PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Historie

Střídavá péče o děti po rozvodu nebo rozchodu rodičů je logickou společenskoprávní odpovědí na oslabení pozice hodnoty rodinného života v západní přecivilizované společnosti. Historie rozvodů sahá do středověku, masový výskyt tohoto jevu však propukl až ve dvacátém století, zvláště v jeho druhé polovině. Domnívám se, že soudržnost rodiny neúmyslně nabourala sladká šedesátá léta, během nichž se prolomila puritánská stavidla spontaneity, fyzické blízkosti, vřelosti, svobodného sbližování a bezstarostné radosti ze života. Touha po svobodě a kráse posunula tehdejší mládež ke snu o zrušení rodinných pout, jež měla nahradit komunitní organizace společnosti, podobná prastarému uspořádání života přírodních národů. To se opíralo o kmenovou soudržnost a společnou péči o děti bez ohledu na jejich pokrevní svazky. Byla to moudrá pojistka pro přežití v těžkých podmínkách, citové pouto pouze k vlastním rodičům by při časté úmrtnosti členů kmene bylo nebezpečným omezením. V kontextu dvacátého století však tato nádherná exploze tvořivosti, vášně a nespoutanosti bohužel způsobila oslabení pocitu povinnosti vůči dalším generacím. Vyznávání filozofie „tady a teď“ se posunulo od moudrosti probuzeného vědomí k nezodpovědnosti a protrahované nezralosti. Anarchie v přístupu ke vzdělání a práci zplodila přitvrzení politicko-mocenského tlaku a z jásání nad krásou života se vylouplo bezvýchodné temno, destrukce, ztráta víry v lepší budoucnost, dekadentní obdiv k ošklivosti, estetika rozpadu. Prudce vzrostla křivka závislostí na návykových látkách, nejsnazší cestě k otupění strachu. Rozvody se staly běžnou záležitostí, na konci tisíciletí se páry dokonce přestaly sezdávat, aby byly rozchody snadné a majetek ochráněný.

Děti se svými potřebami a zájmy musely ustoupit pozičním válkám rodičů, jejich zájmy už neměl kdo chránit. Stoupla dětská kriminalita a narkomanie. Vznikaly nové zákony, zaštiťující alespoň zčásti dětská práva.

Mezi nimi se od poloviny osmdesátých let začal uplatňovat institut střídavé péče (dále SP). Byl využíván v západoevropských zemích, Skandinávii, Kanadě a USA. V České republice se SP může prakticky uplatňovat od roku 1998, kdy vyšel moderní Zákon o rodině. Pro nezanedbatelnou část české populace je však střídavá výchova dodnes nepřijatelná, podvědomé předsudky o mateřské a otcovské roli významně ovlivňují sociálně-právní služby i soudy. Přesto se zvláště v posledním desetiletí tento druh péče stále častěji v rozvedených rodinách zavádí.

Lidský pohled

Žádný zákon nemůže být tak jemný, aby stanovil nejvhodnější formu SP pro jednotlivé případy. Vzniklo velmi naléhavé zadání pro rodiče, sociální pracovníky a psychology, aby společně nalezli konkrétní řešení pro každé dítě. Ve své více než třicetileté praxi, v níž se významně věnuji také oboru rodinné a výchovné terapie, jsem často svědkem nekompetentních institucionálních rozhodnutí, která se snaží vyhovět obecným potřebám dítěte bez přihlédnutí k psychologickým a lidským kvalitám rodičů, jindy vychází vstříc komunikačně razantnějšímu rodiči na úkor dítěte. Je to velmi těžká situace. Rozpad rodiny je natolik destruktivní skutečnost, že není objektivně možné přetavit ji v harmonii a spokojenost všech zúčastněných.

Mnozí se snaží najít obecná pravidla, určující vhodnost SP pro různé věkové kategorie dětí. Převládá názor, že je vhodná spíše pro děti ve školním věku, k zavedení u předškoláků se postoje významně liší. Zapomínáme na skutečnost, že pravidla, vzniklá v mladším předškolním věku, vnímá dítě jako samozřejmost, přechod z výlučné do střídavé péče ve školním věku je pro ně zásadní změna.

Dítě se dlouho cítí jako jedna bytost s matkou, přibližně ve dvou letech začíná objevovat svou osobnost, nezávislost a nastoupí známé období negativismu, v němž objevuje kouzlo odmítnutí, neposlušnosti, boje s dospělou autoritou. V té době začíná lépe snášet oddělení od matky, je schopno si na ně bez úhony zvyknout. Potud obecný přírodní zákon. Není to však tak jednoduché.

Jsou matky, které kojí dítě velmi dlouho, silné pouto s dítětem programově budují daleko přes dva roky. Jsou jiné, které končí po dvou až třech měsících a nechávají dítě na delší dobu v péči otce či prarodičů. Chtějí mít nějaký společenský život, nebo se vrací do úspěšného povolání. Mezi těmito dvěma extrémy je široká škála kvality mateřství, z níž padesát procent fakticky reprezentuje skutečnost, že otec či jiná blízká osoba může být i v nejranějším věku dítěte citově vřelejší a stabilnější, lépe pečující. Dítě si k němu může podvědomě vybudovat silnější vztah, jímž instinktivně nahrazuje to, co mu chybí od matky. Takový muž bude v případě rozpadu vztahu usilovat o SP a mělo by mu být vyhověno.

Stejně citlivě a s hlubokou znalostí situace je třeba určit časový interval SP. U nejmenších dětí hovoříme o tom, že je pro ně týden dlouhý, může se jim stýskat po mamince a měly by mít možnost kontaktu s ní. Někde se zúčastnění přikloní ke střídání po dvou či třech dnech. Domnívám se, že pokud dítě v přítomnosti jednoho z rodičů opakovaně pláče po nepřítomném rodiči, není SP vhodným řešením situace. V takových situacích jsem však vždy vnímala jasný důvod: výrazný rozdíl mezi osobní vřelostí, citovostí, otevřeností otce a matky. Děti nepláčou po mamince an sich. Pláčou po teple srdce. Tak rok a půl starý hošík dává v jednom příběhu jasně najevo, že je mu lépe s tatínkem...

Dlouhé intervaly střídání nastávají v případech, kdy je velká vzdálenost mezi jednotlivými bydlišti. Běžně se tak děje v rozvinutějších zemích, střídavá péče někdy funguje i přes oceán. U nás to je spíše vzácnost. Přesto nastávají i takovéto situace: vzdálený otec zvážil své praktické možnosti a dohodl se s matkou dítěte, jehož výchovu nechtěl opustit, že bude mít u sebe dceru vždy poslední týden v měsíci. (Podle zákona nejde tedy o střídavou péči, času je dokonce méně než třetina). Matka dítěte byla natolik moudrá a vstřícná, že se podílela na neuvěřitelném rituálu. Pětiletá holčička byla v Brně předána pod dozor řidiče autobusu luxusnější firmy, v Praze ji vyzvedl tatínek a odjel s ní dalších sto kilometrů do svého bydliště. Žádné scény, jen radost ze shledání, vzájemné pochopení. Holčička díky tomu netrpí žádnými strachy a úzkostmi, je statečná a silná osobnost. A opět musím připomenout: toto je řešení jen pro vzácnou konstelaci osobností. Nelze tak činit s jakýmkoli dítětem.

U nás střídavá péče přinesla od svého uzákonění na konci devadesátých let mnoho dramatických i zajímavých příběhů. V současné době jsou její první absolventi dospělí. Drtivá většina z nich si SP chválí, jsou vděčni, že po rozpadu rodiny nepřišli o život s jedním z rodičů. Podobně pozitivní výsledky dokládají i mezinárodní studie. V některých se dokonce uvádí, že střídavá péče je pro dítě pozitivní a bezproblémová, i když byla původně nařízena proti vůli matky.

Právní pohled

Na rozdíl od společné péče, která rozsah kontaktu dítěte s otcem a matkou nespecifikuje, střídavá péče určuje, že by měl být čas, který dítě stráví s každým z rodičů stejný, minimálně podobný. Intervaly, ve kterých dochází ke střídání, mohou být v řádu několika dnů až týdnů, v některých případech i delší.

Pokud soud dojde k závěru, že v konkrétních podmínkách je střídavá péče dobrá a možná, může ji nařídit i bez souhlasu rodičů.

Nález Ústavního soudu z května 2014 dokonce ustanovuje SP jako prioritní volbu:

Je-li svěření dítěte do péče každé z (potencionálních) osob v jeho nejlepším zájmu, pak je zpravidla v jeho nejlepším zájmu svěření do péče všech těchto osob současně, neboť jen takto jsou zajištěny podmínky pro všestranný rozvoj dítěte a jen takovým postupem lze minimalizovat zásah do rodinného života dítěte.

(...) pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem (§ 26 odst. 2 zákona o rodině) a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní (§ 26 odst. 5 zákona o rodině), svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, která vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte jiné řešení.

Dokonce je ošetřena i častá námitka proti SP z důvodů vzdálenosti bydlišť rodičů: ...Z

ústavněprávního hlediska pak neobstojí ani poukaz stěžovatelky na velkou vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů, neboť toto hledisko samo o sobě není dle názoru Ústavního soudu důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé výchovy nezletilého dítěte.

Završením pak byl tento nález ze září 2014: Práva rodičů na péči o dítě jsou totiž zásadně shodná a toto právo jednoho z rodičů není plně naplněno stykem po třetinu času.

Třetina času, strávená s druhým rodičem, je po rozvodu zákonným minimem při určení společného či jiného druhu výchovy. Z tohoto pohledu je zřejmé, že střídavá péče spravedlivě vymezuje práva obou rodičů ve vztahu k dítěti.

Pohled pediatra

Další řádky jsou výsledkem rozhovoru s vysoce kvalifikovaným pediatrem. Má veliký obvod ambulance v jednom okresním městě, jeho praxe je delší než třicet let. Je otevřený i alternativním pohledům na svůj obor, s dětmi i rodiči má díky své trpělivosti a laskavosti velice krásný kontakt. Neuvádím jeho jméno, protože by mohlo vést k identifikaci zmíněných příběhů. Jeho myšlenky a zkušenosti uvádím formou monologu, jakýsi succus našeho setkání.

O tom, že jsou mezi mými pacienty děti ve střídavé péči, se dozvídám náhodou, jsem si jist, že v řadě případů o tom nemám tušení. Nepotkávám v ordinaci děti, které jsou v horším zdravotním stavu z důvodu SP. Jedině v drastických případech se může dětská imunita oslabit pod vlivem trvalého silného stresu.

Každý případ je třeba posuzovat individuálně. Když jsou rodiče rozumní, dovedou se domluvit a nebydlí daleko od sebe, není to složité. Komplikace vnímám u hodně malých pacientů.

Pečuji o dvě děti, jejichž tatínek stojí o střídavou péči. Dvouletý chlapec, který je ještě kojen, holčička pětiletá. Vzdálenost mezi oběma bydlišti je asi sto sedmdesát kilometrů, navíc se z praktických důvodů ukazuje, že u otce by se o děti starala jeho matka - jejich babička. Celá situace na mě působí spíše jako pokus ztrestat bývalou partnerku za to, že se vzbouřila proti jeho panovačnému jednání a odešla.

Další tatínek se také ucházel o střídavou péči. Má dva syny, OSPOD (odbor sociálně-právní ochrany dětí) střídavou péči nedoporučil, jsem v tom s nimi zajedno. Starší z chlapců je totiž autista, má silné astmatické potíže, které tatínek bagatelizuje, a nepodává mu léky. Dítě je po návratu od něj dekompenzované. Autistické děti se velmi těžko přizpůsobují změnám, neúměrně je zatěžují. Docela mě překvapilo, že vyjádření psycholožky k témuž případu bylo nejednoznačné. Z mého pohledu není pro autisty SP vhodná.

Objevují se i případy, kdy osobností a vztahem k dítěti nevhodný otec usiluje o SP jen proto, aby nemusel platit alimenty. Na druhé straně musím konstatovat, že od té doby, kdy tatínkové začali chodit více k porodům, budují si mnohem silnější citové vztahy s dětmi. Není už takovou raritou, že do kojenecké poradny přijde otec s dítětem sám a umí se o ně skvěle postarat. V posledních letech jsem se poznal s devadesáti procenty otců svých pacientů. To dříve nebylo vůbec běžné, s dětmi přicházely pouze maminky. Občas pozoruji situaci, kdy se rodiče dítětem zaobírají na přebalovacím stole. Některý tatínek je mnohem více napojen, hlouběji souzní s miminkem než maminka.

Na přítomnost u porodu se cíleně tatínků ptám, zajímám se, jak to emocionálně prožívali. Mnozí říkali, že to bylo úžasné. Nedávno jeden chlap jako hora, policista, řekl: „Já jsem ani netušil, že jsem taková měkota. Já jsem tam i brečel.“ Pochválil jsem ho, že tam byl přítomen nejlepším možným způsobem. S tímto trendem jsem velmi spokojen, takoví otcové jsou pro střídavou výchovu vhodní.

Děti ve školním věku dovedou SP zpracovat dost originálně. Jeden chlapec mi popisoval průběh střídavé péče slovy: „U tatínka musím děkovat a prosit, u maminky ne.“ Neměl s tím problém. Inteligentní děti se umí velmi dobře přizpůsobit různým pravidlům a plnit je tam, kde jsou požadována.

Psychologický pohled

I v psychologii panuje mnoho předsudků a konzervatismu, a tak ani tento obor nám není s to nabídnout jasný přehled. Silná skupina odborníků se opírá o klasické prokreslení role matky a otce: matka reprezentuje ženský svět, učí dítě tomuto rozměru a komunikaci s ženským elementem života, mužský svět reprezentuje otec. Rovnoprávnost žen a jejich psychologický vývoj v současnosti však trochu zamíchal kartami. Nemůžeme zavírat oči před skutečností, že se stále častěji setkáváme s rodinami, v nichž vidíme vyměněné role: ambiciózní, úspěšná a chytrá matka, trochu chladnější a méně přítomná. Vedle ní citově hluboký, starostlivý a pečující otec, který méně vydělává, je brzy doma z práce, a o vše se postará. Je to výborné spojení, rodina nestrádá, vše je zajištěno. V těchto případech však občas zahraje negativní roli společenské mínění, jehož nositeli mohou být krutě i příbuzní. Pod tímto tlakem bývá muž rodinného typu opuštěn jako neimponující slaboch.

Tady bych doporučovala svěření dětí do péče otce, jehož oddělení od rodiny psychicky zničí, přijde o smysl života. Navíc má zjevně hlubší citové napojení s dětmi. Matka ve vymezeném čase nabídne mnohem více lásky a zajímavější program, podobně jako rozvedení, společensky úspěšní otcové, kteří se probouzí k rodičovské roli až poté, kdy o rodinu přijdou. Nejvíce bych však zmíněným ženám i mužům doporučila nerozbíjet rodinu, vhodnější nastavení pro svou osobnost těžko najdou.

Psychologové, kteří se na problematiku SP specializují, stanovili šest podmínek pro její zavedení. Stručně se k nim vyjádřím, zažila jsem nedobré situace, v nichž byly necitlivě vynucovány.

1. Děti mají být starší čtyř a pěti let

Výše uvedené příklady a řada dalších mě přesvědčily o tom, že tato podmínka by neměla být striktně uplatňována.

2. Intervaly v délce deset až čtrnáct dní

S touto podmínkou souhlasím, jen se domnívám, že by měla být opuštěna rutina předávání dětí v neděli večer. Narušuje to víkend, děti jsou během celého dne už nervózní, zatímco ve všední den odejdou do školy, mají své aktivity a večer se přesunou. Někdy je dokonce do školy či školky dovede jeden rodič a odpoledne je vyzvedne druhý, takže celá akce nemá podobu nějaké významné změny. Rozumní rodiče zorganizují přesun nutných věcí sami.

V západních zemích je většinou dnem přesunu pondělí, důvodem je právě aktivní trávení volného času. Kdo o nedělích jen leží a zírá na televizi, nevnímá rozdíl.

3. Chodí-li dítě stále do jedné školy, školky, zájmových kroužků

To je bezpochyby lepší, ale zažila jsem v praxi i velmi dobře fungující kombinaci školy a domácího učení v rámci individuálního studijního plánu a aktivity střídající se ob týden. Jeden otec bydlel na vzdáleném místě, uspořádal svůj život tak, že takový program mohl uskutečnit. Desetiletý chlapec s ním byl rád, sám trval na střídavé péči, žádná újma nenastala.

V našich podmínkách je bohužel málokdy finančně dosažitelná ideální forma pro zahájení střídavé péče: děti zůstávají bydlet doma a stěhují se rodiče, kteří se u nich po týdnu střídají. Během roku až dvou se děti bezbolestně adaptují na rozchod rodičů a může nastat stěhování.

4. Má-li dítě jednoho dětského lékaře a jednoho zubaře

Ani tato podmínka by neměla bránit možnosti trávit čas s druhým rodičem. Nastane jen málo akutních situací, v nichž je třeba se obrátit na jiné lékaře.

5. Může-li dítě v období pobytu u jednoho rodiče občas navštívit rodiče druhého

Platí spíše u hodně malých dětí, školáci bez problémů zvládají komunikovat jen po telefonu.

6. Pokud jsou rodiče schopni spolu přívětivě komunikovat a navzájem se podporovat

Pro počátek zavedení SP jde o nesmyslnou, těžko splnitelnou podmínku. Zapomíná se, že rodina právě zanikla. K tomu by těžko došlo, kdyby byli partneři spolu schopni přívětivě komunikovat a podporovat se. Rodiny se rozpadají většinou za okolností, kdy vyjdou najevo různé lži a nečestnosti, nejméně jeden z partnerů zažívá šok, je zraněný, nemůže být schopen chovat se bez emocí. Mediace se občas zvrhne v označení jednoho viníka a snahu o jeho převýchovu. Každá rodina v této fázi rozpadu potřebuje psychoterapeutický doprovod, možnost konzultací konkrétních situací. Terapeuti by se neměli bránit práci se všemi zúčastněnými a stát se objektivním arbitrem hledání cesty k dohodám a jejich zprostředkovatelem.

Setkala jsem se i se zneužíváním SP k týrání a traumatizaci bývalého partnera či partnerky i dětí. Po

každé návštěvě musely děti odpovídat na spoustu manipulativních otázek a na základě jejich odpovědí docházelo k pravidelnému osočování z nedostatečné a nevhodné péče, stížnostem na příslušných úřadech.

Nenávistná partnerka se nezastaví ani před nařčením ze sexuálního zneužívání. Dívka ve věku na počátku puberty byla instruována matkou, aby spala s otcem v posteli. Snažila se to plnit, neviděla na tom nic špatného. Starší sestra pak byla připravena svědčit. Naštěstí podlý záměr otec včas rozpoznal a učinil těmto situacím přítrž. Bylo to v hodině dvanácté. V jiných případech se to bohužel povedlo a trvalo několik let, než byl otec očištěn. Dcera přiznala, že byla k obvinění donucena matkou.

Odborné prostředí benevolentně přehlíží psychopatické rysy některých rodičů a podceňuje ničivou podprahovou destrukci, která se neprojevuje při úředním jednání.

Postrádám také pravidla pro kontakt dětí s novými partnery rodičů. Ze zkušenosti vím, že alespoň půl roku po rozchodu rodičů by děti neměly být konfrontovány s novými partnery. Budou je automaticky považovat za příčinu ztráty rodiny, což vylučuje vybudování dobrého vztahu. Partneři a partnerky, kteří jsou si vědomi, že navázáním vztahu nabourali existující rodinu, by měli v sobě najít hodně pokory a velkorysosti, měli by ctít bývalého partnera a respektovat potřebu dětí být se svým rodičem sami, bez jejich věčné přítomnosti.

Střídavá péče je nástrojem, který v drtivé většině případů ochraňuje práva otců na rovný podíl na výchově. Z výše uvedeného vyplývá, že si to právo zaslouží jen milující a obětaví jedinci, kteří se svými dětmi mají hluboký citový vztah. Střídavá péče nemůže být rutinní, je to výzva k citlivému zvládání řady nečekaných situací. Je to také možnost vytvořit si s dítětem vlastní svět a pravidla bez cenzury dominantního, vševědoucího partnera či partnerky. Rodič může být sám sebou, nabídnout ze sebe to nejlepší, naučit dítě všemu, co ho v životě povede čistými cestami.

Závěrem

Ztráta hodnoty rodiny a celoživotního soužití je psychopatologický jev, který v současných podmínkách těžko zvrátíme. Mnozí lidé usilují zarputile a všemi prostředky o to, aby se stali rodiči, přesto jsou takto vynucené děti schopni opustit nebo vláčet dalšími partnerstvími. Jsme čím dál víc neplodní, což je přirozený trend přemnoženého druhu. Pro naši duši je to důležitá zpráva: přirozeně počaté a narozené dítě je požehnání, zázrak, výzva k lepšímu životu, k odložení zlozvyků a k zušlechtění osobnosti i chování rodičů. Dítě je hlavním obyvatelem domova, jeho zázemí by se nemělo bořit kvůli partnerské či materiální nespokojenosti rodičů. Kéž nemusíme řešit problém střídavé péče a můžeme se zabývat zdokonalováním společné péče v rodině, která drží pevně pohromadě.