krása i láska jsou stále s námi i v nás, dosažitelné, oblažující.

mam rada leden 3Bývaly roky, kdy nám každý leden začínal novoroční promluvou prezidenta Václava Havla. Ten první, v roce 1990 mě zasáhl především těmito pasážemi:

„...Myslím, že nadějeplná tvář naší dnešní situace má dvě hlavní příčiny: člověk především nikdy není jen produktem vnějšího světa, ale vždycky je také schopen vztahovat se k něčemu vyššímu, byť by tuto schopnost v něm vnější svět jakkoli systematicky hubil; za druhé to je tím, že humanistické a demokratické tradice, o nichž se tak často planě hovořilo, přeci jen kdesi v nevědomí našich národů

 

Křišťálová
Mávnutím proutku zamrzla krajina,
v křišťálu uvězněn podzimní svět
Zkrášlená chvíle - vše právě usíná,
spadané listí se přestalo chvět
Z průzračných koulí věštit se nesluší,
v každé z těch kupolí příběh lze číst
Šaman svým zrakem tu proniká do duší...
V extázi prohnutý bukový list...
Poodstup, prosím, pohlédni zdaleka
každý ten obrázek zdál se být sám
Náhle se spojily - snad v srdce člověka
příbytek pro duši, pro lásku chrám