PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Téma psychospirituální krize je ústřední pro psychologické směry, které překračují karteziánské paradigma a nahlížejí na lidské vědomí v mnohem širších souvislostech, než je prostor ega a mysli. Přesto nenacházíme jednoznačnou shodu v definici tohoto pojmu. Někde čteme, že psychóza, velmi těžký duševní stav, je něco jiného než psychospirituální krize. Hlavním vodítkem tu bývá zachování schopnosti spolupráce na duševní a intelektuální úrovni. Můj hlavní učitel, americký psychiatr a přímý žák C.G. Junga, John Weir Perry (1914 - 1998), s nímž jsem spolupracovala čtyři roky na sklonku jeho života, však naprosto jednoznačně říkal, že psychóza je důsledek špatně ošetřené psychospirituální krize. Toto pojetí je mi bytostně blízké, pokusím se o ně podělit v kontextu mé profesionální i osobní zkušenosti.

Psychoemocionální krize

Nejprve se musím zmínit o skutečnosti, že mnohé spontánní a přirozené psychické propady postrádají spirituální rozměr. Hovořila bych v těchto případech raději o psychoemocionálních krizích, které se vyznačují sebestředným zacyklením pacienta v osobních pocitech a ztrátě soudnosti v oblasti vlastního významu a moci. Setkáme se na jedné straně s velikášstvím a pseudovědeckými přednáškami, na straně druhé s pocity bezmocnosti a totálního ohrožení. Neochota ke spolupráci a komunikačním výměnám s okolím není podle mého názoru projevem skutečné choroby. Je typickým znakem potřeby excitovaného, do sebe zahleděného ega násilně prosadit svůj pohled na situaci jako jediný správný, jediný možný. Taková osoba požaduje od okolí službu, péči, pomoc s přesvědčením, že na ně má prioritní právo. Proces nabývá na intenzitě až na neúnosnou mez, kdy pacient může být nebezpečný sobě i okolí. Není tu jiné cesty než zklidnění cestou psychofarmak. Napadá mě obraz přehuštěného balónu těsně před explozí. Po odeznění krize by měla následovat hlubinná psychoterapeutická práce s osobností. Budeme-li se konečně zabývat celým osobním příběhem klienta s jeho širokými souvislostmi, najdeme v případech psychoemocionálních krizí egocentrismus, strach ze změn, ze smrti, lpění na materiálních hodnotách, nedůvěru k okolí, potřebu kontroly nad situacemi a událostmi, problémy s fyzickou blízkostí druhých a podobně. Terapeut by tu měl být průvodcem na cestě opačným směrem: ke zralosti, moudrosti, velkorysosti, k otevření, tedy k zakotvení v duchovních hodnotách. Kultivace osobnosti je jedinou skutečnou léčbou. Subjektivní pohled se postupně upírá i k širším souvislostem, pacient se osvobozuje ze své temné samotky v žaláři nevědomosti.

Tyto krize jsou vlastně zoufalým a beznadějným podvědomým hledáním boha v trojrozměrném světě, ve vlastní mysli, v úzkém prostoru svého já. Navržená léčba je zdlouhavá, ekonomicky nerentabilní, angažovanost terapeuta na běžné poměry neúměrná... Do systému se prostě nevejde. V našich podmínkách ještě neumíme nabízet psychoterapii jako podporu na cestě k nezávislosti a statečnosti. Není hanbou mít takového celoživotního průvodce, k němuž přicházím nikoli pro radu, ale pro moudré zpětné vazby a povzbuzení činit zodpovědná rozhodnutí s ochotou nést jejich důsledky. Terapeut nerozhoduje za klienta, nevytváří tlak, nabízí autentickou lidskou účast a pochopení, inspiruje pestrou škálou úhlů pohledu na aktuální situaci. Bez podpory se osobnost ocitá v kolotoči cyklicky se opakujících krizí, vedoucích k závislosti na lécích a k invaliditě.

Psychospirituální krize

Stavy rozšířeného vědomí patřily odedávna k přirozené výbavě člověka na cestě životem. Ať už k nim docházelo spontánně ve vypjatých momentech nebo cíleně v rámci různých duchovních obřadů, byly přirozeně užívány jako studánky čisté vody poznání, naplněné pramenem tryskajícím z božských zdrojů. S rozvojem technického pokroku se lidstvo začalo od této cesty odvracet, zbožštilo člověka a jeho rozum. Ochudilo se tím o možnost pevného zakotvení v nepomíjivých hodnotách, stalo se křehkým a duševně labilním druhem. Boha umístilo do mozku a učinilo z něj hypotetický konstrukt nebo dogma. „Nerozumné“ uvažování a chování odsunulo do oblasti psychopatologie a začalo je léčit chemickým potlačováním. Slovo „duše“ se stalo prázdným pojmem zařazeným do oblasti abstraktního myšlení. Symbolicky popisuje duševní stránku života člověka, přesněji řečeno to, co ho odlišuje od mrtvoly. Vědy o duši postulovaly své zásady na groteskním základu, že duše neexistuje. Vzletně pak definovaly své působení větou: „Duše se nedá šít ani řezat, duše se léčí slovem.“ A u slov zůstalo. Minulé století posadilo na piedestal psychoterapii jako rozhovor terapeuta s pacientem nebo se skupinou pacientů. Šlo o uvolnění emocionálních bloků, o získání náhledu na vlastní omyly. Nepomáhalo to však tam, kde člověk takzvaně „mluvil z cesty“. V takových případech bylo třeba nasadit psychofarmaka.

Mluvení z cesty však pochází ze stavů rozšířeného vědomí. Vznikají často z neeticky použitých psychotropních látek, někdy k nim dochází spontánně v náročných životních situacích. Prosakují do nich obrazy přesahující běžnou realitu. Člověk se ocitá ve vypjaté situaci, v níž se otvírá a citlivě vnímá vše, co mu v běžném stavu vědomí zůstává skryto. Odhaluje paralely mezi jevy mikro a makrosvěta, vnímá různé podoby božské podstaty, cítí lásku ke všemu živému i neživému, chápe skryté významy lidských slov a činů, rozumí řeči ptáků i pohybu hvězd, vnímá zázrak existence, cítí vděk za prožitý život, za lásku bližních, prochází transformací, zrozením, prozřením, osvícením... Je zjevně napojen na vyšší sféry, překročil práh běžného poznání. Cítí se obdarován a mívá silnou potřebu obšťastnit i ostatní lidi. Nadšeně se s nimi o své poznatky dělí, vyznává jim lásku. Okolí to však neumí přijmout, bojí se takové energie, reaguje agresivně, zoufale. Otevřené srdce je tím zraňováno, místo objetí přichází odmítání, místo zájmu a snahy porozumět přichází zloba a výsměch.

Hovořil-li John W. Perry o psychózách jako o důsledcích špatně ošetřené psychospirituální krize, poukazoval především na tyto projevy ztráty duchovní paměti. Tím, že jsme vymýtili z běžného života slavnosti skutečného a přímého obcování s božským duchem, nemáme zkušenost s podobnými stavy, nerozumíme jim a nedokážeme člověka na takové cestě podpořit a ochránit. Namísto toho ho izolujeme, opouštíme, zraňujeme, připravujeme o důstojnost. Zůstává osamocen, bolestně prožívá nepochopení a pohrdání nevědomých. Po chvíli je zaplaven strachem, jenž vyvolaly jeho projevy v okolí. Pochopí, že není s kým sdílet poznané, uzavře se, propadne beznaději, přestane komunikovat, nebo naopak zoufale prosí o pochopení. Perryho úspěšný psychoterapeutický přístup, v němž nebylo místa pro medikaci, se opíral o vytvoření bezpečného a útulného prostoru, v němž poučení, osobní zkušeností vybavení terapeuti pacientovi trpělivě naslouchají. Pečují o něj, souzní s ním, přirozeně mu poskytnou láskyplné objetí, když ho potřebuje, umožní v bezpečném prostoru vybít napětí, bojovat s démony, znovu se narodit, porodit sama sebe... Postupně ho zklidní hlubokým zájmem o jeho prožitky, pochopením, souzněním. Během dvou měsíců se jeho pacienti naplno vraceli do běžného života v mnohem lepším stavu, psychicky zralejší, než byli před krizí.

Ten, kdo prochází podobným procesem, je pohlcen novou dimenzí prostoru. Nediagnostikuje se pomocí internetu či literatury, ani ho to nenapadne. Přijde- li někdo k terapeutovi se sdělením, že prochází psychospirituální krizí, popřípadě se rovnou zařadí do některé z Grofem mistrně definovaných perinatálních matric, je jisté, že jde o problematiku spíše histriónského ladění.

John W. Perry jako první vyvinul efektivní psychoterapeutický přístup, který umožňuje pacientovi využít psychospirituální krize k osobnímu růstu, projít jí jako očistnou lázní na cestě ke zvnitřnění duchovního rozměru - životní síly umožňující překonávat se ctí těžké životní okamžiky. Jeho klinika byla dotována městskou radnicí. Práci mu ztěžovala skutečnost, že mu nebyli posíláni jen pacienti v první krizi, ale i ti, kteří již prošli klasickou farmakologickou léčbou. Patnáct let po nuceném ukončení činnosti kliniky sledoval osudy svých pacientů a navzdory zmíněným překážkám byl výsledek omračující. Sedmdesát pět procent z nich se po tu dobu neocitlo v psychické krizi, byli duševně zcela zdrávi.

Několik měsíců před svou smrtí mi řekl:

„Netrápí mě, že moje praxe byla v sedmdesátých létech ukončena lobbisty ze světa farmakologie a oficiálně uznávaných terapií. Jsem přesvědčen, že lidstvo dozraje a bude moci na mou zkušenost navázat. Otiskla se do kolektivního nevědomí. Nemusím být pod tím podepsaný, mohu být zcela zapomenut. Dokázal jsem však, že je to možné a otevřel novou kapitolu.“