PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

V devadesátých letech jsem pořádala velká setkání posluchačů mého rozhlasového vysílání a snažila jsem se na nich ošetřit neblahé psychologické důsledky z doby totality. Jedním z nich byl pochmurný výraz v tvářích našich spoluobčanů, nejvíce patrný na pojízdných schodech pražského metra. Provokovala jsem tehdy k ozdravné akci, při níž si člověk vybere nejnepříjemnější obličej a ve chvíli, kdy se s ním na eskalátoru míjí, udělá na něj něžné a roztomilé „budliky budliky“, jímiž častujeme miminka. Případná agresivní reakce osloveného neohrozí, stroj léčitele odváží opačným směrem do bezpečí. Mnohdy to zabere, smích přijde.
Byla to legrace, nikdo to nevzal úplně vážně, až na jednoho milého muže, trpícího bohužel poruchou řeči. Rozjařená skupinka návštěvníků mé přednášky vstoupila do metra a dohodla se, že to zkusí. Nikdo však odvahu nenašel, jen onen zmíněný. Když se přiblížil ke svému člověku, vyhrkl na něj: „Č-č-č-čudlik-ky, č-č-č-čudlik-ky!“ Oslovený nevěřícně zíral, zato okolí terapeuta se smíchy zhroutilo.
Uplynulo více než dvacet let, už nás to mohlo přejít. Nepřešlo. Poskytuji psychoterapii i v angličtině a francouzštině, a tak mám občas příležitost nahlédnout do nitra cizinců, jež k nám vítr zavál. Shodují se v jednom: je tu depresivní prostředí, lidé jsou uzavření, do sebe zahledění, nevlídní. Co jim u nás chybí? Vstřícnost, alespoň zdvořilý úsměv. My na oplátku hovoříme pohrdlivě o neupřímném, umělém americkém úsměvu, vždy se argumentuje slovy: „Usmívá se na tebe a za rohem už o tobě neví.“ Nepotřebuji, aby si mě někdo bral domů. Mohu-li si vybrat, zda potkávat zachmuřilce nebo vlídníky, určitě beru to druhé.
Bráním náš národ tím, že se rádi a hodně smějeme „mezi svými“. V každé společnosti narazíme na něčí snahu pobavit druhé. V historicky těžkých časech dokážeme vyprodukovat obrovské množství trefných sarkasmů a skvělých vtipů. Nejsme hrdinové, ale legraci si uděláme z čehokoli.
Co si počneme s tou naší výkladní skříní? Možná bychom mohli začít tím, že se naučíme přímo a pozitivně odpovídat na společenskou otázku „Jak se máš?“. Přestaňme se už kolem toho kroutit a odpovídat vyhýbavě, hlavně neradostně. Ono by to mohlo někoho popudit, kdybychom si přiznali, že se máme dobře. Závist je v naší zemi bohužel také doma. Stížnosti umíme, vděk je nám cizí. Všimněme si však, že když na tu otázku začneme poctivě popisovat nepříjemné události své současnosti, začne se tázající ošívat a je zjevné, že ho vůbec nezajímá, jak se máme.
Optala jsem se několika svých přátel, kteří žijí v jiných zemích, jaká je tam univerzální odpověď. Stejně jako u nás je tomu v Rakousku, na Slovensku však ne. Tam se odpovídá s úsměvem: „Dobre!“ Američani se mají skvěle, Francouzi velmi dobře, Angličani fajn. Ve svahilštině se odpovídá „Dobře! Jak jinak?“ Indiáni, mluvící kečuánsky reagují: „Dobře. A ty?“ Dobře se mají i ve Skandinávii, v Nepálu, v Indii... Což teprve my...
Ve světě patří ke společenskému chování, že každý oční kontakt doplní úsměv. Ošetříme tak pocity toho, na koho jsme pohlédli. V Česku se uhne očima, nebo se dokonce zastraší pohledem (ve stylu „Nečum na mě“ nebo „Co si to dovoluješ?“). Jindy se setkáme jen s údivem: „Co chceš?“. Úsměv může být dokonce pochopen jako pobídka k flirtování. Co s tím?
Považuji vlídnost, dlící hluboko v srdci, za nedílnou součást duchovní cesty. Dotek Světla, boží milost, osvícení a další vrcholy spirituálního poznání mají stejný účinek: prožitek štěstí, blaha, lásky, z níž neubývá. Výsledkem je radost ze života ve všech jeho podobách. Úkolem, plynoucím z takového zázraku, je vřelost, srdečnost, trpělivost, shovívavost, velkorysost vůči všem, které na cestě životem potkáš.
Na prožitkových seminářích, které pořádám, je pokaždé program neopakovatelný, souznící s originalitou skupiny účastníků. Stejný je vždy rituál počátku, v němž se setkává každý s každým beze slov, dlaně si navzájem položí doprostřed hrudi a procítí tak duchovní srdce protějšku, oči se noří do pohledu partnera. Následuje objetí a harmonický společný dech, po oddálení vděčná úklona. Nikdy to není formální nebo afektovaný akt, opravdu se navzájem prociťujeme a přijímáme. Mnozí si uvědomí, že takovou blízkost neprožívají ani se svou rodinou, třebaže k ní chovají hluboké city. Prostě se zapomínáme spolu zastavit a otevřít srdce. Přirozenost meditace setkávání je posílena krátkou modlitbou, jež jí předchází: „Kéž jsem tím, koho je dobré potkat...“
Říká se o nás, že jsme nejméně duchovní a nejvíce závislostem propadlý národ v Evropě. Přesto konáme milosrdenství častěji než mnozí jiní. Kdykoli se někde ve světě strhne katastrofa, letí tím směrem tisíce českých dárcovských esemesek. Zdá se, že se za svůj soucit a účast stydíme, raději je vyjádříme formou anonymního charitativního činu. Druhá část předchozí věty je dobrou zprávou o české duši. A tu svým cizokrajným přátelům předávám jako odpověď na otázku, proč jsme tak smutní, uzavření, protivní. Možná tak vypadáme, stále ještě hledáme zdravé sebevědomí, ale nejsme lhostejní, jsme vždy ochotní pomoci. Jen na nás při tom nesmí být vidět.
Čtenáři Regenerace jsou příznivci živé spirituality v každodenním životě. Kéž je dobré je potkávat. Pro jejich radost ze života, pro upřímný vlídný úsměv, pro ochotu být nápomocní. Pro nezničitelnou jistotu v lásce, která je základním prvkem existence.