PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Již v polovině devadesátých let jsem propagovala knihu Znovuzrozený porod od Michela Odenta. Ač jsem bohužel nebyla obdařena dítětem, je jich kolem stále pěkná tlupa. Jejich rodiče provázím úskalími života, snažím se být dobrou rodinnou přítelkyní, která bdí nad výchovou ke cti, ohleduplnosti i statečnosti a odolnosti.
Ke konci osmdesátých let jsem na cestě po USA navštívila na Floridě porodní centrum nemocnice v Orlandu. Jeho tehdejší ředitelka byla přítelkyně mé přítelkyně, chtěla se pochlubit futuristickým projektem, který se jí podařilo uskutečnit. Vešly jsme do duhového prostoru, kde hrála příjemná tichá hudba, sestry se podobaly andělům, lékaři dobrým duchům. Byly zde útulné, luxusně vybavené pokojíčky pro pobyt rodičky, manžela a děťátka. Vše bylo hrazeno pojišťovnou, nemocnice byla státní... Porodní pokoje s možností aplikace všech alternativních způsobů porodu, porodní sálky pro komplikované případy, fyzioterapie před i po porodu, masáže – z těch zázraků mi šla hlava kolem. Pupečníky se nechávaly dotepat, miminka se nechávala neumytá, jen otřená na matčině těle, nikdo je neodnášel do neznáma, všechna nutná ošetření probíhala za přítomnosti matky či otce. Myslím, že jsem neměla kapacitu si vše zapamatovat, protože se situace jen málo kryla s informacemi, jichž se mi do té doby dostalo k tématu lidského zrození.
Už tehdy jsem znala hororové příběhy z českých porodnic, které mi vyprávěly dětmi požehnané vrstevnice. Hrubé a bezcitné chování k rodičce, vyvázané jak dobytče na jatkách do nejnepřirozenější polohy, vhodné pouze pro porodníka, aby mohl „rychle porodit“. Setkání s vlastním dítětem až několik hodin po porodu, přiložení ke kojení, opět únos... Plačící housky naskládané na vozících, povolené návštěvy v omezeném čase, ignorance role otce... Militantní příkazy ze strany středního zdravotního personálu, arogance, ponižování... Nejkrásnější porod popisovala kamarádka, která dítě přivedla na svět v tramvaji za asistence řidiče, policajta a dvou statečných cestujících ještě před příjezdem záchranky. Všichni se prý po narození jejího synka vzali za ruce a poděkovali pánu bohu, jež v té době oficiálně neexistoval.
Nepochybuji o tom, že i tehdy se našli vlídní lékaři a sestry, nepodsunuji nikomu zlé úmysly. Takový byl zvyk a předepsané postupy. Odlidštění porodu v takzvaném civilizovaném světě vedlo Michela Odenta k napsání knihy a skupinu nadšenců z Floridy k vybudování výše popsaného centra. Nebyl to samozřejmě pouze náš problém.
Roky přeletěly a ocitli jsme se v současnosti. Přirozený porod, bonding, aktivní pomoc otce při příchodu jeho dítěte na svět – to jsou dnes všeobecně známé pojmy. Internet se hemží tisíci podrobnými informacemi o prospěšných a škodlivých faktorech, ovlivňujících novorozence i matku. Menší skupina mladých párů se vzepřela systému a rodí své děti doma jako jejich praprapředkové. Rozhořel se vášnivý boj za rozšíření pravomocí porodních asistentek. Pro mnohé rodičky je příjemné být doprovázeny ženou, blízkou věku jejich matek. Laskavost, pocit blízkosti a bezpečí jsou základními charakteristikami zdravé ženské energie.
Lékaři – porodníci jsou vystaveni útokům ženské veřejnosti i rodiček samotných, které požadují, aby změnili své dosavadní postupy a zapomněli na zkušenosti, jichž ve svém oboru nabyli. Dlouho jsem byla jednoznačně na straně alternativních přístupů. Měla jsem to štěstí, že jsem směla doprovázet své blízké přátele při narození syna, po několika letech i dcery. Oba porody byly přirozené, otec dítěte byl rodičce záštitou i přístavem, držel ji v náručí. Tehdy bylo jen málo porodnic, které to umožnily, jedna z nich to po čase vzdala. Na zázraky těchto dvou zrození nikdy nezapomenu, byť se mi všichni ztratili někde ve světě.
Nedávno jsem zhlédla duel věhlasného porodníka a poučené právničky, formální reprezentantky porodních asistentek. Bylo mi z toho smutno. Lékař odmítl diskutovat s někým, kdo nemá k takové diskusi potřebné vzdělání. Jeho reakce však byla spíše zoufalou obranou proti nelítostné palbě zničujících argumentů, která hraničila s lynčem. Pomyslela jsem si, že nebylo moc strategické poslat do pořadu právničku namísto hlavní porodní báby, ta by však nemohla zamávat patřičným diplomem jakbysmet. Diskuse neměla být o odbornosti, ale o humanizaci porodu...
Zapomněla jsem na to, za pár měsíců se však kolem mne rozrodily kamarádky a známé o generaci mladší a já jsem byla znovu vtažena do tématu. S úžasem jsem sledovala bojovnost, s jakou bombardovaly porodníky a porodnice svými požadavky na průběh porodu i poporodní péče. Vzhledem k tomu, že málokde pochodily, oběhla každá z nich během těhotenství porodnice na několika stech čtverečních kilometrů. Některé rodičky dokonce objevily porodnici v Belgii, v níž je možno dosáhnout žádoucích služeb a postupů s českým pojištěním. Jedna matka v porodních bolestech absolvovala cestu z Vysočiny, kde jí nechtěli vyhovět, do středočeského kraje. Tam též nepochodila. Nakonec povila děti v Praze, odkud původně utekla. Pán bůh jí seslal osvícenou lékařku, mohla se dostavit i porodní asistentka. Asi se už na to nemohl dívat.
Jinou ženu jsem zklidňovala, přepadaly ji hysterické ataky agresivity a úzkosti vždy, když o porodu začala hovořit. Chtěla ho řídit sama, dopředu nedůvěřovala nikomu a zlobila se předem na porodníky, kteří určitě budou ignorovat všechna její přání. Týdny po porodu si stěžovala, že dítě stále pláče, ač jsou mu naplňovány všechny potřeby. Plakaly i další děti, jejichž matičky na ně před porodem zapomněly a válčily se systémem. Chudáčci malí, přišli o jejich vnímavost a něhu v čase, kdy je potřebovaly nejvíce.
Uznávám požadavky budoucích matek, chápu jejich obavy, a přeci nemohu souhlasit s takovým naladěním v době těhotenství. Z praxe jsem hluboce přesvědčena, že prenatální výchova je navýsost důležitá.
Co s tím? Najdeme diplomata, který obměkčí srdce porodníků, zklidní bojovnice za přirozený porod a dosáhne smysluplné spolupráce obou táborů?
Podívala jsem se na seznamy primářů porodnických oddělení a nenašla jsem mezi nimi jedinou ženu. Není to zvláštní? Jak se jim asi daří vcítit se do situace ženy v nejdůležitějším okamžiku života? Vedou své spolupracovnice z řad sester k vlídnosti a trpělivosti? Nevím. Jedno je jisté: přísně medicínský přístup výrazně snížil přirozenou úmrtnost novorozenců. V Mongolsku v sedmdesátých letech probíhaly jen přirozené porody, na nic jiného nebylo vybavení. Děti se zapisovaly do matrik až ve třech letech, úmrtnost mladších byla velmi vysoká.
Muži – lékaři drží civilizované porodnictví pevně v rukách. Žádám proto nastávající otce, aby se svou ženou absolvovali všechny přípravné kurzy, nastudovali pečlivě veškerou literaturu o přirozeném porodu, společně s ní vybrali porodníka a formulovali požadavky. Pak je na muži, jak se s lékařem předem dohodne, co vyjedná, jaká pravidla pro ženu obhájí. Ať se třeba  i hádá, objíždí porodnice, diskutuje s několika odborníky. Stres musí vzít na sebe. Bojovat mají chlapi s chlapy. Ženušky nechť s blaženým úsměvem a zasněným pohledem hladí svá rostoucí bříška v pohodlí domova a zpívají něžné písně. Netouží přeci po ničem jiném, než moci se s důvěrou spolehnout na muže v rozhodujících okamžicích života.