PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Mám ráda spánek, ač si ho dopřávám po celý život v minimální míře. Svých běžných pět hodin jsem až v pokročilejším věku protáhla na šest až sedm. Usínám dřív, než mi dopadne hlava na polštář a budím se přesně tehdy, kdy je třeba. Dokážu načerpat síly krátkým hlubokým spánkem, do něhož upadám vždy, když mohu na chvilku spočinout: u kadeřnice, v dopravním prostředku. Mým husarským kouskem bylo dvacet minut vydatného odpočinku v magnetické rezonanci, která v nepravidelných intervalech troubila jako zaoceánský parník. To už byl zřejmě stav blízký hibernaci. Přičítám to skutečnosti, že nemám žádná temná tajemství, ke všemu jsem se už přiznala. Miluji život a svoji práci. Nemohu vyhořet, stále plápolám.
S narůstajícím stresem, světelným smogem, absencí ticha, všudypřítomnou úzkostí a depresivním laděním lidské mysli postupně přicházíme my, civilizovaní obyvatelé planety, o poklad zdravého spánku. Ani se mi nechce nahlížet do nejnovějších statistik o užívání léků na spaní, poslední pohled byl šokující. Medikaci, pomáhající znovu získat narušený spánek, je vhodné užívat nejdéle tři týdny, aby se nevypnula schopnost organismu vytvářet si přirozenou cestou spánkový hormon. Přesto je významná část populace závislá na této zrádné pomoci zvenčí. Existují samozřejmě problémy se spaním, způsobené organicky, ty snadno odhalí neurologické a další vyšetření. Převaha poruch je psychogenních, tedy těch, které si vytváříme sami. Život je pohodlný, úkolů málo, a tak se početná skupina obyvatel zabývá sebepozorováním. Diagnostikují se pomocí internetu a znervózňují je sebemenší odchylky od normy. Smrtící účinky mají diskusní fóra laiků, kteří se navzájem přemoudřele poučují a nabízejí své zkušenosti. Zdánlivě suplují odborníky. Čím hlouběji se účastník noří do diskuse, tím silněji v něm narůstá pocit, že se sám stává specialistou,a přestává přijímat přirozené inspirace. Jeho příznaky se rapidně zhoršují, a tak může nabídnout více zasvěcených příspěvků. Mysl se zacyklí v tématu. V případě soustředění na spánek se tak mnozí připraví o schopnost spát.
Můj oblíbený psychiatr a kamarád z dávných dob Radkin Honzák říká, že v posteli se má buď milovat nebo spát. Nic jiného - ani číst, dívat se na film a podobně. Svatá pravda. Kdo nemůže spát, má podle něj postel okamžitě opustit a zabývat se nějakou nepříjemnou činností. Třeba pořádkem v šuplících. Za chvíli dá raději přednost spánku. Dodávám, že někteří nespavci jsou tak zarputilí, že spíš uklidí šuplíky v celé ulici, než by usnuli. Jakmile ulehnou a neupadnou hned do bezvědomí, začne jim v mysli vířit nesmyslný kolotoč myšlenek typu „už zase nemůžu usnout“, „nespím už tolik nocí, že to nemohu přežít“, „proboha, musím se vyspat“, „ten soused mě svou televizí zabije“, „zabiju manžela, jestli nepřestane chrápat“... Stejná panika nastane, pokud se zneurotizovaný spáč přirozeně probudí během noci. Místo obratu na druhý bok okamžitě kontroluje, kolik má naspáno, je vzteky bez sebe, že zase bdí... Ke slovu pak přijdou konzultace s osvícenými, kteří objeví, že postel je na špatném místě, prochází tudy smrtonosná zóna, voda apod. Nejde-li postel přemístit, omotá se kouzelným drátem, vykouří očistnými bylinami...
Příčina je však jen jedna: sebepozorování a toxické myšlení, směřující do beznaděje. Podporuje pochybnost o možných řešeních, ústí v pocity naprosté bezmocnosti. Bůh, Světlo, Láska neexistují, není oč se opřít, protože teď mám problém. Duchovno zmizelo v nenávratnu. Zůstalo jen mé utrpení, největší ve vesmíru.
Klasická psychologie nabízí autogenní trénink nebo rychlou techniku obrácení očí za zavřenými víčky v sloup s vizualizací modré barvy. Také pomáhá představa, že musím opustit nádhernou idylickou pláž a stoupat ve vedru do prudkého kopce... Meditativní techniky jsou velmi efektivní hlavně proto, že se pozornost obrátí dobrým směrem a mysl se přestane bičovat. Čistá meditace (například vipassana) nebo dýchání pranajámy může dokonce spánek nahradit. Jen málokdo tyto techniky opravdu ovládá, vede k nim dlouhá pokorná cesta. Na ní se problém se spánkem pomalu rozpustí.
Pojďme se na spánek podívat jako na království, v němž můžeme šťastně přebývat. Nejde jen o to, že si musíme vytvořit dobré podmínky: vhodný čas, pohodlná postel, sladká únava po fyzicky i intelektuálně aktivním dni, abstinence od alkoholu, nikotinu a dalších návykových látek, prázdný žaludek na noc. Potřebujeme spánek milovat, aniž bychom ho nadužívali, těšit se na něj a umožnit svému vědomí, aby se v něm očistilo, otevřelo a dodalo nám vnitřní sílu.
koala-bear-9960 1280Uložíme se a nastává slastná chvíle protahování, vrnění, zavrtávání do peřin a hledání nejpříjemnější polohy. Mnozí při usínání mimoděk opakují nepatrné stereotypní uspávací pohyby, které mnohdy pocházejí z blaženého prenatálního času. Nastává uvolnění a příjemné propadání do hlubin snové říše. Probudíme-li se v noci či nad ránem, zjistíme, kolik času ještě můžeme té slasti věnovat a s chutí pokračujeme. I půlhodinka je nádherná.
Schopnost hlubokého uvolnění pramení z našeho aktuálního stavu. Proto je nutné na cestě životem postupně odkládat strach, stávat se statečnými. Potřebujeme mít srdce plné lásky k životu, k přírodě, k lidem, k dílu. Abychom takového stavu dosáhli, nemůžeme trčet v nefunkčních situacích, ve strachu ze změn, z rozhodnutí, z odpovědnosti. Nepomohou výmluvy, hovoří za nás jen činy. Proto si nemůžeme dovolit destruktivní chaos. Čas je vzácný, fyzické síly pomíjivé. Abychom plně využili svůj osobní potenciál, zkusme žít otevřeně, smysluplně a aktivně. Pak nemáme šanci nudit se nebo si nevědět rady. Večer se těšíme do postele, okamžitě přijde zasloužený spánek a přinese libé sny. Plní se v nich dávná přání, v dobrém se setkáváme s milovanými bytostmi včetně zemřelých, vnímáme krásy světa. Ranní probuzení je jako znovuzrození. Občerstveni vydatným spánkem žijeme vděčně život, v němž není místo pro chtění či manipulaci. Vše přichází, jak má, v nejvhodnější chvíli.
V literatuře nacházíme spojení „ a usnul spánkem spravedlivých“. Ano, pravda a láska nejen vítězí nad lží a nenávistí, ale přináší i sladký spánek.