PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Etiketa je definována jako soubor pravidel slušného chování ve společnosti. Původně byla postavena na náboženském základě, šlo o vyjádření závislosti, úcty a bázně před tím, komu byla prokazována. Později se stala nástrojem identifikace příslušnosti ke společenské vrstvě u francouzského dvora. Ve francouzštině má krásné pojmenování „règles du savoir vivre et savoir faire“ - pravidla umění žít a konat. Upravují společenské kontakty lidí tak, že je činí příjemnými, protože se opírají o ohleduplnost a úctu k druhému.

Vedle etikety existuje tak zvaný diplomatický protokol. Vznikl v době Vídeňského kongresu mezi roky 1813 – 1815, od té doby se nezměnil. Je to velmi praktická pomůcka pro mezinárodní politické kontakty. Z vnějšího pohledu příliš sešněrovává přísnými příkazy a zákazy, jdoucími do nejdrobnějších detailů. Když se však podíváme blíže, odhalíme skvělou pojistku proti kulturním a politickým faux pas.

Vraťme se ke společenskému chování, které je každodenním dokladem míry naší fantazie a přizpůsobivosti. Mělo by se opírat o slušnost a zdvořilost. 

Slušnost je spíše osobní kvalitou, podstatou osobnosti, vzniknuvší dílem výchovou, dílem vnitřním rozhodnutím v čase dospívání. Je zvláštní, že cesta ke zkaženosti je mnohem snazší než k polepšení. Ukazuje se, že boj o čest a noblesu je velmi těžký. Jsou-li jednou ztraceny, je jen malá naděje, že jich hříšník znovu nabude.

Zdvořilosti se musíme na cestě životem naučit. Opírá se mimo jiné o schopnost sebeovládání, o zdrženlivost. Člověk, jenž „ví, co se patří“, je jemným společníkem, dokáže svým chováním pozdvihnout sebevědomí, potěšit, zpříjemnit atmosféru. Nahlíženo zpovzdálí to může vypadat, že tak činí na vlastní úkor, jeho zisk je však vysoký: díky vybranému chování chrání okolí před hrubostí a sprostotou, jeho svět je příjemným místem. Je uvážlivý, má smysl pro míru. Umí přesně odhadnout, jakým způsobem má jednat s osobou, již právě potkal. Dokáže zkrotit hrubiána, aniž by riskoval nebezpečný konflikt. Mnozí rozzlobení jsou bezbranní vůči přirozené, nestrojené vlídnosti opírající se o vnitřní pevnost a sílu. Lidé si někdy zdvořilost pletou s nepřirozeným, předstíraným jednáním. Jedině autenticita a spontaneita jsou základem pravé zdvořilosti, křečovitost je karikatura.

Na počátku devadesátých let mne vyzval jeden známý k založení LSL - Ligy slušných lidí. Idealistická představa, že ti poctiví, hodní a schopní se spojí, budou si mezi sebou vyměňovat služby a vytvoří zdravé jádro společnosti, nezávislé na korupci a podvodech, je nádherná. Jen nemáme exaktní metodu na měření slušnosti, museli by se účastnit jen ti, kdo by se za slušné sami prohlásili. Sdružování na základě tohoto kritéria je neuskutečnitelné. Máme jedinou možnost: každý z nás se pokusí být takový, a tím ovlivní nemalou část populace.

Duchovní cesta není jen „práce na sobě“, „hledání sebe sama“, „láska k sobě“. To jsou úkoly pro předškolní a školní věk. Už během zmíněných kapitol by mělo docházet k otevření směrem k ostatním lidem, k rozvoji empatie, soucitu, schopnosti povzbuzovat, podporovat, pečovat o ně. Duchovní cesta vede k trvale blaženému stavu jedině díky lásce, která tryská z otevřeného srdce a prozařuje svět. Činíme-li své okolí šťastným, uskutečňujeme spirituální dílo, a můžeme ze sebe mít dobrý pocit. Opakem jsou trvalé stížnosti, nespokojenost, pocity křivdy, hluboko uložená zloba, ve vztazích pak nastává ponižování, šikana, bezohlednost.

V antice se Sokrates pohoršoval nad mladými lidmi těmito slovy: „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ 

Není divu, že jsme dnes klesli tak hluboko do neomalenosti, vulgarit a křupanství, když tento trend nastal již několik století před počátkem letopočtu. V současnosti se setkávám dokonce s nelibostí, když zdravím, prosím, děkuji, omlouvám se. Jeden mladý muž mi řekl, že jsou to jen zbytečná slova, která zdržují. Nepochopila jsem od čeho, neboť on sám v životě ještě nic nezačal dělat.

Hrubost zabíjí lásku, vyhání božskou jiskru z lidských srdcí. Těžké problémy v mezilidských vztazích pramení právě z ní.

Pojďme se spolu na chvilku zasnít a představovat si, jak by bylo na světě, kdyby:

... mocní tohoto světa přirozeně vzdávali úctu a naslouchali moudrým, pokorným a láskyplným

velikánům, jakými jsou například Jeho Svatost Dalajláma, papež František...

... se lidé vlídně zdravili, když se setkají tváří v tvář v malém prostoru, ochotně si pomáhali v oslabení a nesnázích...

... rodiny stolovaly pospolu, před jídlem se vzaly za ruce, pronesly krátkou děkovnou modlitbu a kultivované stolování by bylo samozřejmostí...

... si rodiče s dětmi povídali o životě, trávili s nimi čas v lásce a radosti...

... děti nemusely zvlčile křičet na svět, protože by si na ně vždy někdo našel čas a jejich potřebu lásky by  neuspokojoval jen hmotnými statky...

... se muži chovali k ženám galantně a ženy byly opravdu jemné a noblesní...

... se sexualita vrátila do intimního prostoru člověka a znovu se ozdobila něhou, poezií a milostným stavem ducha i mysli...

... se umění znovu stalo službou pro rozkvět ducha...

... se sportovci radovali z vítězství s rukama vztaženýma k nebi a dělili se tak ze srdce o svou radost se všemi, kteří je povzbuzovali...

... lidská řeč rozkvetla a opět nalezla ztracená slova, která zabila pohodlnost a hloupost...

Každý z vás, moji milí, může připojit mnoho dalších řádků. Nejsou to jen slova. Vše je v naší moci, když chodíme po světě s Bohem v srdci.

Šťastný nový rok!