PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

A je to tady zas! Tlak obchodu zvenčí a konzumu zevnitř útočí na svátost Vánoc od pozdního léta, aby nám vnutil cokoli, co kýčovitě zhmotňuje svátky. Znovu musíme statečně bránit duchovní poklady, poezii a vkus. Obraz lásky, čistoty a nevinnosti, uložený do jesliček, je prostou pobídkou k vzájemné blízkosti, něze a snášenlivosti, včetně té náboženské. Ten, který přišel, byl poslem lásky a pravdy o její nezničitelnosti. Nevyzýval, aby byl jeho jménem kdokoli zavrhován či snad dokonce vražděn a popravován... Nezpochybnitelnost láskyplné a nezištné cesty jako jediného smysluplného způsobu lidského bytí vyvolává zlobu a nedůvěru napříč věky, kulturami i povahami. Jemu samému přinesla smrt a po ní nekonečné zkreslování a pokřivování onoho poselství. Jak můžeme vzdorovat moderní době, jež nemilosrdně vzývá prázdnotu, sobectví a povrchnost prostřednictvím svých mediálních Jidášů? Postava Jidáše je však tajemná, mohl být zrádcem i průvodcem k transcendenci, osvobození od hmotných pout, k zázraku, vykoupeného utrpením.

Zimní slunovrat je brána do hlubin duše. Očistíme se půstem a rozjímáním, usmíříme se s těmi, kdo nám mají něco za zlé, vykonáme něco pro potěchu a radost blízkých... Pro mne je významným datem dvacátý třetí prosinec. Je to den vánoček, jimiž nazítří obdarovávám své nejbližší. Minulý rok jsem je poprvé nepekla sama, učila jsem vánočnímu umění svou nejbližší přítelkyni. Je o generaci mladší než já, a tak se starý prababičkovský recept přesunul do budoucnosti. Těším se na tu chvíli, kdy si obleču bílou vyšívanou zástěru, svážu si vlasy do uzlu, pečlivě vydrhnu ruce a začnu sloužit kuchyňskou vánoční mši. Obřadně navážím mouku, cukr, máslo, hrozinky a mandle, jako bych rozmlouvala s pěti živly a vzdávala hold jejich životadárné síle. S pocitem viny rozklepnu vajíčka a oddělím bílky. Tady zpytuji svědomí a přiznávám si chyby a selhání, kterých jsem se v uplynulém roce dopustila. V prastarém hmoždíři drtím půvabné hvězdičky badyánu a čtu poselství bolestí, jimiž jsem prošla. Strouhám muškátový oříšek a kůru z citrónu utvrzujíc se ve vůli nepolevit v otužování a posilování těla i ducha. Ohřívám mléko a vzpomínám na dětství, na svou svěží dušičku a naději, s níž jsem se svým romantickým srdcem upínala k budoucnosti. Požádám kvásek, aby buclatě vyběhl ve sladkém vlahém mléce a stal se příslibem růstu, zakulacování, rodinného štěstí těch, kteří kráčí za mnou. Operu rozinky, jednu vložím do úst a nechám ji tam na chvíli, aby mi nadělila vůni a mnoho chutí, jimiž oplývá. Je symbolem všech prožitých Vánoc i Velikonoc, jejich nenápadným svědkem i ozdobou. Uschlému hroznu se někdo musel s láskou věnovat, slunce do něj uložilo svou sílu a sladkost, citlivé prsty ho sklidily a vložily do koše, aby pak vrátil k slunci vodu, doputoval až do mé kuchyně a oživil vybledlé vzpomínky. Mandle připomenou mé dětské ruce, které je s rozkoší loupaly, jsouce ponořeny do vlažné vody. Slyším radostné výskání doprovázející jejich vystřelování ze slupek. Velkým nožem je sekám na kousky. Nesmí být moc na drobno, jinak vánočka nenabídne to příjemné mandlové překvapení, zpestřující chuťový koncert. Rozpouštím máslo a myslím na obměkčení srdcí ztvrdlých pochybnostmi a nedůvěrou. Přilévám mléko a vmíchám žloutky. Jako voda života se vlévá do těla živlů a nastává čas hnětení. Vidím svého krásného tátu, jak nádhernýma silnýma rukama vypracovává žluté těsto dohladka, až se nelepí na stěny mísy a připomíná slunce, které si tu na chvilku zdřímlo. Nemám chlapskou sílu, a tak mi pomáhá ušlechtilý, plastuprostý stroj, dávný dárek od drahého přítele z Ameriky, další otcovské postavy v mém příběhu. Jsem jim za mnoho vděčná. Tatínek je už osm let na pravdě boží a osmdesátiletý Tom o sobě nedal rok vědět... Modlím se za jeho zdraví. Pak ještě chvíli hnětu těsto rukama a uvědomuji si, že něco podobného provádím se všemi, kdož se mi svěří do péče. Dohladka, bez lpění a ulpívání, aby našli svou dokonalost a podobali se onomu slunci na dně bílé mísy. Přidám rozinky a mandle, těsto je vlídně přijímá, aniž by hladkost byla porušena. Symbolizuje souznění, sounáležitost i spolupráci sice rozdílných, ale ochotných bytostí. Starostlivě ho uložím na vál a přikryji utěrkou jako vyšívanou dečkou nemluvně v postýlce. Nechám ho hodinku spát, aby nabylo na objemu i síle. Začínám zpívat koledy... Po hodině rozdělím těsto na poloviny, každou  z nich na osm dílů, ty nejsilnější napolovic. Mazlivě vyválím úhledné válečky. Pletu ze čtyř, ze tří, nakonec ze dvou. Hluboce se soustředím, aby tvar byl dokonalý. Raduji se z jeho krásy, znovu ho však teple přikryji a další hodinu nechám odpočinout, než přijde finále. Hodinové přestávky netrávím nečinností, vyplňuji je opakováním obřadu, dva kousky nikdy nestačí... Opatrně odkryji syrové vánočky, potřu je dalším žloutkem, posypu mandlemi. Nevěřím svým schopnostem na sto procent, a tak raději zabezpečím udržení tvaru dvěma špejlemi, kterými tři patra pletenců před pečením nenápadně propojím. Když je vložím do rozpálené trouby a zakryji pečícím papírem, prožívám starost i radostné očekávání jako před zrozením... Upravuji teplotu, pečlivě kontroluji stav a tvar božích dárečků. Po celém domě se line opravdová vánoční vůně, baladické koledy stoupají k nebi. Je hotovo. Hallelujah! Radost mi zaplavuje srdce. Zlatá pacholátka spí a zdá se jim o zítřejší cestě k těm, jimž předají mou lásku a připomenou boží všudypřítomnost. Pomalu končí předvečer Štědrého dne, díkůvzdání voní z mých oken do světa a já děkuji za tu úžasnou příležitost být součástí stvoření. Krásné Vánoce, moji milí.