PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Jsem šťastná, že jsem se po třináct let svého života mohla těšit na moudré a inspirující prezidentské novoroční projevy. Rozeznívaly v mém srdci vroucí lásku k vlasti a českému jazyku, zbavovaly mě národních pocitů méněcennosti. Ten hlas zněl dál, byť zpovzdálí, a smutně kontrastoval s projevy znějícími naplno. Od jisté doby za ním musím putovat do nadčasového prostoru. Proto naplňuji prázdná novoroční poledne meditací, v níž bilancuji stav planety, uplynulý rok doma i ve světě, nacházím úkoly pro období nastávající.

Pojem vlastenectví se v českém kontextu nesnadno zbavuje odéru obrany proti přesile větších národů či státních celků. Co z něj zbude, když opustíme pocity ohrožení, nepřátelství a strachu z odlišností?
Především je tu mnohde ještě nádherná krajina, kterou tak romanticky opěvuje překrásná česká hymna. Inspiruje k praktickým projevům bohulibého patriotismu. Každý z nás může zkrášlit alespoň nepatrný kousek, který obývá. Od rozkvetlého okna bytu přes půvabnou předzahrádku po harmonickou zahradu a uklizené okolí příbytku vzdává jednotlivec hold své zemi. Moudří a osvícení se spojují v občanských iniciativách, odmítajících smířit se s plundrováním své krajiny. Odkrývají případy znehodnocování úrodné půdy a čistých vod za účelem zisku pro záhadné podnikatelské subjekty, brání ráz krajiny v dosahu svého bydliště. Obyvatelé měst znesnadňují ničení historických objektů dalším nelítostným požíračům kulturního bohatství. Korupcí prolezlá státní správa jedná s obyvateli jako s nepřáteli, ač by měla hájit jejich zájmy. Přesto má smysl nenechat se odradit a nepropadnout malomyslnosti. Čím těžší bude skrýt nepravosti, tím nesnadnější bude uplácení. Každý sebemenší úspěch zakládá naději na poctivost úředníků a zvýšení sebevědomí řadového občana, který je platí.
S radostí konstatuji, že i v nejzapadlejších chudých koutech republiky jsou lidé schopni velmi rychle nastudovat ekologické systémy vytápění a možnosti energetických úspor, jsou-li k tomu státem motivování. Jak snadno prokáží, že jim více vyhovuje čistý vzduch než čpavý dým, když je možná cesta k nápravě. Nikdo není ztracen, byť se dlouho a těžkopádně rozhoduje. V tomto vzácném případě se vlastenecky zachovaly vládní struktury.
Kromě historických revolučních momentů potkáváme vlastenectví jako horoucí cit již jen na poli sportu. Je to jedna z mála příležitostí, kdy může malý zvítězit nad velkými za rovných podmínek. Velká část populace se upíná ke svým sportovním hrdinům s nadějí na získání vyšší prestiže ve světě. Vnímá je jako úspěšné léčitele pocitů méněcennosti národa, miluje je ve chvílích úspěchu, zatracuje při selhání. Nemohu se zbavit dojmu, že součástí přípravy na světová klání by měl být i zpěv národní hymny. Smutný pohled na mužstvo, jež při jejích okouzlujících tónech stojí se zaťatými rty a nevydá hlásku, třebaže soupeři se slzami v očích, s rukou na srdci zpívají z plných plic tu svoji.
Naše hymna se vymyká světovému průměru. Není bojovná, výhružná, nezní vojensky ani odhodlaně. Je poetická, má nádhernou melodii a vyznává lásku domovu. Je mezi státními hymnami hudebním skvostem, její vřelý zpěv snadno vzbudí úctu a obdiv ostatních. Nabízí skvělou příležitost ukázat světu krásu a jedinečnost české duše. Nemělo by být tak těžké probudit k ní znovu cit, zdokonalit svůj zpěv a naučit ji děti cítit srdcem, aby nesly dál ten poslední střípek pokladu vlastenectví.
Nejvíce však češství reprezentuje čeština. Mluva bohatá, melodická, neobyčejná, schopná mnoha způsoby popsat a vyjádřit do nejjemnějších detailů viděné, slyšené i prožívané. Všechny řeči světa hrubnou, ochuzují se, znečišťují slovy z jiných jazyků. Nedávno jsem slyšela z úst slavného českého psychiatra, že lidé nehrubnou, ale jazyk ano. Kdo mu to asi udělal? Přiznejme si, že lenost, neochota nořit se hlouběji do významu mluveného i psaného slova ubližují tomu, co je na nás i v nás nejčeštější. Pohrdání city a strach z blízkosti vyústily v nedbalou výslovnost a užívání vulgarismů i ve chvílích milostné konverzace. Před časem jsem byla svědkem scénky, na niž do smrti nezapomenu. Byl večer a na jedné z pražských ulic jsem uviděla mladíka, kterak něžně balí do své teplé bundy drobnou dívku, chvějící se chladem. Vyhrkly mi slzy do očí a pocítila jsem velkou radost z toho, že romantici nevymřeli. Přišla jsem blíž a málem jsem omdlela hrůzou. Zaslechla jsem, jak mladík komentuje svůj dvorný čin. Právě upřímně sděloval slečně své milostné rozechvění: „Ty vole, ty se v tý bundě ztratíš jako prd.“ I zaplakala jsem znovu, zvláště proto, že slečna se zatetelila a radostně uchichtla.
Láska k češtině nás vede k trvalému obohacování slovníku, větší vnímavosti ke světu a radosti z nepřeberných možností sdělovat pocity a popsat tento svět. Nikdo nás nenutí deformovat ji, ani vytěsňovat libozvučné výrazy. Máme ji v sobě hluboko ukrytou, rozumíme i slovům, jež jsme v životě nepoužili. Už na prvním stupni základní školy by se děti měly učit řečnictví, vyprávění příběhů, obhajování názorů. K tomu však je nutné, aby se takový obor přednášel i na pedagogické fakultě. Učitelé mají být hrdými následovníky Jana Ámose, skutečného národního hrdiny.
Na Divadelní akademii múzických umění se prý už nevyučuje jevištní řeč. Činohra v Národním divadle se pomalu stává němohrou, pokud nepromluví pan Postránecký nebo Němec.
Soudobí textaři populární hudby výrazně ovlivňují jazykovou kulturu národa. Jejich hity pronásledují člověka téměř na každém kroku, oni se však vůbec neobtěžují respektovat pravidlo, že v češtině je přízvuk vždy na první slabice. Jejich texty podivně klopýtají jsouce ozdobeny stokrát opakovanými prostoduchými rýmy. Pomalu tak zahazujeme to jediné, co opravdu ztělesňuje národní příslušnost a může nás zařadit mezi světovou kulturní elitu.
Nic není ztraceno. Ještě náš jazyk není vymazán ze světa, ještě nikoho nenapadlo požádat skupinu Chinaski, aby složila novou, lidovější hymnu. Hrozí sice, že poté, co se staly spisovnými stupidní tvary „moct a pomoct“, nastane doba zrušení shody přísudku s podmětem, protože se to stalo nepřekonatelným problémem i pro některé české novináře. Hlavně pro ty, kteří v přímé řeči v médiích používají neexistující ukazovací zájmeno todlencto.
Jsme v srdci Evropy, stále ještě stojíme na bohatých kulturních základech. Naši dávní předkové byli skvělými řemeslníky, hudebníky, výtvarnými umělci, filozofy, pedagogy. Neměli bychom svým pojetím češství plivat na jejich hroby. Pokud je čtenářská i spisovatelská obec tohoto časopisu skupinou, zabývající se spiritualitou, může ji reprezentovat také ušlechtilostí jazyka a péčí o národní duchovní a kulturní dědictví, o domov náš. A to je bezpochyby v našich silách. Kéž zazní v našich novoročních předsevzetích.
Šťastný nový rok, moji milí.