PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Plzákův zákon: „Oblíbenost tchyně roste se čtvercem vzdálenosti.“

Muž se vrací domů, ve dveřích stojí tchyně s koštětem.

„Dobrý večer, maminko! Zametáte nebo odlétáte?“

Naše nádherná čeština zvolila pro matku manžela nebo manželky zvukomalebné slovo, které se nápadně podobá prudkému plivnutí jedovaté sliny. Už pouhé jeho vyslovení nedává žádný prostor pro láskyplné emocionální zabarvení. Slovenské, italské a ruské pojmenování jsou si blízká (svokra, suecera, svekróv), zní jako švihnutí bičem nebo hadí zasyčení. V ruštině se používá zvláštní termín pro manželčinu matku - mazlivé ťošča, jako by matky děvčat byly na zetě vlídnější. Zřejmě je v ruském podvědomí hluboce zakořeněn Oidipův příběh. Angličtina a španělština se s tím vyrovnaly podle práva: matka stanovená zákonem (mother-in-law, madre política). Francouzština zní jako vždy noblesně, v tomto případě trochu licoměrně: la belle-mère, neboli krásná matka.

Z tohoto zkráceného přehledu lze usoudit, že stát se tchyní je veliká životní výzva. V našich krajích se automaticky předpokládá, že jde o osobu spíše nesnesitelnou, která nerespektuje prostor mladého páru, je protivná, panovačná, kontroluje a nemilosrdně hodnotí každý čin přivdané či přiženěného, až se jí podaří partnerství rozbít. Někdy se podobné role ujme dominantní tchán, k němu jsme však bůhvíproč mnohem shovívavější.

Kdysi jsem se setkala s panem Otakarem Brouskem starším a jeho ženou Lukou. V jejich rodinném slangu byla maminka „maminka“ a tchyně byla „mamička“. Velmi mě to dojalo a došlo mi, že každá matka by se měla po svatbě své ratolesti stát také mamičkou.

Žijeme v době, kdy generace žijí pospolu jen výjimečně. Možná je na vině rychlý technický rozvoj společnosti, který staví nepřekonatelné bariéry mezi generace a přináší témata, jimž starší lidé už vůbec nerozumí. V oblasti ovládání počítače a pohybu ve virtuálním světě dochází k převrácení rolí - děti učí rodiče i prarodiče, jsou experty, na něž se starší obrací s prosbou o pomoc nebo jen bezmocně přihlíží k činnostem, jež ani zbla nechápou. Snadno se vytrácí úcta k dospělým a vytváří se propast, přes niž nelze přejít bez dobré vůle na straně mladé generace.

O to více se tchyně snaží ovládat oblast manželských vztahů, organizace rodinného života a výchovy dětí. I tady se ocitá na tenkém ledě. Vše se zásadně změnilo: manželství není v módě, přítelkyně rodí děti přátelům, rodinný život se opírá o hypotéky a další nepředstavitelně nejisté leasingy a úvěry, nikdo nespoří, děti se nevychovávají, nevysazují na nočník, od dvou let mají svůj iPad, nerozumí čtené pohádce, vyžadují obrázky...

Babičkou a tchyní se většina žen stane mezi pětačtyřiceti a pětapadesáti lety, tedy na vrcholu sil. Nepřipadají si staré a odepsané, mají mnoho zkušeností a chtějí je předávat dál. Mnohé z nich jsou profesionálně úspěšné, mají nabitý program. Bývají odsuzovány jako krkavčí babičky, nemají čas pomáhat.

Nová kapitola je pro ně velikou nadějí na osvěžení, nalezení nového smyslu života. Jsou-li mladými odkazovány do patřičných mezí, propadají hlubokému zklamání a snadno začnou být nepříjemné a agresivní. Některé rodiny používají babičky jen na „hlídání“, jinak se s nimi moc nebaví. Tchyně se cítí zneužívány, revoltují různými způsoby. Přestanou s mladými mluvit, nebo je stále obviňují, plačtivě vyčítají.

Některé moderní matky zakazují ostatním členům rodiny tolik věcí, že dochází k frustraci a pocitu, že se nelze k dítěti přiblížit, aniž by se porušila nastavená pravidla. I sebesnaživější tchyně to časem vzdá, protože je peskována, označována za nebezpečného nepřítele dětského zdraví a uspokojivého vývoje. Tady se setkáváme s rolemi naruby, snacha je usurpátor, tchyně oběť. Pro jedovaté a nesnesitelné matky partnerů je to důkaz, že není možné být měkká a moc hodná, takhle to potom končí.

Jak se stát milovanou mamičkou? Ve výhodě jsou ženy, kterým se podařilo nastolit v původní rodině tradici četných a příjemných rodinných rituálů, pravidelných setkávání širšího příbuzenstva.

V křesťanských rodinách k tomu přibude společná nedělní mše, křtiny, biřmování, první přijímání a řada liturgických svátků...

Duchovní pouto, jež je všemi s láskou přijímáno, je nejpevnější vazbou. Upřímné vyznávání lásky, vlídnosti a obětavosti jako nejvyšších kvalit v mezilidských vztazích poskytuje pevný základ pro překonávání rozporů a nedorozumění. Funguje to však pouze tam, kdy jde o svobodnou volbu všech zúčastněných bez ohledu na jejich vyznání a přesvědčení. Medvědí službu Pánu Bohu prokazují všichni, kdo své blízké k obcování s ním přísně nutí.

Duchovní zájmy jsou v některých rodinách naopak důvodem k ostrým konfliktům. Nenávist materialistů ke všemu přesahujícímu tři dimenze a dogmatické pyšné hlásání spirituálních pravd vytvoří nesmiřitelné tábory. Pokud je rodina partnera nebo partnerky na druhé straně, je mladé manželství vážně ohroženo. Silná tchyně by v takové situaci měla plnit roli mírotvorce, ukázat ochotu k toleranci jiných názorů. Pustí-li se do boje za jednu ze stran, katastrofa je jistá.

Mamička je ráda na světě, je velkorysá, všechny miluje i s jejich slabostmi a nedokonalostmi. Naslouchá jejich starostem i radostem, snaží se jim do hloubky porozumět, aby věděla, jak je může potěšit. Drží krok s dobou, snaží se pochopit alespoň rámcově zájmy a profese mladší generace, žije s nimi jejich pády i vzlety, neomezuje je svými úzkostmi. Je s ní legrace, je skvělá hostitelka a nikoho neponižuje. Umí naslouchat a utěšit, neuděluje nevyžádané rady. Dokáže se zastat snachy či zetě v případech, kdy na nich její děti páchají bezpráví. Je-li k tomu ještě skvělá vypravěčka se spoustou zajímavých životních zkušeností, nemůže být odmítána...