PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Fakta

Česká rodina pomalu zaniká, z deseti manželství se téměř devět rozvede. V nadpolovičním počtu případů podává návrh na rozvod žena.
Ročně se rozvede kolem dvaceti pěti tisíc párů, asi polovina z nich má nezletilé děti, celkem je ročně rozvodem rodičů zasaženo více než dvacet tisíc dětí.
Nejvíce rozvodů bývá podáno v pátém a šestém roce trvání manželství. Průměrný věk rozvedeného muže je málo nad čtyřicet tři roků, u žen čtyřicet let.
Sňatky se uzavírají čím dál později. Nevěsty oproti času socialismu zestárly o deset let. Jejich průměrný věk je nyní nad třicet let, u ženichů nad třicet čtyři roků.
K těmto statistickým údajům je třeba ještě přidat fakt, že čtyřicet pět procent narozených dětí přichází na svět mimo manželství.
Příčin rozpadu rodiny je mnoho: sobectví, násilí, finanční nezodpovědnost, závislosti, morální slabost projevovaná především nevěrou, partnerský nesoulad v názorech, přesvědčení i intimním životě... To vše je ve statistikách nejčastěji zmiňováno, vychází se v nich pouze z oficiálního vyjádření rozvádějících se manželů. Některé prameny uvádí jako nejčastější důvod rozdílnost povah, názorů a zájmů, nevěru jen v deseti procentech, alkoholismus muže v pěti procentech. Jinde je na prvním místě nevěra, na druhém exekuce a finanční nezodpovědnost, na třetím nuda, stereotyp, na čtvrtém domácí násilí, na pátém odlišný pohled na výchovu. Další zdroj nabízí následující hierarchii důvodů rozvodu: neuvážený sňatek, alkoholismus, nevěra, nezájem o rodinu, zlé nakládání s členy rodiny, rozdíl povah, názorů a zájmů, zdravotní důvody, sexuální neshody. Z psychologického hlediska nacházím mnoho dalších skrytých zdrojů vysoké rozvodovosti.

Terapie
Rozpady bezdětných manželství jsou věcí jen obou zúčastněných, v tomto pojednání se jimi nebudu více zabývat. Partnerská terapie je snazší, protože nejsou ve hře děti. V terapii je třeba diagnostikovat obě osobnosti a pár jako celek, zvážit možnosti jeho uzdravení a doprovodit partnery ke smíření.
Nejsou-li k tomu ochotni, nedokážou se snést, odpustit si, sblížit se, mít se rádi, jdou od sebe. Mnohdy se nechutně tahají o majetek, újmu si však způsobují pouze sami. Jejich situace ilustruje všeobecnou krizi mezilidských vztahů, plod panujícího sobeckého materialismu. Na počátku dobrovolného svazku je láska a touha dosáhnout ideálu. Každý touží strávit zbytek života s blízkou bytostí vždy ochotnou pomoci v nesnázích, milující, obětavou, pečující. Většina partnerů to naléhavě vyžaduje, ale nenabízí. Málokdo má skutečný zájem snažit se o trvalé soužití.

Zánik rodiny s dětmi je vždy bolestný. V mé ordinaci se toto téma objevuje velice často. Každou situaci pečlivě analyzuji, pracuji s každým partnerem zvlášť, často i s dětmi. Společná sezení manželů pak využívám k uzdravení komunikace v nadějných případech, v těch ztracených alespoň k podpoře rozchodu ve slušnosti, s velkorysostí a ohledy. Je však třeba říci, že mnozí klienti chtějí terapeuta použít jako svého spojence proti partnerovi. Když se to nepovede, navíc jsou pojmenovány jejich vlastní nedostatky a destruktivita, zpochybní psychoterapeuta a spolupráci sabotují. Je to stejné jako u psychických potíží. Jsou pacienti, kteří vyžadují pomoc zvenčí za zachování vlastní pasivity. Někteří strádající však chtějí doprovodit na hrdinné cestě zdolávání překážek, jsou připraveni snášet bolest, touží zvítězit vlastními silami. V rodinné terapii se mohu opírat jen o ty, kteří chtějí dětem domov zachovat, jsou ochotni pracovat na sobě, překonávat své slabosti, najít cestu k záchraně.
Hluboká sonda do rodinné situace a stavu duše jejích členů odhaluje příčiny rozpadu až do jemných detailů. Nabídnu řadu témat, která vyplynula z mé dlouhé praxe, nebudu popisovat konkrétní případy, byť ten pocit mohou někteří čtenáři mít. Všichni jsme neopakovatelně originální, přesto si v některých způsobech chování a řešení situací počínáme podobně.

PÁDNÉ DŮVODY
(skutečnosti s partnerstvím a rodičovstvím neslučitelné)

Začnu tím nejtěžším. Jsou totiž způsoby chování a problémy, které nelze v partnerském ani rodinném životě tolerovat.

Závislosti
Někteří lidé bohužel vstupují do svazku manželského a už vědí o závislosti partnera. Měli by si pozorně přečíst následující řádky, aby přestali tento fakt podceňovat. Partnerství nikdy nebude důležitější než droga. Proto jsou závislosti, které vzniknou nebo se projeví během manželství neoddiskutovatelným důvodem k rozvodu.
V naší zemi jsou nejrozšířenější nikotin, alkohol a mimomanželský sex, mladší generace se potýká i s řadou dalších drog. V posledních letech sem patří hlavně marihuana a gambling. Pro vztahy a komunikaci v rodině jsou toxické také počítačové hry, sociální sítě a virtuální erotika.
Ve všeobecném povědomí jsou některé závislosti nezdravě tolerované, médii i představiteli státu bagatelizované nebo dokonce veřejně adorované (cigarety, alkohol). Ačkoli kouření zabíjí mnohonásobně více lidí než alkohol, ostatní drogy a automobilová doprava (v poslední dekádě zemřelo ve světě na následky kouření padesát miliónů lidí), nemůžeme se u nás dočkat nekuřáckých veřejných prostor, ani důsledné preventivní kampaně na záchranu další generace před touto smrtící závislostí. Patříme mezi nejvíce postižené evropské země, děti začínají kouřit už na základní škole. Ještě se neprobudili naši lékaři, zdravotní sestry a učitelé, tím méně rodiče. Žije-li s kuřákem nekuřák a mají spolu děti, nikdo tu situaci nepojmenuje jako nezdravou. Děti ohrožuje vznikem stejné závislosti i zdravotními následky, od partnera požaduje automaticky toleranci v intimním životě. Není snadné přijímat s láskou páchnoucího bližního. Jako všichni závislí, zavilý kuřák není ochoten obětovat svou drogu na oltář lásky a rodinného zájmu. Děti se tak vyvíjejí v atmosféře asymetrických vztahů a tolerance závislosti. Není divu, že v dospívání sáhnou po čemkoli, nejen po cigaretách. Pokud nekuřácký partner přinese tuto argumentaci a žádá nápravu, je označen jako militantní nepřítel a široko daleko nikdo neuzná jeho pravdu. V takových vztazích pozoruji kuřákovu nadvládu, bezohlednost a necitlivost i v dalších oblastech rodinného života.
Alkoholismus je v naší zemi rozpoznáván velmi pozdě. Znakem vlády nad alkoholem je, že v dospělosti se člověk nikdy neopije. Konzumuje-li alkohol, neztrácí důstojnost a jasné vnímání. To znamená, že pije málo. Kdo se neopije ani po velkém množství, je už v druhém stádiu alkoholismu. Nikdo nemůže určit, kdy přejde do konečné fáze. Rozdíly mezi jednotlivci jsou velmi velké.
U všech závislostí jde o stejný psychologický princip, mění se jen jejich předmět. Osobnosti závislých a jejich ničivé chování jsou si velmi podobné. Potkávám takto narušené rodiny a scénář se opakuje: odevzdaně doprovází alkoholika či narkomana na jeho smrtící cestě a musí se vzdát práva na skutečnou lásku a vzájemnou blízkost, na zdravý vývoj dětí. Nenarušený parter strádá, dlouho si nepřiznává, že jde o závislost. Když už ji musí pojmenovat, marně se z ní snaží protějšku pomoci. Nevědomky obětuje děti, které vyrůstají v modelu s pokřivenými hodnotami. Problém se prohlubuje, všichni ve strachu mlčí, aby nevzbudili toxikomanův hněv.
Můj terapeutický přístup je nelítostný: postižený okamžitě z vlastní vůle skončí s drogou (což je bez pochyb možné u tabakismu, závislosti na kyberdrogách a přespolním sexu). Jinak nemá právo v rodině zůstávat. Pokud potřebuje odbornou pomoc, musí jen poprosit o čas a podstoupit léčení. Vrátí se čistý a takový zůstane. Jiná cesta nemá se zdravým rodinným životem nic společného. Nikdo nemá právo nutit své blízké žít v atmosféře úpadku, zbabělosti a planých slibů.
Žádná závislost se nevyléčí zvenčí. Musí dojít k náhledu a vnitřnímu rozhodnutí postiženého. Pak dojde k zázraku: ze slabocha se stává hrdina. Jsou-li děti svědky takové proměny, mají velkou naději, že své životní zápasy nevzdají. Strádání může být odpuštěno.

Domácí násilí
Často je vedlejším produktem některé ze závislostí, existuje však i samo o sobě. Nemusím tu jistě blíže vysvětlovat fyzické násilí, to je projev zjevný. Málo si uvědomujeme, že do této kategorie patří i tělesné tresty na dětech, které jsou u nás nezdravě tolerovány podobně jakou kouření a alkoholismus. Dětem lze vymezit hranice bez bití, přesto důsledně a jasně. Agresivita je jen znak bezmoci a slabosti, rodičovského selhání. Dětem je třeba se věnovat, porozumět osobnosti každého z nich, podporovat jejich přednosti a kultivovat slabosti. Důležitou součástí výchovy je i stejně důsledná práce na sobě. Pak se staneme pro děti milovanými autoritami budícími přirozený respekt.
Oběti fyzického násilí musí žádat o pomoc zvenčí, mohou své strádání dokázat. Napadání partnera
není nikdy ojedinělým selháním. Překročení této hranice je pádným důvodem k rozchodu. U druhého opakování je odchod nutný.

Těžko dokazatelné a přitom stejně ničivé je psychické týrání. Je pácháno mezi partnery, vůči dětem, či dalším členům rodiny. Připomenu hlavní znaky, podle nichž lze takové chování identifikovat:
Ponižování
Dochází k němu v soukromí i na veřejnosti, oběť je násilníkem podrobována neurvalé kritice týkající se vzhledu, intelektu, výkonu, chování, vyznání, rasy. Jde o systematické ničení sebevědomí, které bývá pácháno na partnerovi, na dětech, při vícegeneračním soužití na seniorech. Stává se dokonce, že celá rodina se nevědomky podílí na týrání jedné společné oběti, například nejméně chytrého nebo obézního dítěte, jediného muže nebo jediné ženy v rodině. Ponižování se děje také formou zadávání nesplnitelných nebo těžko splnitelných úkolů a trvalého poukazování na neúspěch.
Vyhrožování, zastrašování
Oběť je pod neustálým tlakem a kontrolou. Její činnosti i společenské kontakty se postupně rozdělí do dvou skupin: mezi povolené a zakázané. Tyran ji častuje demagogickými přednáškami o škodlivosti zakázaných přátel a činností, vymáhá na ní souhlas se svým hodnocením. Popudí proti ní další osoby, které ovládá (rodiče, děti), postupně ji izoluje, snaží se mít nad ní absolutní moc. Za své nepřítomnosti ji bombarduje SMS zprávami a telefonáty, jakmile hned neodpoví, nastane teror. V technikách týrání je vynalézavý, stále rozšiřuje jejich repertoár. Vyhrožuje vyhozením z domu, zákazem kontaktu s dětmi a podobně. Motivem bývá často žárlivost, ve všech případech patologická potřeba uplatňování nadvlády.
Deprivace
Tyran své oběti odpírá nejčastěji sociální kontakty, jak jsem výše zmínila, často však omezí i přísun jídla nebo diktuje jídelníček, ztěžuje osobní hygienu, zakáže koníčky a veškerou zábavu, u níž není přítomen. Velmi častým jevem je uzurpace všech finančních prostředků a ponižující přidělování nízkých částek peněz, vyžadování přesného vyúčtování výdajů a obhajoby každé položky v něm, aniž by týraný partner prokázal, že je finančně nezodpovědný.

Nejvíce utajovanou a nejtěžší formou domácího násilí je sexuální obtěžování a zneužívání. Není bohužel tak vzácné, jak se veřejnost domnívá. Páchají je rodiče na dětech, starší sourozenci na mladších, prarodiče na vnoučatech. V sexuálním životě páru nastolí tyran ponižující pravidla, jejichž dodržování vyžaduje bez výjimky. Tento způsob zneužívání je krutým útokem na vnitřní integritu osobnosti, její následky jsou ještě ničivějšíS než následky výše vyjmenovaných forem újmy. Jakmile je totiž porušeno bezpečí v nejintimnější sféře osobního prostoru, psychika nastaví nezdravé obranné mechanismy a oběť upadá do nejrůznějších forem psychického onemocnění. U dětí dochází k rozvoji úzkostí, depresí nebo k psychopatizaci osobnosti.
Nejsmutnějším jevem v této oblasti je předstírání zbytku rodiny a okolí, že se nic neděje. Matky ze strachu rozpadu rodiny obětují děti, předstírají, že o ničem neví, sourozenci mlčí... Nikdo si s touto oblastí neví rady, jako by vše zahalila strnulost v hrůze. Právní systém dosud nedokáže oběť ochránit, proces dokazování je opakováním traumatu. Stejně těžké je však vyvrátit nespravedlivé nařčení ze zneužívání.

Jakákoli forma domácího násilí je nepřijatelná pro pokračování manželství. Tyran je většinou slaboch, který se při konfrontaci s někým, kdo se ho nebojí, hroutí. Slibuje nápravu, naděje na ni je mizivá. Je-li tyran anetický (bezcitný, bezohledný) psychopat, jde o život.
Agresorem se však může stát člověk v důsledku duševní choroby, ztráty rozpoznávacích schopností. V takovém případě se dostáváme do jiné kategorie: péče o nemocného partnera.

Finanční nezodpovědnost
Každá rodina potřebuje mít přehledné hospodaření. Dodržení základního poměru, v němž výdaje nejsou vyšší než příjmy, je možné jedině tehdy, když jsou oba toky zmapovány. To je hodně těžké v případě, kdy jeden z partnerů podniká a druhý je odkázán na přidělené prostředky, aniž by tušil, jaké jsou objektivní možnosti rodiny. Do této situace se nejčastěji dostávají ženy s malými dětmi. Nevydělávají a jsou bezmocné v případě, že si živitel neváží výchovy dětí a péče o domácí blaho. Partnerka se ocitá v závislé pozici, výsledky hospodaření manželovy firmy jsou před ní utajovány. Buď muž prosperuje, ale rodinu drží zkrátka - tady se ocitáme na hranici psychického týrání podle míry omezení. Nebo neprosperuje, rodinu však zahrnuje prostředky, aby udržel status úspěšného muže. Následuje krach, exekuce, někde propad do chudoby. Pokračovat ve svazku je potom těžké. Pozoruji, že toto je častý důvod, proč mnoho párů zůstává nesezdaných: lakomci se nechtějí dělit, ženy ze strachu z nezodpovědnosti partnera nechtějí mít podíl na jeho dluzích.
Dluhový vír je znakem ekonomické negramotnosti nebo důsledkem neochoty zabývat se hospodařením rodiny. Do takové situace se dostávají partneři s nižším intelektem a vysokým stupněm nezodpovědnosti. Pokud se na tom podílejí oba, pomoz jim pánbůh. Když se o finance tak špatně stará jen jeden z nich a udržuje zbytek rodiny v klamné víře v prosperitu, není pro další soužití použitelný. Taková rodina může pokračovat jedině za předpokladu, že dovolí, aby nad jejím hospodařením bděla nezávislá a schopná osoba.

Až potud jsme se zabývali důvody, které rozvod ospravedlňují. Jejich znaky jsou jasné, nezaměnitelné. Takto strádající rodiny paradoxně často drží pohromadě, ač by neměly. Dospělí vystavují děti ničivým situacím, ohrožují jejich zdravý vývoj, narušují jejich možnost vytvářet si v dospělosti fungující citové vztahy.
K rozpadům rodin s dětmi však dochází převážně z důvodů překonatelných. Těm se budeme věnovat v druhém dílu zároveň s nastíněním možných východisek. Jestli má pokračovat život dalších generací přirozeně, musíme hledat všechny cesty k záchraně lásky a blízkosti.