PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Začala jsem špatně položenou otázkou. Připomíná známou scénu z rodiny Homolkovy, kdy do nebohého muže buší dvě ženy a překřikují se: „Kdo je důležitější? Maminka nebo manželka?“ Nebohý syn-manžel nemůže najít správnou odpověď, protože žádná taková neexistuje. Srovnává se tu nesrovnatelné, protagonistky zaslepeně prosazují své zájmy bez ohledu na souvislosti a logiku. To se někdy stává i rodičům vůči dětem.

Škola pro rodiče
Rodiče, pro něž je vzdělání dítěte otázkou osobní prestiže a jsou ve výchově direktivní, jsou schopni své ratolesti doslova dokopat k dobrým výsledkům. Hájí svou bezohlednost a násilí svatým přesvědčením, že jim za to budou potomci jednou vděčni. Ti dosáhnou výkonu a dobrých studijních výsledků, nenabudou však samostatnosti a tvořivosti. Takto vedené dítě nemá radost ze života, těžko se samo nadchne pro nějaký obor. Trpně čeká, kam ho nasměrují. Má-li přirozenou sílu osobnosti, jednoho dne se vzbouří a ve zlém opustí rodný dům. Přesto nelze popřít, že tvrdý dril vloží do podvědomí smysl pro pořádek a systém. Mnohdy se k němu pro vybouření takový člověk spontánně vrátí. Na dětství však v dobrém vzpomínat pravděpodobně nebude.
Moderní rodina dítě neobtěžuje svými představami o budoucnosti, dává mu naprostou volnost, láskyplně ho podporuje na cestě, pomáhá, jen když je žádána. Chválí dítě za sebemenší úspěch, důvěřuje v jeho schopnosti. Strach z dominantního jednání s dítětem může být natolik přehnaný, že je oslabena motivační složka procesu vývoje, vytrvalost při směřování k cíli. V extrémních případech se může stát, že zdravé sebevědomí přeroste v pýchu. Vzpomínky na dětství budou krásné, hlavně na láskyplnou a ochraňující atmosféru. Citová složka osobnosti je košatě rozvinuta, což je skvělý vklad do života.
Ekonomicky úspěšní rodiče nemají čas na výchovu, svoji lásku vyjadřují hmotnými statky. Bojují o uznání a obdiv pro své ratolesti. Veškeré školní neúspěchy svalují na školu a učitele, jsou obávanými kverulanty, někdy dokonce zastrašují pedagogy vlivem na vyšších místech. Jejich děti se podle toho chovají. Pohrdají autoritami, v některých případech jsou schopny dokonce lynčovat učitele. Odmítají zátěž, kráčí jen po snadných cestách. Sobectví a bezohlednost jsou smutnými plody záštity mocných otců. Velké výkony tu nelze očekávat.
Pozoruhodným jevem jsou alternativně orientované rodiny, které se sdružují do komunit a zakládají si vlastní školy, v nichž se mnohdy střídají i jako vyučující. Snaží se svým dětem poskytnout kvalitní vzdělání poutavou a zábavnou formou, škola se stává oblíbeným místem, mezi dětmi se vytváří blízké vztahy a naučí se spolupráci. Díky malému počtu žáků je tu prostor pro individuální rozvoj schopností, děti se tu mohou naučit učit se. Takové vzdělávání je koníčkem pro učitele i žáky.
Tématem na samostatný článek je vliv rozpadu rodiny na školní výkon dětí.
Škola pro děti
Vstup do školy je pro dítě velikým životním převratem. Vše dostává pravidelnost a řád, musí si zvyknout na nové prostředí i lidi, začíná mít skutečné povinnosti. Stává se součástí profesionálního světa dospělých, v němž bude řadu let hledat inspirace k tomu, aby objevilo své poslání na tomto světě.
K tomu, aby do školy chodilo rádo, potřebuje být na vzdělávání dobře připraveno. Jeho slovní zásoba, schopnost komunikovat a soustředit se jsou základními kameny pro radostné přijetí školy jako životního prostoru. Zvídavým dětem se dříve bránilo naučit se číst, počítat a psát v předškolním věku. Prý by se ve škole nudily. Zastavit někoho ve vývoji jen proto, aby s ním bylo méně práce, je neodpustitelné. Moudrý pedagog dokáže takové dítě zaměstnat a využít šikovně jeho náskok ke zpestření vyučování.
Učitel se stává jednou z nejdůležitějších postav dětského světa. Je milován, je mu bezmezně důvěřováno, jeho názory jsou opakovány s nábožnou úctou. Tohoto potenciálu zneužívala totalita k nakažení čistých duší ideologií. I dnes si musí být každý vyučující vědom své moci a nesmí si obtížit svědomí destrukcí dětské psychiky a mysli. Má velikou výsadu: děti mu bezelstně otvírají svá srdce. Je jim za to povinen laskavostí, vášnivým zápalem pro obor a skutečným zájmem o poznání osobnosti i rodinné situace každého z nich. Může obohatit rodiče o cenné postřehy a zkušenosti, pomoci jim tak nepřehlédnout důležité faktory ve vývoji dítěte. V každém žákovi může objevit něco, co budí sympatie. Dítě, které má pocit, že ho jeho učitel nemá rád, velmi trpí a propadá se do pocitů méněcennosti. Většinou se to stane těm, které nejsou milovány ani doma. Jejich chování to odráží. Je s nimi těžké pořízení, snadno se cítí odstrčené, očekávají příkoří, uráží se, mohou být agresivní. Stačí se dotknout jejich srdce a jsou šťastné, ochotné, snaživé. Pak se do školy těší nejen na kamarády, ale i na zajímavé úkoly a události.
Neméně důležité je přijetí kolektivem vrstevníků. Šikanované děti jsou nápadné svou jinakostí, dospělý by je měl citlivě podpořit, vytvářet pro ně specifické úkoly a příležitosti vyniknout. Obzvlášť úspěšné hvězdy kolektivu potřebují obrátit pozornost na slabší, naučit se o někoho starat, pomoci mu. Tak se vyhnou sobectví a narcismu.
Zadávání domácích úkolů zasahuje do soukromí dítěte, bere mu volný čas, zároveň volá rodiče ke spolupráci. V prvních letech školní docházky se musí dítě naučit učit. Rodina potřebuje poznat, jaký typ paměti má (například vizuální, sluchovou, pohybovou) a přizpůsobit tomu přípravu. Potom nastoupí pomoc při práci s textem. Naučit se odlišit podstatné od nepodstatného, umět informace logicky uspořádat, to nezvládá mnohý dospělý. Většinou ten, s nímž se v dětství nikdo neučil. Zadání pro domácí přípravu by měla být krátká a náročná, nejlépe individuálně formulovaná se zřetelem ke slabším stránkám žáka. V třicetihlavých třídách je to bohužel nerealizovatelné.
Kolem přípravy do školy musí být příjemná atmosféra, i legrace a hra. Když je dítě unavené, je třeba porce učiva zmenšit, propojit je přestávkami nadmíru příjemnými.
Dílo Jana Amose Komenského bylo zneužito a zdeformováno komunistickým školstvím. Z génia dějin pedagogiky se stal model suchara a moralisty. Zasloužil by si rehabilitaci. Byl to člověk láskyplný, vášnivý, dětem oddaný a hluboce duchovní. Jeho pohnutý osobní život, v němž prošel nejtěžšími ztrátami žen a dětí, byl zdrojem nevídané vnitřní síly, s níž prosazoval své dodnes převratné metody vyučování. Škola měla být místem radosti a hry, poznání mělo k dítěti přicházet jako oslňující proud obrazů a silných prožitků.
Z filozofického díla Jana Amose plyne, že jedinou správnou cestou je putování s boží láskou v srdci. Právě umístění do srdce, nikoli do mysli, je výzvou k tomu, aby člověk lásku nevyhlašoval, ale vyzařoval a žil. Kéž se stanou také učitelé a rodiče takovými bytostmi. Pak se o budoucnost lidstva není třeba bát.