PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Letošní rok, připomínající mimo jiné i Husovu smrt, je hledáním pravdy přímo prodchnutý. Samotný Mistr Jan se dočkal filmové pocty ze strany bezvěrce. Vášnivou lásku ke Kristu a čistému poselství jeho cesty zakryla technicko-psychologická snaha zrekonstruovat osobnost kazatele. Nepovedlo se, hlavnímu představiteli chyběla zásadní ingredience: charisma. S takovou vášní a jiskrou v oku duchovního pastýře by v oněch dobách zela Betlémská kaple prázdnotou... A hle: hned v úvodu zamyšlení narážíme na problém subjektivního uchopení pravdy.
Na začátku své kariéry zpíval Jaroslav Hutka píseň Pravděpodobné vzdálenosti. Zní v ní verš „pravda je barová tanečnice a pro každého zvlášť tančí.“ Jak se můžeme v životě vypořádat s tímto nelehkým filosofickým zadáním?
Velkou část života jsem prožila za totality, kteréžto zřízení se přímo opájelo ponižováním občana. Denně nám byly servírovány primitivní lži jako pravda pravdoucí, socialistické školství nutilo nebohá dítka papouškovat nehoráznosti a ještě je podle toho známkovalo. Dospělí ctihodní občané - tehdy byli nazýváni „pracujícími“ - se díky vládnoucí lži buď vyzbrojili velkou citlivostí a schopností rychle identifikovat nepravdu, nebo z pohodlnosti a strachu vypnuli všechny kontrolky. A opět padáme do tenat subjektivity...
Realita je nepřehledná a podvodníci argumentují velmi přesvědčivě na obranu svých nepravd. Přesto má každý z nás v sobě ukryté neomylné čidlo, které při vyslovené i slyšené lži zaplaví nitro nepohodlným pocitem pochybností a nedůvěry. Mysl začne rychle situaci analyzovat a mnohdy vnitřní varování zruší v zájmu „objektivity“. Jindy se duše chvěje radostí z doteku pravdy. Mozek ji však umlčí a zdeformuje strachem ze změn, jež by jejím přijetím nastaly. Když konečně vše vyjde najevo, vždy si na ten vnitřní signál vzpomeneme.
Proč vůbec lžeme?
Vybavíme-li si svou první lež, většinou objevíme jako hlavní zdroj strach. Některé děti lžou i proto, aby udělali rodičům radost: vylepšují skutečnost ve svůj prospěch. Pokud tento princip neopustí, vyvine se u nich v dospělosti bájivá lhavost (pseudologia phantastica), velmi typická pro osoby s hysterickými rysy. Takový člověk popisuje skutečnost vždy tak, aby z ní vyšel jako úspěšný hrdina nebo oběť, nikdy však jako viník, nešika, neúspěšný člověk. Jakmile svou verzi několikrát zopakuje, je o ní natolik přesvědčen, že svůj názor nezmění ani po předložení jasných důkazů. Je-li zatlačen ke zdi, briskně vymyslí novou fikci, jež odolá argumentaci, zachová však předchozí stav. Zkreslená skutečnost se uhnízdí v mysli a může přerůst v sebeklam. I taková je podoba skálopevného přesvědčení. Okolí musí přijmout hru na císařovy nové šaty, nebo bájivce opustit. Sdílení není možné.
Dalším oborem je chladnokrevná lež: mluvčí ani nehne brvou a přesvědčuje posluchače o něčem či k něčemu, co se později obrátí v jejich neprospěch. Setkáváme se s ní u zločinců, psychopatů a politiků. Protože jsme všichni od přirozenosti dobří, neumíme takovou podlost snadno odhalit, mnohonásobně přesahuje naši zkušenost. V těchto případech dáme málokdy na vnitřní upozornění a necháme sebou manipulovat.
Naše politická současnost je smutně průzračná: občany nikdo nereprezentuje, jen je zneužívá ve vlastní prospěch. Parlamentní lži už dávno nejsou intelektuálně na výši, uvěřit se jim nedá. Nejvíce jsme manipulováni médii, která vytváří umělé svaté, umělé mudrce, umělé modly z nezodpovědných exhibicionistů. Na sugesci zábavou bychom si měli dát velký pozor, okrádá nás o zdravý úsudek, vypíná čidlo.
Milosrdná lež je vlajka, kterou mnozí mávají jako korouhví altruismu. Pro mě je bytostně nepřijatelná. Dětem se nemá lhát na žádné téma, vždy můžeme najít takovou formu sdělování pravd, jež odpovídá možnostem pochopení v jejich věku.
Těžce nemocný člověk by měl znát sílu a velikost nepřítele, kterého v chorobě má, aby mobilizoval dostatečnou energii k jejímu překonání. Není-li možné zvítězit, je třeba vědět, že se konec pozemské cesty blíží, aby čas mohl být využit k uspořádání věcí života.
Mnozí lidé dávají přednost životu ve lži. Nechtějí nic měnit, ani přijmout zodpovědnost, brání se osvobození pravdou... V takových podmínkách se odehrává nejen umírání, ale i život rodin, v nichž dochází k psychickému, fyzickému nebo sexuálnímu zneužívání. Jinde jeden z partnerů nebo oba žijí po svém v mimomanželských vztazích. Odtud pochází psychické potíže a kolapsy dětí, které neupřímnost podvědomě vycítí. Po delší době ji však neunesou. Někteří rodiče raději volí nemilosrdnou lež o duševní nemoci dítěte, než by si připustili, že příčina potíží je v jejich způsobu komunikace a životním stylu. Ani je nenapadne obětovat svá chtění, nepokusí se žít v pravdě a dát tím svému potomkovi vytoužený pocit bezpečí a jistoty.
Pravda je harmonizující rozměr lidského bytí, k jehož naplnění je nutná statečnost a ohleduplnost. Každý z nás v životě učinil nebo žil něco, nač není hrdý. Jenom hlupák může uvěřit tomu, že lze cokoli celý život tajit. Neustále vznikají situace, které pravdu vytahují na světlo. Škoda každé minuty přežívání ve strachu z prozrazení. Pojmenovat své poklesky, vyjádřit účinnou lítost a pokusit se polepšit má smysl. Selhání lze alespoň zastínit dalšími obdivuhodnými činy. Dopřejme si vzájemné pochopení, neolupujme své blízké o možnost nápravy. Pak nebudeme muset nikomu okázale odpouštět. Všichni máme duši černou i bílou. Jsme pravdomluvní i prolhaní, stateční i zbabělí... Můžeme se stydět, můžeme být na sebe hrdí.
Nad námi se v duhovém oblouku klene čistá a božská pravda pravdoucí, již umí poznat pouze naše srdce. Procítíme ji jedině ve stavu očištění od pýchy a omezenosti. Zaplaví nás bezbřehá láska. Kdo to ještě nezažil, vysmívá se, útočí, pohrdá. Když se před mým jungiánským učitelem někdo vehementně hlásil k ateismu, usmál se chápavě pod svým koloniálním běloskvoucím knírem a tiše poznamenal: „Ty budeš jednou zírat...“
Ano, tato zkušenost je nepřenosná. Je v ní uloženo světlo nezničitelné naděje.