PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Neustále se musíme přizpůsobovat nesčetným změnám. Přesto, že patří k životu stejně přirozeně jako dech, mnozí s nimi mají velký problém. Tvrdošíjně trvají na starých pořádcích, na podobě světa, života či vztahu z období, které považují za příznivé... Odmítají přítomnost a jsou hluší k možnostem, jež nabízí.
Stále toužíme být šťastni, nechceme však slyšet, že bez spontánní improvizace, svobodomyslnosti, nelpění, velkorysosti a hluboké duchovní zakotvenosti to není možné.
Paradoxně přitom stále o nějaké změny usilujeme nebo po nich toužíme, jsouce přesvědčeni, že víme, co je pro nás dobré, a co ne. Lidské chtění a úsilí málokdy cílí stejným směrem jako život sám. Ocitáme se v krizích, způsobených neochotou přijmout realitu. Vinu za svá trápení svalujeme na vnější okolnosti, ač jsme sami příčinou.
V umění spontánní improvizace můžeme být průměrně úspěšní i bez talentu. Hlavním předpokladem je, že se přestaneme bát netradičních přístupů a pojetí. Jak praví jeden z Murphyho zákonů: „Všichni máme svá schémata, která zaručeně nefungují, a trváme si na nich.“
Vzpomínám na příběh přátel z dřevní doby socialismu. Cestou na chalupu se jim porouchala škodovka. Tatínek vše rozebral a zjistil, že je třeba pročistit tenounkou trysku. Zoufale hledal nástroj, jež by mohl pomoci. Najednou k němu přistoupil jeho čtyřletý syn a nabídl mu právě amputovanou nohu pakomára, jehož nemilosrdně přepadl, aby mohl tatínkovi pomoci. K úžasu všech se tím ta tryska opravdu dala vyčistit.
Nemusíme sahat k tak drastickým řešením. Na tomto příkladu snadno pochopíme, jak vzdálená běžnému uvažování mohou být řešení problému. Potřebujeme náhled z vesmírné perspektivy. Objevíme široké souvislosti, opustíme stereotypní způsoby řešení a zažijeme radost z nevídaných nápadů. Takového pohledu však nejsme schopni bez zkušenosti s čistým stavem vědomí. Meditace není jen cesta k osvícení a spiritualitě, je to také velmi cenný nástroj k osvobození od nebezpečných myšlenkových pochodů v každodenním životě.
Významnými plody očišťování mysli jsou svobodomyslnost a nelpění. Svobodomyslný člověk je nespoutaný, nelze mu nic vnutit, nepodléhá manipulativním silám. Vše procítí, uváží, a přijme jen to, s čím se může ztotožnit, aniž by obtížil své svědomí.
V primitivní formě tak o sobě uvažují i psychopati a uživatelé návykových látek. Nepřipouštějí si, že svobodu dávno ztratili, jsou zotročeni svou ničivou závislostí. Svobodomyslnost nemá nic společného s egocentrismem a bezohledností, není destruktivní. Je to vlastnost velkého ducha, avantgardního vkladu těch, kteří nejsou omezeni předsudky a strachem. Nelze je zotročit. Obohacují svět objevováním cest, po nichž se ostatní báli kráčet.
Velký duch dříme v každém z nás. Neprojeví se však, dokud lpíme na pomíjivých jistotách jako jsou majetky a vše, co může snadno nebýt. Příkladem může být uvěznění ve vztahu bez lásky či v neúspěšné profesi... Nelpět se učíme jedině tak, že pustíme na svobodu každého, kdo s námi nechce být, neztratíme chuť do života v čase velikých změn a ztrát. Někdy nezůstane stát kámen na kameni a máme pocit, že se není o co opřít. V takovém okamžiku se ocitáme na počátku nové kapitoly. Poučeni chybami minulosti můžeme vystavět cosi nového, lepšího... Ztratíme-li blízkého člověka, převezmeme štafetu a dokončíme, co nestihl, nebo se vydáme dál obohaceni o jeho odkaz.
Velkorysost je jedna z nejušlechtilejších vlastností, jakýsi základní kámen lidské cti. Je také neslučitelná se strachem, nejhorším démonem, ničícím lásku, vnitřní mír, úspěch i radost člověka.
K lakotě se nikdo nepřizná, každý Harpagon najde tisíce důkazů pro obhajobu své zištnosti a bezohlednosti. Je to na první pohled viditelná vada, nedá se skrýt. Vedle lakomce se těžko dýchá. Nestačí, že sám je nesvobodný, tyranizuje své blízké. Odkládá radost, lásku i svobodu na neurčitý čas, v němž bude mít dost nahromaděno. Lakota je nenasytná, a tak se té chvíle nikdy nedočká. Neunese sebemenší ztrátu, sžírá se podezíráním, záští a závistí.
Velkorysost vede k nezištné pomoci, k péči o blaho druhých, ke snazšímu překonávání ztrát. Největším pokladem našeho života jsou nezištní přátelé. Než se staneme takto bohatými, musíme sami nesčíslněkrát překonat své strachy a lpění, rozdělit se s potřebným, neobtížit svou mysl nenávistí, jsme-li okradeni. Nesmí nám být zatěžko pomoci ve složité situaci každému, kdo nám vstoupil do života. Dobrým přítelem se nelze stát přes noc, ještě déle trvá vybudování kruhu opravdových přátel.
Duchovní zakotvení je slovy těžko definovatelný pojem. Lidstvo objevilo mnoho cest k poznání a řadu podob Prozřetelnosti i Lásky. Historicky se opakují konflikty, v nichž chce jedna skupina donutit násilím zbytek světa následovat jedinou pravou cestu. Tak se však chovají jen ti, kteří neprožili skutečné spojení, stav milosti, neprocítili boží přítomnost... Ti, kteří nepochopili, nahrazují božskou podstatu násilně vydobytou mocí. Všichni bojovníci ve svatých válkách zradili „svého“ boha tím nejhorším možným způsobem.
Duchovní poznání nenaplňuje jen mysl. Prostupuje srdce a činí člověka schopným nadosobního zření i konání. Je v nás i kolem nás stále připraveno jako vřelá milující náruč, nevyčerpatelný zdroj energie, lásky i míru. Představuje jedinou neměnnou jistotu. Neochota naslouchat, pýcha, hledání snadných cest a sobectví nás však pokaždé uvrhnou zpět do náruče pomíjivosti. V meditaci, modlitbě, nezištnosti a vřelosti se k poznání znovu přibližujeme. Pak jsme silní, nepřemožitelní. Může nastat jakákoli změna, a my přečteme poselství okamžiku, statečně překonáme bolest i ztráty, a znovu budeme zaplaveni světlem naděje. Vítejme změny jako příležitost k uplatnění tvořivosti, prohloubení vnímavosti a posílení charakteru. Plyňme s tím fascinujícím proudem nepřetržitého vývoje, vzniku a zániku, napojme se na jeho hluboký smysl. Bez ohledu na to, kdy a jak opustíme své fyzické tělo, znovu a znovu se ze tmy bude rodit Světlo.