PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Hovořila jsem s matkami, otci i dětmi, jichž se střídavá péče aktuálně týká, abych mohla ilustrovat svůj první článek skutečnými příběhy. Z důvodů utajení osobních informací, které z rozhovorů vyplynuly, jsme se dohodli, že každý případ shrnu, aby nebylo možné vystopovat identitu účastníků. Proto jsem musela některé skutečnosti pozměnit. Podobnost s osudy čtenářů je možná, ale čistě náhodná.

V případě první rodiny o střídavou péči požádala matka. Její bývalý muž je skvělý otec a má s oběma dětmi velmi dobré a hluboce citové vztahy, nechtěla ho připravit o jejich blízkost. V době rozpadu rodiny byl chlapec osmiletý, děvčátko pětileté. Matka zažádala o rozvod z důvodů nefungujícího intimního života v manželství, zamilovala se do jiného muže. Rodinu jsem před třemi lety doprovázela rozvodem, který díky tomu proběhl bez zášti a vzájemného napadání.

Exmanželovi se snaží vycházet co nejvíce vstříc, vzhledem k jeho slabší ekonomické situaci mu na děti v době jeho péče přispívá nezanedbatelnou částkou, platí i jejich společné dovolené. Je to nezávislá, profesionálně velmi úspěšná žena. Není však chladná, citu prostá. Trápí se výčitkami svědomí, proto se snaží vše uzpůsobit tak, aby nejen syn a dcera, ale i bývalý manžel trpěli co nejmenší újmou. Nového partnera dětem zatím nepředstavila, čeká, zda ten vztah přetrvá těžké období omezeného kontaktu.

V prvním roce po rozchodu umožnila střídání v péči o děti v původním domově. Otec dětí pak zdědil byt a vytvořil v něm podmínky pro SP. Žije sám, hlavní smysl života má ve své otcovské roli. Prohlašuje, že do plnoletosti dětí nebude hledat žádnou partnerku. Snaží se jim být spolehlivým zázemím.

Dcerka zvládá SP bez závažných psychických problémů. Je více citově fixovaná na tatínka, v současné době má k němu až ochranitelský vztah. Vždy, když od něho odjíždí, starostlivě se ptá, jestli mu nebude moc smutno. K mamince je rezervovanější, občas je na ni přísná, číhá na každou její chybu či omyl, hned ji vyplísní. Zároveň ji obdivuje a ráda by se jí podobala.

Syn je v koalici s maminkou, důvodu rozchodu do hloubky nerozumí, i když na rozdíl od sestřičky o existenci nového partnera ví. Nechce se s ním vidět. Snaží se chovat dospěle, zastupovat doma mužskou roli. Otci dává najevo pohrdání, hledá na něm chyby, občas ho ponižuje. Potřebuje v sobě obhájit matčino rozhodnutí k rozvodu. Celou situaci řeší tak, že je ve škole velmi úspěšný a věnuje se mimoškolním činnostem, které jeho matka obdivuje: hraje na klavír a je skaut. V současné době se u něho schyluje ke zrušení SP, chce být u otce jen dva víkendy v měsíci. Domnívám se, že hlavním důvodem je touha překazit maminčin vztah, být s ní sám.

V druhé rodině si musí matka na SP zvyknout, byla k ní víceméně donucena úřady a vůlí své třináctileté dcery. Vztah mezi nimi se dost narušil, matka se nemůže zbavit pocitu křivdy, které se na ní společnost i její dítě dopustily. Není přístupná vysvětlení, co se vlastně v duši jejího dítěte stalo. I tady požádala o rozvod žena, důvodem byla mužova ekonomická nezodpovědnost, zadlužování, sklon k hazardním hrám. Z rozhovoru vyplynulo, že se snaží hledat důkazy o morální závadnosti bývalého manžela, aby mohla SP zrušit. Domnívá se, že dcera je proti ní popuzována a otec má na ni špatný vliv.

Skutečnost je taková, že bývalý manžel je charismatický dobrodruh, velmi společenský a vtipný člověk, který dokáže zaimponovat svým intelektem a výřečností. Péči o dceru zaštiťuje po praktické stránce jeho matka. Dítě přesvědčila, že by se tatínek moc trápil, kdyby s ním trávila méně času než s maminkou. Děti v tomto věku mají v sobě potřebu přímočaré spravedlnosti, na tomto základě děvče dělí svou přízeň mezi oba rodiče rovným dílem. Strpí i maminčinu nevraživost, zatrpklost, snaží se jí zavděčit tím, že se chová vzorně. Je jí maminky líto, ale tátu nechce opustit. Říká, že je s ním legrace, má ji rád, chodí spolu do kina, na výlety. S maminkou jsou hodně doma, učí se a pomáhá s domácími pracemi, dívají se spolu na seriály. Maminka jí zakazuje mobil a počítač, u babičky a taťky v tom omezená není. To je pro ni určitě také závažný důvod, proč se nechce SP vzdát. Z výpovědi obou rodičů vyplývá, že při střídání s ní nejsou žádné problémy, rychle se na podmínky adaptuje. Vyjádřila přání, aby se maminka seznámila s nějakým hodným pánem a byla šťastná.

Ve třetí rodině došlo k rozvodu z popudu otce ještě před druhým rokem věku syna. Matka dítě kojila tři měsíce, pak rodinu opouštěla na víkendy, někdy i v týdnu přes noc, ukázalo se, že má jiné partnery. Při rozvodu otec žádal o svěření syna do péče vzhledem k popsaným problémům. I přes nízký věk dítěte bylo rozhodnuto o střídavé péči, postavit v tomto věku matku na druhou kolej se však nikdo neodvážil. Otec prokazatelně představuje stabilní citové zázemí, o chlapečka příkladně pečuje. Dítě je předáváno ve velkém napětí obou stran, mezi nimiž panuje hluboká nedůvěra. Přesto se během prvního dne u otce zklidní, celý týden se na maminku neptá.

Žena se stále stěhuje, mění partnery. Snaží se zpochybnit kvalitu otcovy péče na příslušných úřadech. Napadá všechny odborníky a instituce, které se nepostaví na její stranu. Několikrát svého bývalého manžela fyzicky napadla, i před dítětem s ním mluví velmi vulgárně. Jde o typický případ histriónské poruchy osobnosti. Mám podezření i na Münchhausenův syndrom v zastoupení, protože v čase pobytu u matky je dítě často údajně nemocné, medikované antibiotiky. Podobné tendence se objevovaly i v době manželství, inadekvátní medikace chlapečka byla jedním ze zdrojů sporů mezi partnery. Střídavou péči tady nepovažuji za dobré řešení, zvrhla se v poziční boj, a nelze najít cestu ke klidné spolupráci. Psychologové, spolupracující na oficiální bázi s úřady, nevyvíjejí dostatečnou aktivitu k diagnostice obou rodičů, aby rozhodnutí o péči vyústilo ve skutečnou ochranu dítěte.

Tento otec se vyjádřil ke zkušenostem s OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí). Jednání pracovníků této instituce na něj působilo dojmem absolutního nezájmu o skutečný stav věcí, šlo spíše o formální úkony a byrokratické postupy bez náznaku empatie. Opakovaně se setkal s názorem, že dítě patří pouze matce. V krizových situacích mu úředníci nenabídli žádnou pomoc, doporučili agenturu nebo psychologa, nezajímali se o výsledek. Agentura i doporučený psycholog postupovali stejně formálně, nenabídli pomoc v čase potřeby.

V jiném příběhu tato organizace naopak vycházela vstříc agresivnímu kverulantskému otci a nepřímo tak šikanovala matku, která potřebovala ochránit. Postoj pracovníků OSPOD tu na mě působil tak, že se nechtějí potýkat s komplikacemi, ustupují většímu tlaku. Domnívám se, že by tuto činnost měli vykonávat psychologicky a výchovně erudované osobnosti zralejšího věku, kterým nechybí životní zkušenosti, a mohou budit přirozený respekt jako autorita.

Ve čtvrté rodině fungovala střídavá péče o předškolního chlapečka, protože oba rodiče bydleli ve stejné obci a vodili ho do stejné školky. Před nástupem do školy se matka bez upozornění odstěhovala o padesát kilometrů dál, aby střídavou péči narušila. I tady je dítě citově hluboce napojeno na otce, změnu neslo těžce.

Domluva s matkou byla složitá, chtěla o všem rozhodovat sama, odmítala bývalému partnerovi vycházet vstříc. Měla značné psychické výkyvy, přítomnost dítěte jí pomáhala dodržovat pravidelný režim, jenž jinak velmi nesnadno uskutečňuje. Muž prohlásil, že se nechtěl stát tatínkem, který vůbec nemá ponětí, jak se jeho dítěti daří ve škole a vodí ho jen o víkendu do zoo.

Nakonec došlo k atypické dohodě, funguje tu dobře možnost, o níž jsem se zmínila v prvním díle: péče není klasicky střídavá, dítě je tři neděle s matkou, týden žije s otcem, který ho vyučuje doma podle zadání učitele. Ředitelka školy se postavila vstřícně k tomuto neběžnému návrhu. Je otevřená specifickým řešením, u nichž dojde k závěru, že jsou pro dítě dobrá. Kromě zmíněného týdne tráví otec se synem ještě jeden víkend v měsíci.

Chlapec ve škole velmi dobře prospívá. Maminku má rád, ale ptá se, proč nemůže mít jenom domácí školu s taťkou a s maminkou být o víkendech. Je introvertní, vždy měl jen jednoho kamaráda. Ve škole se mu bohužel nepodařilo žádného najít.

V tomto případě se nakonec podařilo nastolit mírové podmínky komunikace mezi rodiči, byť velkou pomocí byla hlavně ochota otce platit nadstandardní výživné.

Otec se také svěřil, že měl po rozvodu roční známost s moc příjemnou a inteligentní dívkou. K jeho chlapci byla úžasná, měli se moc rádi. To byl vlastně hlavní důvod, proč se muži tak líbila. Bývalá partnerka však dělala změny na poslední chvíli, schválně je udržovala v nejistotě. Ocitl se mezi dvěma mlýnskými kameny. Když je na takový chaos sám, zvládne ho. Ale žena vedle něho potřebovala vědět, zda si vzít dovolenou, jak si přizpůsobit program. Bylo to pro oba těžké. Muž říká: „Nezvládl jsem situaci, onemocněl jsem astmatem, nakonec jsme se museli rozejít. Dal jsem přednost synovi. Umím být flexibilní, ale vtahovat do takového chaosu nevinného člověka mi přišlo moc tvrdé. Utrápil bych se.“

V páté rodině je ve střídavé péči jedenáctiletá dívka na vlastní žádost. Na počátku to vypadalo, že jedná podle zákona oné výše zmíněné základní dětské spravedlnosti. Později se však ukázalo, že rozhodnutí nebylo jen z její vůle. Matka ji zneužívá jako svou prodlouženou ruku, kterou kontroluje soukromý život bývalého manžela a pokračuje v týrání, kvůli němuž se rozvedl. Holčička na otce často křičí, odmítá přiznat chybu, mluví s ním pohrdavě, nikdy se neomluví. Muž je velmi trpělivý a rozhodl se, že využije času, kdy může být s dcerou, ke zkultivování její osobnosti. Soužití probíhá v dynamických vlnách. Jsou chvíle, kdy se spolu smějí, děvčátko ochotně spolupracuje při přípravě do školy, při vaření, úklidu. Situace je těžší na začátku týdne. Její chování dělá dojem, jako by plnila ďábelské instrukce. Ke konci týdne se občas znovu vrátí pekelná vlna, často zřejmě po telefonickém kontaktu s matkou.

Dívka sama se při rozhovoru na téma SP tváří netečně, neprojevuje žádné emoce. Často říká: „Mně je to jedno.“ Když jí řeknu, že na její vůli záleží, že se může situace změnit, uspořádat podle jejího přání, aby se cítila lépe, zareaguje: „Chci střídavou péči, s tátou se pořád něco děje. Jedeme na hory, podívat se za hranice, sportujeme. Jen mě nebaví pořád poslouchat, že si mám ustlat, zhasnout světlo, a tak. A taky se musím s tátou víc učit.“ Když se jí zeptám, jestli jí nezáleží na známkách, rychle opáčí, že to ano. Nakonec uzná, že bez práce to nepůjde... Při rozhovoru se úzkostlivě vyhýbá hovoru o matce a podmínkách, v nichž žije u ní. Působí dojmem, že to má přísně zakázané.

Otec říká: „Roky mě viděla poníženého, slabého. Musí se mnou udělat novou zkušenost a nalézt ke mně úctu. Nechci, aby se jednou ke svému partnerovi chovala jako její matka ke mně. Vydržím těžké chvíle. Vím, že je to pro dceru náročná situace, je stále pod tlakem. Její duše je nevinná, a já ji trpělivě a s láskou naučím, jak spolu žijí lidé, kteří se mají opravdu rádi. Myslí jeden na druhého, pomáhají si, jsou ohleduplní.“

Děti jsou intuitivní, mají v sobě čidlo na rozeznání pravdy. Neomylně cítí, čí srdce je dobré, kdo mluví pravdu, kdo hraje podlé hry. Navzdory té pravdě však v hloubi srdce milují oba své rodiče, tajně si přejí, aby byli zase spolu. Trestají nepřízní toho, koho považují za pachatele rozvratu. Prochází záchvaty vzdoru či pubertální nenávisti k rodiči, který jim nechce dát absolutní volnost. Dovedou potrápit, pokud pochybují, že jsou milovány. Jsou to však jen děti. V těžkém nastavení životních podmínek po rozpadu rodiny se učí pravidlům soužití, vztahů. Je v nich důvěřivost, kterou lze zmanipulovat trvalým překrucováním či zamlčováním skutečností. Jednoho dne, možná až v hluboké dospělosti, celou pravdu poznají. Každý z rodičů by se proto měl snažit vyhnout následné hanbě a nálepce zrádce jen proto, že teď nemá dost odvahy přiznat své chyby a uznat svůj díl viny.