PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Zdá se, že deprese jsou v módě, zvláště na podzim. Ne každé prohlášení typu „mám depku“ však znamená, že dotyčný trpí depresí. V lidové mluvě se pojem deprese hojně zaměňuje s úzkostí či panickými atakami, které mohou občas depresi doprovázet, jsou však samostatnou kategorií. Nejjednodušší definice deprese je hluboký smutek s bezvýchodnými pocity a apatií. Vyznačuje se nejen zjevně smutným laděním, často též touhou nevylézt nikdy z postele, nekomunikovat…
Odborně se deprese rozlišují na reaktivní, tedy ty, u nichž vidíme jasnou příčinu (smrt blízké osoby, ztráta zaměstnání, rozpad rodiny…) a endogenní, které údajně zachvátí osobu bez příčiny jako těžká choroba, způsobená chemickými změnami v mozku. Můj profesionální postoj je odlišný. Jsem přesvědčena, že chemické změny v mozku jsou doprovodným jevem procesu mnohem komplexnějšího.
Pokud si někdo dá tu práci, aby dopodrobna nastudoval osobní příběh postiženého, najde spíše více než jednu příčinu. Podrobný přehled životních událostí pacienta nabídne také jasné možnosti psychoterapie a směr další cesty. Jakmile se však postaví do cesty strašák nevyléčitelné choroby, zastaví člověka na cestě, vezme mu vítr z plachet a tak mu nezbude než se pomalu ploužit k invaliditě.
Blízcí jsou vyděšeni. Samozřejmě pečlivě nastudují diagnózu na internetu, kde kraluje jediný názor, ne nepodobný tomu, že Země je středem vesmíru. Rodinu zajímá jen jedno: „Bereš ty prášky?“
Nikdo nechce být konfrontován s krizí druhého, nikdo se nesnaží porozumět, všichni se děsí dědičnosti, nepříjemného pohledu. Trpící se stane člověkem nižší kategorie, na něhož nelze spoléhat, je přítěží, ohrožením dětí. Je izolován, nepochopen, zoufalství narůstá.
Lékaři zmírňují utrpení oním slavným hormonem štěstí. V současnosti se jím krmí milióny lidí netušíce, že se pouze odpojují od šance mít zdravé emoce, jasné prožívání a zažít někdy skutečný pocit radosti a štěstí. Chováme se, jako by bolest, smrt, smutek, utrpení či strach byly chybami prozřetelnosti, jež je třeba napravovat. Díky tomu jsme slabí, rozmazlení, na sebe soustředění a umělým zažehnáváním těchto „hrůz“ se vzdalujeme od smyslu vlastního příběhu. Kácíme se do depresí a migrén při každém závanu změn, vyvolaných přirozeným vývojem světa i nás samých. Opevňujeme se chemickým valem ve své nezralosti, neochotě a zbabělosti, radost nacházíme v alkoholu či v dalších jedech.
Deprese je přirozenou součástí životní cesty. Objevuje se v čase, kdy je nutná revize dosavadního scénáře. Svou formou se velmi nápadně podobá stavu čisté meditace. Tyto dva stavy se však zásadně liší.
V depresi není boha, není naděje, není smyslu. Bůh je mrtev, nic nemá cenu, život je podvod, svět vězení, srdce je zavřené, láska nedosažitelná. Ticho, bezčasí, jen dech, prázdno a tma.V opravdové meditaci najdeme své srdce otevřené, naplněné hlubokým mírem a láskou ke všemu živému i neživému. Ticho, bezčasí, jen dech, prázdno a světlo.
Temnota vládne modernímu světu. Ego je bůh, umění se opájí ohavnostmi, architektura je mrtvolně sterilní. Děti se vychovávají k sobectví, nikoli k soucitu a štědrosti. Spiritualita západního světa se rozmělňuje v hledání rychlých, snadných, účinných cest k osvícení či léčení. A tady se dotýkáme kořenů hlubokých depresí.
Když studujeme příběhy jejich reprezentativních nositelů, v každém z nich chybí něco důležitého: vedle duchovního rozměru i prostá víra v dobré konce, čisté svědomí, pokora, pravda, ohleduplnost, laskavost, velkorysost… V každém z nich najdeme něco temného: pýchu, závislosti, lakotu, závist, krutost, zradu… Chybí tu vnitřní integrita, protože nedošlo k bilancování ani k introspekci. Depresivní člověk se snaží cosi vytěsnit, vygumovat ze své minulosti, ze svých vzpomínek, a tak vznikne hluboká černá propast, do níž padá i zbytek příběhu. Nemoc je vysvobození: nikdo na pacienta nesmí klást vysoké nároky, musí se mu pomáhat, nemůže pokračovat v cestě, v díle, ve vztazích, nikdo se nebude zabývat nepříjemnostmi, které kdy způsobil. Není to vědomý program. Těžko by se našel takový bídák, který by cosi podobného naplánoval. Narážíme tu na destruktivní obranné mechanismy pocházející z hlubokého podvědomí. Symbolicky vnímám depresi jako nevědomou emigraci z příběhu, v němž už pacient nechce pokračovat. Nevidí východisko z osudového konfliktu či krize. Jeho duše je zahlušena nářkem ega nad bezvýchodností života a strachem ze smrti, konce, zmaru, ztrát. Často narazím na ztrátu víry. Její zprostředkovatelé zřídka vybaví své ovečky statečností při pohledu do tváře smrti.
Farmacie nemůže nabídnout produkt, schopný zhojit taková zranění. Je třeba průvodce, který vezme za ruku a předá přímo ze svého srdce vděk za život, radost z něj i nezničitelnou naději.Mnozí však chtějí už jen tiché nebytí, ani hluboká účast k nim nedolehne, nechtějí se vrátit, často ani nemají kam. Pod chemickou duchnou je teplo a klid. Pomoc k nim přišla pozdě – minula se s časem, kdy ještě měli zbytky síly a touhy po svobodě. Jsou sami ve světě, jemuž nerozumí. Láska k nim tak dlouho narážela do zdi, až utichla i v srdcích nejbližších. A přeci někde žije… i ústavy by měly poskytovat láskyplnou péči. Váha lidského příběhu se dá vyčíslit počtem srdcí, v nichž jsme probudili lásku, jichž jsme se s láskou dotkli, jež se dotkla nás…
Drtivá většina lidí strádajících depresí však může být doprovozena ke světlu. Přirovnávám depresi k hluboké studně, na jejíž dno jsme padli. Čím hlubší je, tím menší kousek nebe vidíme nad sebou. Pro tak malý blankytný flíček nemá cenu vynakládat energii. Když se však začneme šplhat vzhůru, zvětšuje se. Nakonec se přehoupneme přes okraj studny a nad námi se klene bezedné nebe od obzoru k obzoru. Rozpřáhneme náruč, nadechneme se prostoru a naděje. A zastydíme se: „Jak jen jsem mohl uvěřit tomu, že nebe je tak nepatrné…?“
Z deprese se musí vyléčit každý z nás, celá společnost, celý svět. Můžeme s tím začít hned teď. Místo hrubosti vlídnost, místo závisti podpora, místo lakoty štědrost, místo úzkosti velkorysost, místo hněvu laskavý humor, místo zrady spolehlivost, místo sobectví soucítění a vstřícnost, místo podvodu poctivost, místo závislosti nezdolnost, místo pohrdání úcta, místo zbabělosti statečnost, místo podlosti čest… Denně se setkáváme s tisíci možností vybrat si to lepší. Denně najdeme či můžeme vytvořit důvod k upřímnému, léčivému smíchu. Jedině tak se začne měnit energie v lidské společnosti a stále méně osob bude depresivních. Každý z nás je důležitý, všichni máme velkou odpovědnost za přebujelý smutek v kolektivní duši.