PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

S velkými obavami hledíme na narůstání hrubosti, agrese, neomalenosti v lidském chování i uvažování. Mizí  noblesa, zdvořilost, jemnost, krása slov. Zlenivěli jsme, propadáme závislosti na snadno dosažitelných požitcích. Nejsme ochotni sloužit, pečovat, ani přinášet oběti. Chceme si jen užívat všemi smysly. Chvílemi se zdá, že prožíváme soumrak lidstva, že jsme svědky vlastní zkázy. Trčíme v temnici sobectví, bažení a nedůvěry, ač za jejími zdmi stále ještě dýchá nádherná planeta.

V dětech nerozvíjíme umění soucítění, vcítění, harmonického napojení, odpovědnosti a vřelosti. Pod pláštíkem alternativní výchovy, podporující individualitu a sílu osobnosti, terorizují a demolují svět uřvaní spratci, kteří později s gustem šikanují rodiče i učitele. Někteří z nich jsou oproti tomu nápadně tiší a neviditelní - prý hodní. Od dvou let jsou hypnoticky přilepeni k displeji a nevnímají svět. Brzy si vyberou svou on-line hru a naučí se perfektně likvidovat nepřátele. Těmi se snadno stanou všichni, kdo je budou vyrušovat.

Pochválen budiž osvícený výchovný přístup typu „Respektovat a být respektován“. Používají ho však s úspěchem jen ti milující rodiče a učitelé, jimž nechybí  moudrost, trpělivost a důslednost.

Mohlo by se zdát, že není naděje na pozitivní změnu. Mnozí už propadli pocitu bezvýchodnosti. Jejich hamižní bratři se toho rychle chopili a ve velkém začali vyrábět záplavy kouzelných antidepresivních pilulek. Svět nezmění, radost nepřinesou. Jen nám bude všechno fuk...

A přeci je v hloubi duše ukryto cosi, co nám ušlechtilými cestami poskytuje stavy nejvyšší slasti.  Těžko proniknout tak hluboko skrz krusty civilizačních zlozvyků. Není člověka, který by v sobě nemohl najít naději.

Jsem nezvratně přesvědčena, že pomoc je možná, každý je pro ni vybaven.

Poklad na dně duše je něha. Nepopsatelně krásné chvění, které námi proběhne při jejím doteku, popisujeme jako stav milosti, nirvánu, osvícení... Bůh je Láska, proto je něžný. A bůh je i v nás.

Mláďátka mohou být dokonalými zprostředkovateli prožitku nadpozemské něhy. Kdo na ně pohlédne, rozzáří se v tváři i v srdci. Jakákoliv hrubost, zatvrzelost, či hněv jsou v tu chvíli rozpuštěny, člověk je rozněžněn a díky tomu na chvilku šťasten. Může však být už natolik ztracen, že takový pocit považuje za slabost a rychle ho zahluší další hrubostí. Strach z dojetí a něhy je strachem z blízkosti. Blízkost není možná bez otevření, otevření není možné, vládne-li nám strach a nedůvěra.

Došli jsme tu ke klíčovému pojmu „otevření“. Je to cosi, k čemu povzbuzuji všechny své klienty a přátele, protože za dlouhé roky života i praxe vidím uzavřenost těla i duše jako spojité nádoby naplněné tmou. Proto již přes dvacet let povzbuzuji lidi, k životu s náručí dokořán, v níž se paže mění v nekonečná světelná křídla. Často holdujeme vzájemnému otevřenému a vřelému objímání. Je to praktický způsob překonání úzkosti a nedůvěry, příležitost k napojení, zklidnění a prožitku zmíněné nadpozemské něhy.

Od mnoha účastníků setkání jsem slyšela, že jsem je naučila objímat a tím obohatila jejich život. Nedávno mi však jedna paní sdělila, že potkala léčitele, který před objetím varuje jako před nebezpečím, při němž si lidé mohou předat i rakovinu. Takové tmářství je příčinou společenského lynče nemocných, k němuž dochází na mnoha místech, i v naší zemi. „Nešťastný to muž“, řekla by babička Boženy Němcové. Mít problém s vlastní zbabělostí je přirozené, je to však především výzva k jejímu překonání. Šířit ji však jako ideologii - to je na pováženou. K jakému cíli asi štítivě směřuje...?

Něha je opravdu nakažlivá. Těžko se jí odolává, vykazuje dokonce tendenci k řetězovému předávání. Pocítíš ji v srdci, tvoje dlaň někoho obdaruje, nebo ji vloží do díla, které oblaží další. Srdce si ji pamatuje - pokud mu nasloucháme, nemůžeme se opouštět, nanejvýš v dobrém rozcházet. Něžnost se nedá předstírat, ani zneužívat. Falešná něha je licoměrnost, má chladné oči.

Kolem sebe máme něhozvěsty, většinou ani netuší, jakou misi na světě plní. Za pokladnou jednoho hypermarketu vídám mladíka, který je nesmělý, přesto velmi zdvořilý, jemný a ochotný. Má srnčí oči a tichý měkký hlas. Každé setkání s ním je jako velké pohlazení.

Jednou jsem zaslechla mezi regály agresivní křik pominuté čarodějnice, která častovala svého potomka těžkými vulgarismy. Bylo to tak strašné, že jsem běžela na místo, abych ji zastavila. Zastihla jsem ji ve chvíli, kdy syna zběsile tloukla  pěstmi. Křikla jsem na ni, zastavila se, spustila zaťaté ruce podél těla. Vedle ní pokorně stál můj nejmilejší pokladní. Byli tam spolu nakupovat, on snad dal do vozíku něco jiného, než si přála.  Ani v tu chvíli se v něm neprobudila jediná jiskřička zášti. Rychle jsem odešla, abych ho osvobodila od pocitu studu. Od té chvíle patří do galerie mých hrdinů. Novodobý mučedník, kterému ani nenávistná matka nezavřela srdce. Zázrak hodný následování.

Každodenně potkáváme posly něhy, duše je pozná. Souzněme s nimi, abychom měli právo obývat tuto planetu. Pár střípků z mé sbírky něžností: housle Gidona Kremera, hlas Bobbyho McFerrina, štětec Marca Chagalla, verše Jana Skácela... Violoncello Sol Gabetty, hlas Mahalie Jackson, tužka Ludmily Jiřincové, verše  Suzanne Renaud... Rozkvetlá střemcha, zpěv červenky, pastel rozbřesku, vůně jarního větru, let sokola, čmelák v květu krokusu, plavné skoky srn, louka plná bledulí, zpěv vody, tančící po kamenech...  Zapisujme si je, sdílejme je, uzdravíme se.