PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Duchovní život člověka se nemůže odehrávat jen ve vymezeném prostoru a čase. Pokud není plnohodnotnou součástí každodennosti, je jen předstíraný. Všechny spirituální inspirace, získané při setkáních, na seminářích, v literatuře a přednáškách, zplaní, pokud se neotisknou do našeho vnitřního prožívání světa, do komunikace s ním a do energie, kterou vyzařujeme.

Projevem naší duchovnosti jsou pohlazení různého druhu, jimiž okolí častujeme a která také dokážeme od druhých vděčně přijmout. Měrná jednotka spirituality je termín, jejž se snažím tímto článkem zavést.

Fyzického pohlazení

jsou schopny především dlaně. Jsou očima i posly srdce. Aby mohl být dotek ruky příjemný, něžný, prohřívající, útěšný, někdy povzbudivý, jindy uklidňující, potřebujeme naplnit svá srdce bazální důvěrou, nadějí a vděkem za život. Pak jsme otevření, vnímaví, citliví, přístupní, je nám cizí sobectví a pýcha. Nesmí nám vládnout strach - ten nejprudší jed pro lidskou lásku, mysl a činy.

Umění pohladit se neučíme jen od matky na počátku života. Bez ohledu na její schopnosti a vlídnost se můžeme dobrat mistrovství léčivého doteku především tím, že se zajímáme o druhé, jsme empatičtí. Tyto vlastnosti se samozřejmě nejlépe rozvíjejí u předškolních dětí, když jsou schopny pohladit koťátko tak, aby to bylo příjemné hlavně koťátku. Jinak se mazlení snadno zvrhne v ničivou masáž. Péče o zvířátko znamená nejen krmení, udržování v čistotě nebo procházky, ale především trvalé povědomí o jeho potřebách.  Kdo nezanedbává svěřenou bytost, vnímá také bolest, únavu, nemoc blízkých lidí a je ochoten pomáhat.

Ani ti, kdož byli v dětství okradeni o citovou výchovu, nejsou pro duchovní praxi pohlazení ztraceni. Když někdo řekne: „Nejsem toho schopen,“ znamená to většinou: „Nejsem k tomu ochoten,“ nebo: „Bojím se.“ Vše se dá překonat.

Přítomnost boží lásky v srdci je trvalá, naše vědomí se však od ní často odpojuje. Ve chvílích spojení jasně cítíme, kdy a jak je vhodné poskytnout láskyplný či přátelský dotek. Ani tisíce slov nemohou být účinnější.

Mezi mými kalifornskými přáteli a známými je samozřejmostí, že občas někdo přistoupí k někomu sedícímu zezadu a začne mu citlivě masírovat šíji, trapézové svaly a ramena. Je to nesmírně příjemný pocit, zároveň se uvolňuje napětí, mizí obavy, nespokojenost. Za masáž se beze slov děkuje objetím. V našich podmínkách na sebe lidé nesahají, alespoň v rodině by se to hodilo... O přínosu pro intimní život páru snad nikdo nepochybuje.

Probuzené a vnímavé ruce jsou neoddiskutovatelným důkazem otevřeného srdce. Žádné výmluvy, teorie, řečnění nás o aktivním spojení s Univerzem nemohou přesvědčit.

Pohlazení úsměvem a pohledem do očí

jsou dalším rozměrem boží přítomnosti v srdci. Pravdivost i přetvářka jsou okamžitě patrné. Vyhýbáme-li se očnímu kontaktu, o hodně přijdeme. Především o krátkodobé záblesky, které nás na chvíli naplní štěstím a pocitem smysluplnosti daného okamžiku.

Bez jediného slova vnímáme míru blízkosti, nezáludnosti, důvěry, ale také strachu nebo pocitu ohrožení. Duchovní člověk je rád na světě, je vděčný za život a září to z jeho pohledu i výrazu tváře. Neupřímnost, přetvářka, křečovitá snaha o napodobení světla jsou patrné na první pohled. Šťastná tvář svítí na dálku z davu a vzbuzuje sympatie, dobrou náladu, radost. Jen se s ní mineme a máme větší chuť do života. Tady kráčí někdo s Bohem, rozdává plnými hrstmi poklady srdce, aniž by cokoli žádal... Chybí-li vstřícné světlo tváři učitele či zvěstovatele, není možné ho následovat.

Musíme si dát velký pozor na charisma hysterických, narcistických a megalomanských psychopatů, kteří oslňují jen na scéně, v zákulisí jsou uzavření, neochotní, pyšní. Využívají energii jen pro vlastní zisk a potěšení, nikoho k sobě nepustí blíže.

Pohlazení slovem

je nejslabší a přeci potřebnou formou měrné jednotky. Mnohdy je jedinou možností léčivého doteku. V pozdravení, oslovení, omluvě, poděkování, pochvale, vyznání, žertování a v další řadě komunikačních situací se skrývá příležitost k pohlazení. Jazyk však hrubne a pomalu ztrácí zdvořilé obraty, mezilidské chování se zjednodušuje až k neomalenosti. Miluji český jazyk pro jeho pestrost a nezměrné možnosti vyjádření téhož mnoha způsoby. Blízkého člověka můžeme oslovovat tolika mazlivými slovy: miláčku, zlatíčko, dušinko, lásko, kočičko, drahoušku, srdíčko, poklade, sluníčko, hvězdičko... Používáme alespoň jiná podobná, byť umírněnější? V konkurenci nejpoužívanějšího českého oslovení napříč generacemi v mužském i ženském provedení s ním neobstojíme. Vkradlo se i do původně zdvořilé konverzace. Poslední roky se mi nejednou stalo, že mě klient či dokonce klientka bezmyšlenkovitě během monologu opakovaně oslovovali „ty vole“ - přesněji řečeno - „ty vǝe“. Když se hodně rozšoupli, řekli: „Ty kráso!“ V takovém okamžiku neslyším „s“, ale cosi jiného. Obrátím to vždy v legraci. Omlouvají se, vůbec si to neuvědomují. Za chvilku to řeknou znovu.

V minulém století napsal Eric Berne, americký psychiatr a otec transakční analýzy: „Když člověka nehladí, vysychá mu mícha.“ Kvantifikoval důležitost vztahu počtem jednotek verbálního pohlazení, které si při setkání vyměníme. Pozdrav je jedno pohlazení. Pokud druhý odpoví a ještě přidá: „To máme dnes hezky!“, přidal další jednotku. My mu to oplatíme: „Ano, dnes se nám vydařil den,“ čímž povýšíme vztah na dvě jednotky. Nebo odkvačíme a dáme mu najevo, že o intenzivnější výměnu nestojíme. Cestou přemýšlíme, co po nás chce, že se tak lísá...

Můj blízký přítel krásně říká, že duben je měsíc, v němž stromy rodí ptáčata. Čas hnízdění a nevinnosti, péče a výchovy v ptačím světě by mohl obměkčit naše srdce... Ponořme se do svého nitra a hledejme tam skutečnou něhu, radost, vstřícnost. Dlaně, oči i ústa s hudbou vlídné libozvučné řeči pohladí svět a prohloubí naději na lidské prozření. Každá těžkost se zlehčí.