PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Antický ideál kalokagathia - vyváženost tělesné a duševní krásy - působí do dnešních dnů jako moudrá výzva k péči o obojí. Mimo jiné se opírá o názor, že pohlednost a dobro jsou pevně propojeny. Hezký člověk musí být přirozeně čestný a statečný...
Krása je však velmi těžko definovatelná, lidský vkus má nepřeberné množství variant. Duše každého z nás je nastavena na jedinečné vibrace. Vždy se rozechvějeme, když se setkáme s tím, co vnímáme jako krásu. Díky obrovským rozdílům v jejím pojetí je celý vesmír nádherný. Každá bytost, rostlina i neživý objekt mají někde ve světě svého obdivovatele. Nezbývá než doufat, že se setkají.
Ráda bych tu připomněla geniálního grafika a „explosionalistu“ Vladimíra Boudníka, jehož tvorba vznikala na základě asociací, vyvolaných běžnými objekty nebo situacemi. Objevoval krásu například v reliéfu oprýskaných, špinavých, mokrých zdí zanedbaných domů, i v rozkopaných páchnoucích ulicích socialismu. Považoval za půvabné otlučené červenobílé zábrany s lucerničkami, ochraňující chodce před pádem do hlubokých výkopů, po léta zejících do nebe. Toto zaujetí láskyplně sdílel jeho přítel a geniální spisovatel Bohumil Hrabal, který mimo jiné s radostí zapisoval hospodské moudrosti milovníků piva a lihovin. Výrok stařičkého alkoholika „Tělo musí do hrobu zhuntovaný!“ dodnes nadšeně citují všichni zavilí nepřátelé zdravého životního stylu.
Ve světle nastíněné škály možností můžeme všichni přijmout své tělo jako příslib krásy.
Ono zhuntované tělo však nenabídne svému majiteli pohodlí, výkon a bezbolestnost. A tady jdou všechny vtipy stranou. Dokud jsme poháněni motorem mladosti a neopotřebovanosti, přesvědčujeme sami sebe, že jsme nezničitelní. Mnohdy to i tvrdě testujeme výstřelky všeho druhu, jako bychom vyzývali samotného Stvořitele na souboj. Taková přirozená revolta proti autoritě se může zvrhnout v proces trvalé devastace organismu a přivést člověku do života řadu nepříjemných chorob.

Není zbytí, měli bychom naslouchat řeči svého těla. Každé je neopakovatelný originál. Základním předpokladem k ideální harmonizaci těla a ducha je prožitek jejich příjemné spolupráce, vděk za život a radost z každodenních drobností. Pokud tělo brání uskutečnění plánů ducha, znamená to, že je zanedbané, potřebuje zvýšit výkon soustředěnou péčí a posilováním. Jindy duch nedovolí tělu naplnit jeho potenciál, protože je kupříkladu zahlcen strachem... Potom je třeba strach překonávat, nepodléhat mu, zacházet s ním jako s démonem, který se nás snaží připravit o mír v duši.
Existuje mnoho empiricky podložených teorií o tom, že tělo svými potížemi vyzývá člověka ke změně, každá choroba či bolest obsahují zprávu o našem příběhu, o jeho slabinách. Někdy sice vyznavači podobných přístupů upadnou do stavu jakési posedlosti, v níž se snaží přečíst poselství každého říhnutí, přesto mají větší naději starat se o příbytek své duše lépe než ti, kteří ho používají jako popelnici či žumpu. Tradiční čínská medicína dokonale zmapovala souvislosti mezi tělesnými orgány a životními situacemi i krizemi. Všechny informace jsou dostupné, nemůžeme se proto vymlouvat na nevědomost.

Často propíraným tématem těla je hmotnost, indikátor míry zdraví i krásy. Jídlo patří mezi pozemská blaha, a tak i radost ze života bývá spojena s labužnictvím či zálibou v jídle. Potřebujeme jíst jen to, co nám chutná, a zároveň se po tom cítíme dobře. Nelehké a přeci nezbytné je loučení s pochoutkami, které nám způsobují těžkosti. Láska k jídlu nemusí nutně způsobit obezitu. Neměli bychom také zanedbávat společenskou funkci jídla. Je to příležitost k pospolitosti a příjemné konverzaci. Jíst u televize nebo počítače znamená bezmyšlenkovitě se plnit čímkoli v jakékoli kvalitě a množství (nadbytečném i nedostatečném). Připravujme dobroty pro své blízké a přátele, studujme nejen své chutě, ale i jejich. Pak se z nás mohou stát znalci a gastronomičtí umělci, nikoli žrouti, nenažranci nebo štítivci a křupani. S narůstajícím věkem si potřebujeme pomalu zvykat na jistou míru askeze, protože energetický program těla mění parametry. Nazvala jsem tento cíl protimluvem - radostnou askezí. Střídmost a sebeovládání je vítězstvím nad démony pohodlnosti, nezodpovědnosti a zabedněnosti. Z toho musí mít člověk radost, není-liž pravda?

Zajímavou zprávou o těle je jeho vůně či pach. Čpící pot, který je vylučován i při pečlivé hygieně, signalizuje trvalý omyl v jídelníčku, stres, uzavřenost a napětí. Radost, vnitřní čistota a svoboda voní. S tím souvisí i stav kůže, která - jak říkají dermatologové - je cvičištěm duše. Svěží a pružná kůže je odměnou za harmonizaci nitra s obalem, za život v souladu s pravdou srdce.

Náš osobní příběh se rozvíjí, proměňuje, upadá, zdvihá se z popela... to vše kopíruje stav našeho těla. V krizích potřebujeme zmobilizovat svou moudrost, odvahu a odolnost, abychom nespolupracovali s ničivou silou pocitů strachu, bezvýchodnosti, vzteku, zášti, závisti, žárlivosti, závislosti, křivdy, pýchy, panovačnosti... Odpovídejme na varovné signály těla abstinencí od jedů a procesem čištění. Každému vyhovuje jiný druh detoxikace - existuje mnoho očistných kúr, půsty, sauny, masáže, ale také sport, intenzivní pohyb. Takové procesy pomohou rozjasnit mysl a získat objektivnější náhled na těžkou situaci, jíž procházíme. Pokud i přesto setrváváme v pasti beznaděje nebo hněvu, bylo by moudré vyhledat profesionálního průvodce - psychoterapeuta, který nás doprovodí a povzbudí na cestě ven ze tmy. Terapeuta bychom si měli vybírat především srdcem, nikoli jen na základě dostupnosti, doporučení a mediální slávy. I tady platí, že ne každý je každému prospěšný. Pohled do očí musí vzbuzovat důvěru, blízkost má být pohodlná a přirozená. Vkládám-li někomu do rukou svůj příběh, měl by mi být příjemný a sympatický. Takový důvěrník odlehčí i našim blízkým, na něž máme tendenci nakládat své těžkosti a nevědomky tak porušujeme rovnováhu sil ve vztazích. Můžeme se rychle propadnout na slabou pozici. Všichni nám budou radit, a my se ocitneme v jakémsi stavu nesvéprávnosti. Dobrá terapie nám umožní bezpečně dojít k prověřeným rozhodnutím, ochrání nás před nepředloženostmi.

Tělo je příbytek naší duše, je jejím ztělesněním. Tato naše dvojjedinost je nádhernou výzvou. V každém okamžiku svého života víme nejlépe, jak blízko jsme vnitřnímu harmonickému propojení, zda nekráčíme opačným směrem. Během své praxe jsem se setkala mnohokrát se zázračnou proměnou člověka, se zkrásněním. Pravá krása vyvěrá z duše a prosvětluje hmotu. Každý to světlo zaznamená. Stejně tak nelze přehlédnout temno hmoty bezduché. Duch se může rozzářit kdykoli, v jakékoli kapitole příběhu. Nikdy není pozdě, žádná temnota není nekonečná.