PhDr. Patricie Anzari, CSc.

V prvním dílu jsem se věnovala pádným důvodům k rozvodu a odkryla skutečnosti neslučitelné s partnerským a rodinným životem. V takových případech je rozchod skutečnou cestou ke svobodě. Paradoxně však tyto příčiny nevedou příliš často k rozpadu rodiny. Ten nastává převážně z důvodů překonatelných. Pojďme se jejich hlavním reprezentantům věnovat blíže. Připomínám, že povzbuzuji k uzdravení především páry, které jsou zároveň rodiči. Bezdětní nechť se opouštějí, jak chtějí, ublíží si jen navzájem. Najdou-li v následujících řádcích inspiraci pro překonání svých krizí i oni, budu velmi ráda.

NESOULAD V POVAHÁCH, NÁZORECH A PŘESVĚDČENÍ

Nesoulad je nejčastěji uváděn v žádosti o rozvod. Působí jako zástěrka, jako cosi obecného, neuchopitelného. Přesto je v něm velký díl pravdy o problémech, které musí všechna partnerství překonávat.
Rozdílnost povah je přirozená. Každý pár je originální kombinací dvou osobností s velikým potenciálem vzájemného posílení v pozitivních charakteristikách. Nabízí také možnost kultivovat slabosti, zlozvyky a špatné vlastnosti. Nepřekonatelná potíž nastává ve chvíli, kdy jeden nebo oba partneři prosazují svoji povahu jako normu, odlišnost považují za nepřijatelnou chybu. Markantním příkladem je spojení člověka emocionálně pestrého a výbušného s uzavřeným a úzkostným protějškem. První postrádá ve vztahu vášeň, radost a dynamické sdílení zkušeností a názorů, často vyjadřuje nespokojenost. Druhý se hroutí při sebemenším zvýšení hlasu, nesouhlas považuje za konflikt, hádku za zločin a emoce za nemoc, snadno se urazí. Nechápou, že se ocitli ve skvělém spojení. Dynamický a výbušný člověk může být motorem života páru, ochráncem slabšího partnera, od něhož se učí hloubce, zklidnění a jemnosti. V opačném gardu dostává ten uzavřený a úzkostný příležitost k uvolnění a větší radosti ze života. Je racionální složkou páru, která hlídá nebezpečí plynoucí z netrpělivosti protějšku, a obohacuje společný život o filozofické rozjímání. Potřebuje pochopit, že se jeho cholerik snadno rozčílí a uvolňuje napětí nemoudrými, nikoli vážně míněnými výroky. Doporučuji dívat se v tu chvíli na hněv jako na očistu, a slova vnímat jen jako odpad a špínu, která se odplavuje. Introvert si nesmí každé slovo do smrti pamatovat, nemohl by ve vztahu vydržet. Jeho vlastní výroky jsou totiž promyšleny, vyjadřují skutečné postoje.
Vášnivec by se neměl zlobit na chlad partnera a požadovat po něm oheň. Jen ho vezme do náruče, vdechne do něj živou sílu a vynese ho do nebe. Pak se vytvoří pevné spojení: nikdo jiný na světě mi tolik nerozumí, neumí na mě tak krásně hrát... Hlavním úkolem manželské terapie je pomoci páru pochopit osobnost druhého a nahlédnout možnosti láskyplného a tolerantního soužití. Každá kombinace je výzvou k mistrovskému dílu.
Děti se musí naučit vycházet s různými lidmi. Dovedou intuitivně vycítit podstatu osobnosti, adaptují se na její svět a najdou si v něm své místo. Nepotřebují psychologický výklad ani mediaci. Jednotná výchova je nesmysl. Děti žijí pravdivě a autenticky. Čím více rozdílných povah potkají, tím lépe jsou připraveny na život. Jen se postavy rodinného divadla musí navzájem respektovat a přenechat pole působnosti tomu, kdo je právě v akci. Nikdo by neměl cenzurovat vliv dalších osob na dítě a vnucovat jim svá pedagogická přesvědčení. Zasahovat má smysl jen v případech, kdy jde o zdraví nebo o život. Matky mívají tendenci řídit celou smečku v oblasti výchovy a zacházení s potomky. V zájmu zachování rodiny je moudré nechávat otce s dětmi samotného, aby si s nimi mohl vytvořit přirozený vztah. A stejně tak prarodiče. Ti by však měli zdržet rad a kritiky rodičů, jejich úkolem je dát vnoučatům ze sebe to nejlepší.
Tímto ilustrativním příkladem jsem se dotkla onoho nesouladu v názorech a přesvědčení. Nikdo z nás není vlastníkem obecných pravd. Můžeme nabídnout pouze skutečnosti, o nichž jsme z hloubi srdce přesvědčeni a opíráme o ně svůj život. Nesouhlas protějšku je výzvou k inventuře, prověřením pevnosti postojů. Trváme dál na všem, co si racionálně obhájíme, co neobhájíme, změníme. Pouze extremismus a dogma jsou nebezpečné, ty je třeba odzbrojit a příkře odmítnout. Musíme však být vybaveni dostatkem znalostí a argumentů.
Psychologické rozdíly mezi partnery se během manželství přirozeně projevují, protože každý dozráváme jinou rychlostí, každý procházíme jinou zkušeností. Pro muže je nejtěžší přijmout biologicky podmíněné změny v osobnosti a chování ženy po porodu a v prvních letech života dětí, výbuch ambicí v jejich školním věku a šílenství v klimakteriu. Muži dávají ženám také nelehká zadání: bývají dlouho nezralí, hůře přijímají rodičovskou roli a její vliv na kvalitu partnerství. V raném věku dětí jsou často nepřítomni, protože se rodičovství kříží s budováním kariéry a touhou po úspěchu. Ve středním věku muži propadají strachu z promarněného života a mohou se utrhnout ze řetězu. Nic z toho se však nemusí stát příčinou rozpadu rodiny. Je dobré vyhledat odbornou pomoc a požádat o doprovod skrze rozbouřené vody. Rozpory patří k životu i k manželství. Jsou nutnou součástí růstu. Pochopíme-li jejich podstatu, překonáme je, dovedou nás k vyšší kvalitě rodinného života. Děti potřebují projít zkušeností s konflikty jako přirozenou součástí života, která je bolestná, nekončí však pohromou, nýbrž smířením, uzdravením atmosféry a chování zúčastněných.

ODCIZENÍ, ZTRÁTA BLÍZKOSTI

Tento jev je také přirozený. Lze ho překonat, pokud si uvědomíme jeho příčinu.
Nejčastěji je důsledkem malé péče o vztah. Partneři by měli od samého počátku zpestřovat společný život rituály blízkosti i spontánním situačním sbližováním. Existuje mnoho rodin, jejichž členové se vyhýbají fyzické blízkosti, často jen nevědomky navazují na tradici své původní rodiny. Vroucí pohlazení, objetí i polibky přesto zůstávají základními pilíři citové, duševní i tělesné intimity. Jsou jasnými důkazy vzájemné důvěry a lásky mezi manželi i mezi rodiči a dětmi, vedou k otevřenosti a statečnosti v životě. Posilují pocit bezpečí a zázemí v rodině.
V mileneckém životě je třeba, aby se tyto projevy odehrávaly i běžně, nejen jako předehra k sexuálnímu spojení. Ženy ve velké většině touží po mužské něze, která nevychází z chtíče, ale ze srdce. Vnímají ji jako nádherné vyjádření lásky, obdivu a úcty, jako přesvědčivou zprávu o nevšední hodnotě vztahu. Pro děti je atmosféra vřelosti a láskyplného dotýkání v rodině zdrojem zdravého citového vývoje.
V některých rodinách se setkáme s puritánstvím, odporem k sexu i jakékoli fyzické blízkosti. Panuje-li u obou rodičů, můžeme počítat s výbuchem nevázanosti a nestřídmosti u dětí v dospívání nebo s jejich neurotizací a strachem zahájit vlastní intimní život. Jde-li o postoj jen jednoho z rodičů, je krize a ohrožení rodiny nasnadě. Puritán je přísný, pyšný, nesmiřitelný, někdy i krutý. Možná má za sebou despotickou výchovu v dětství, či dokonce traumatické zážitky v oblasti tělesné integrity. Potřebuje léčbu, obměkčení srdce, náhled na důsledky svého chování. Mezi ně patří i společenská izolace, omezování svobody blízkých ze strachu ze zpustnutí.
Vzývání materiálních hodnot zatvrzuje srdce, vnáší do vztahů nedůvěru, lakotu, závist. Výsledkem je rodina jako seskupení egocentriků, kteří pěstují jen „výhodná spojení“. Láska se vyjadřuje hmotnými dary, trestá se jejich odejmutím. Brzy se vloudí nedůvěra a zištnost, morální úpadek. Odtud je jen krůček k rozpadu manželství pro výhodnější nabídku. Vztahy jsou křehké, zranitelné, děti nejsou vychovávány k soucitu a péči o druhé. K rozvodu nedochází pouze z důvodu obav z dělení majetku, panuje atmosféra nevraživosti, skepse, strachu. Záchranou je jedině hluboká vnitřní transformace hlavních aktérů, jejich sblížení. K tomu může přirozeně dojít pouze ve vyhraněných životních situacích a tragédiích. Tento typ lidí nevyhledá terapii, protože za tak nehmotnou službu je nemravné platit.
Blízkost v manželském páru se vytrácí také po narození dítěte, kdy je žena pohlcena mateřskou rolí. Pokud není muž ze svého otcovství nadšený, prožívá toto období jako čas citového a sexuálního strádání, směřuje k nevěře, podpořené nízkou empatií mezi manželi. Nevycházejí si vstříc, nepodporují se. Psychoterapie je v překonání krize nutná. Naučí partnery vcítit se do protějšku a naučit se nové životní roli.
Z mužské strany dochází k ochlazení vztahu v důsledku vášnivé touhy po úspěchu. Nastane plíživý proces rozpadu rodiny. Muž je přesvědčen, že se pro rodinu snaží zajistit co nejlepší úroveň života, žena je však trvale nespokojená, protože je sama, leží na ní chod celé domácnosti. Mnohé dámy si zvolí úspěšného, obdivuhodného hrdinu, v manželství pak nemohou pochopit, že musí kariéře věnovat většinu času. Díky emancipaci se tento problém vyskytuje i v rodinách s úspěšnými ženami v obrácené podobě. Ve všech případech je nutné tvořit rodinný program s ohledem na možnosti a přání obou partnerů. Společenský úspěch a udržování rodinného krbu jsou zcela rovnocenné co do významu a náročnosti. Není přípustné, aby žena byla ponižována ironickými poznámkami, že se jen povaluje doma a nepracuje.

NEVĚRA

K nejčastěji skloňovaným manželským problémům patří nevěra. Názory na ni se tak diametrálně liší, že je opravdu nesnadné najít cesty k jejímu překonání v každém jednotlivém páru. Na jedné straně si nemůžeme zastírat, že je to v naší zemi naprosto běžný jev. Na druhé straně však není dobré zaměňovat četnost výskytu s normou a morální hodnotou. Ztráta důvěry se těžko napravuje v jakékoli životní situaci.
Zcela samostatnou kategorií jsou promiskuitní osoby, které nejsou psychologicky vybaveny pro soužití a rodinný život. Jedině svobodní si mohou užívat na svůj vrub. Jde o druh závislosti, která se těžko léčí, protože její nositel vidí v protějšcích toliko sexuální objekty, nemá zájem na hlubším vztahu.
Důvody mužské nevěry v ostatních párech jsou nejčastěji tyto:

Sexuální deprivace po narození dítěte
Manželství se rozpadají více po druhém než po prvním dítěti, zvláště tam, kde byla abstinence několikaletá a muž není ochoten podstoupit ji znovu. Řešení vidí v mimomanželském vztahu.
Důležitá je prevence ve formě přípravných kurzů před narozením dítěte, vzbuzujících zájem otce již v tomto čase. Muži i ženy jsou málo poučeni o sexualitě druhého pohlaví, neumí proto najít řešení, nemají v této oblasti pochopení jeden pro druhého. Pro ženu je velmi těžké překonat tento druh nevěry, cítí ji jako krutou zradu, bezohlednost a sobectví v období, které by mělo být prozářeno rodinným štěstím. Záchrana je možná jedině díky náhledu muže na vlastní selhání a vyjádření hluboké účinné lítosti. Opravdové citové přimknutí k rodině se nedá předstírat. Žena však není jen nevinná oběť, měla by zpytovat míru svého chladu, jímž dlouhodobě muže častovala.

Ponižování manželkou
Ráda říkám, že ženy žijí z vyznání a muži z uznání. Přesto se mnohé ženy chovají k muži s despektem, stále ho peskují, kritizují, mluví k němu i o něm pohrdavě. Nevěra propukne v okamžiku, kdy se ponižovaný setká s ženským obdivem, uznáním, vlídností, něhou. Ocitne se v pohádce, jako by se napil živé vody. Udržet rodinu tu může jen manželka, která si důvod uvědomí, projde rychlou a intenzivní prací na sobě, najde v sobě pokoru a uzná svůj podíl na krizi. Málokterý muž snadno opouští své děti. Pro takové pouto je schopen obětovat své blaho ve chvíli, kdy má být přeťato. K tyrance se však těžko vrátí.

Pýcha, muž neunesl úspěch
Úspěšný muž má na vrcholu své prosperity pocit, že potřebuje nejen nejluxusnější auto a příbytek, najde si i mladší, atraktivnější model manželky. Nedochází mu, že opouští rodinu vzniknuvší před blahobytem, poslední lidi na této zemi, kteří ho mají nezištně rádi pro něho samotného. V opojení vlastní velikostí zlomí srdce nejen ženě, ale hlavně dětem. Snaží se je potom uplácet, ale nikdy jim uspokojivě nevysvětlí, proč mu tato rodina nebyla dost dobrá. Podaří se mu jen zkazit potomkům charakter. Záchrana rodiny je jedině v jeho rukách, musí dojít k osvícení, prozření... K tomu pomůže jedině otřes nebo katastrofa... Pokud však řeší rozvod s někým moudrým, mohl by pohlédnout do delší budoucnosti, probrat se a zachránit si čest.

Nevěra ženy bývá jako smršť. Pouze lehkomyslné a nezodpovědné dámy se ocitnou v situaci, kdy se pokusí udržet rodinu, protože je ani nenapadlo, že by jejich rošťačení mohlo mít závažné následky. Opravdu zamilovaná žena za sebou pálí mosty, nemůže se zastavit, jde za láskou, nemůže bez ní být. Chová se jako smyslů zbavená. Přesvědčuje své děti, že je v právu, žádá od veškerého okolí pochopení. Nejčastěji se to děje kolem čtyřicátého roku věku, kdy se cítí unavená dlouhodobou péčí o děti a domácnost, má pocit, že ztratila hodně času a příležitostí, nechce žít každodenní rutinu. Probudit ji je nad lidské síly. Žádný argument ji nezastaví. Snad jen ten, že takový scénář končí v drtivé většině případů osamělostí ženy. Málokterý milý později unese zoufalství a zlobu partnerky, jež se začne domáhat obnovy mateřského pouta. V té chvíli totiž zemře její erotický náboj a fascinující ženství, které milence přitáhlo. Děti buď nového muže nenávidí, nebo se s ním spřátelí, aby pominuté mamince nekomplikovaly situaci.
Další příčiny ženina úkroku stranou jsou podobné jako u mužů: ponižování a zanedbávání manželem nebo náhlý vzestup společenského úspěchu. Jejich odhalení je výzvou pro manžela k sebereflexi a snaze o nápravu.
Terapie v tomto případě nemůže jen zlehýnka našlapovat, musí mít efekt studené sprchy a poté zazářit v diplomatickém jednání se zbytkem rodiny v zájmu odpuštění.

Překonání nevěry a využití situace pro očištění a zkvalitnění rodinného života je možné jedině pod podmínkou, že nevěrník nebude nadosmrti odsouzen do role bídáka a opakovaně bičován za své provinění. Jedině velkorysost a laskavé srdce jsou zaručenými pomocníky.

POCIT IZOLACE V RODINĚ

V rodině vznikají přirozené koalice. Členové naladění na podobnou vlnovou délku drží při sobě, v případě rodin s více dětmi se síly spravedlivě rozloží, nikdo zvlášť nestrádá. Přesto je někdo odstrčený a přehlížený. Muž se ocitá v izolaci a zažívá i náznaky šikany, má-li jen dcery. Stejné prožitky může mít matka synů.
Koalice však vznikají i napříč pohlavím, často se někdo cítí osaměle. Hrozba rozvodu bývá dostatečným šokem, který vztahy narovná. Tato příčina rozpadu rodiny bývá skrytá, odhalí ji spíše terapeut než zúčastnění.


TĚŽKÁ PUBERTA A DOSPÍVÁNÍ DĚTÍ

Některé rodiny si neumí poradit s peklem rozpoutaným dětmi, propadnuvšími závislostem, kriminalitě, agresivitě. Tento čas přerodu z dítěte v dospělého mívá opravdu zničující projevy. Pokud rodiče drží pohromadě, neobviňují se navzájem, mohou spolu z pekla vyjít ruku v ruce. Bez psychoterapeutické pomoci se taková pohroma nepřekoná. Nejprve je třeba porozumět procesu, jímž dospívající dítě prochází a vyhledat pro něj odbornou pomoc. Zároveň objevujeme slabiny v chování rodičů i sourozenců a pokoušíme se o nápravu. Někdy krize dítěte jen odhalí nedostatek lásky mezi partnery a stane se katalyzátorem rozpadu. Pár, který dosud o svůj vztah pečoval, má šanci přežít i tak těžkou zkoušku.

ZASAHOVÁNÍ DALŠÍCH OSOB DO VZTAHU NEBO RODIČOVSTVÍ

Dospělé partnerství se buduje již od samého začátku vztahu. Je-li někdo závislý na rodičích či jednom z nich a zjevně dává přednost jejich názorům a hodnocení, je málo pravděpodobné, že se na tom časem mnoho změní. Takové manželství může přežít bez rozvratu jedině tehdy, když je partner protektivní rodinou adoptován jako další dítě a smíří se s tím, že i děti bude vychovávat pod supervizí. Takové případy jsou vzácné. Výchova dětí v nich leží více v rukách prarodičů. Záleží tedy na jejich kvalitě...
Zachránit vztah, který pod tlakem rodičovské autority padá do krize, lze jedině revoltou. Měl by ji však rozpoutat ten, o jehož rodiče se jedná. Druhý partner vzbouřením jen dokoná zkázu. Někteří rodiče si dají říci, jiní musí být na čas opuštěni, aby později umožnili rovnocenné jednání.
Dalším ohrožením jsou přátelé a známí, s nimiž nepředloženě konzultujeme manželské krize a necháváme si od nich radit. Laické rady bývají jen přenášením vlastních zkušeností, které vůbec nemusí odpovídat řešené situaci. Na světě je hodně pyšných a dominantních lidí, kteří si hrají na laické terapeuty a radí přátelům v situacích, za něž však neberou odpovědnost. Napáchají mnoho zla svými moudry vyčtenými na internetu nebo z knih pro muže a ženy. Nejsou schopni respektovat možnosti, schopnosti ani duši zúčastněných, přesto zneužívají jejich důvěru v čase oslabení. Občas torpédují i dobře vedenou psychoterapii, protože neunesou konkurenci. Má-li být rodina zachráněna, není možné žádat o pomoc laika. Na rozbité topení si nikdo nepozve švadlenu, na porouchaný vztah mnozí.

***

Rozvod manželů - rodičů je ve výjimečných případech cestou ke svobodě. Pouze tam, kde existují ony pádné důvody z prvního dílu tohoto zamyšlení.
Rodičovství je duchovně a psychologicky nezrušitelné. I opuštěný partner zůstává dál součástí života jako rodič dětí. Noví partneři by měli tento prostor respektovat a nezabírat ho. Svatby, křtiny i pohřby patří rodině a přístup na ně mají jen ti, kteří byli původní rodinou s láskou adoptováni a nechovají k nikomu zášť.

Stojí za to překonat svou pýchu, uraženost, bolest i zoufalství a hledat cesty ke smíření, zachránit lásku. Pokusy o vytvoření nové, lepší rodiny jsou neúspěšné. Dokonalost neexistuje a úkoly, kterým jsme se útěkem snažili vyhnout, nás stejně dostihnou. Existují možná lepší a horší partneři. Ale děti? Jsou jen milované nebo opomíjené.

Rodina je malý svět. Opírá se o lásku, čest, spolehlivost a ochotu k oběti. Přežije-li těžké krize, má i ten velký svět naději.