PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Sedám k těmto řádkům v chalupě zapadané sněhem. Zahradu nelze přejít, bílá záplava sahá vysoko nad kolena. Venku svítí slunce, blankyt nebe padá na běloskvoucí kopce. V krmítku za oknem je čilý ruch. Moji strávníci jsou překrásní, načechraná pírka hrají všemi barvami. Modřinky mají nebeské čepičky, hýlova hruď září barvou červánků, koňadry přinášejí sluneční žluť, dlask má zlatou hlavu a kabátek v kombinaci čokolády a kapučína. Sněhobílá hlavička mlynaříka vévodí indiánskému ponču, utkanému z měděných, bílých a černých nitek. Červenka nese na srdci zapadající slunce. Uhelníčci a babky vesele hopkají mezi většími ptáčky a čile kradou semínka slunečnic pod jejich bříšky. Každou chvilku přiletí jako střela šedomodrý brhlík, maskovaný černou páskou přes oči, všechny rozežene, nabere pořádnou porci a zmizí. Strakapoud v nachových kalhotkách ukořistil lojovou kuličku, přitáhl si ji k sobě, asi ji spořádá na posezení. V zasněžené krajině se zdá, že krmítko kvete.
Chodím přikládat dřevo do kotle, piji čaj z bylinek a barevní zpěváčci se mi proměňují v kvítí, které po této opravdové zimě budu netrpělivě vyhlížet na zahradě i okolních loukách. Žluté orseje, bílé sněženky, modré ladoňky, fialkové podléšky, růžové dymnivky. Znovu prožívám sladké snění o jaru... Jaro jako nový počátek, jako znovuzrození, jako spása, jako poezie, jako láska, jako naděje...
Život ztrácí smysl, když se naše duše neupíná k nějakému snu, když se nechvějeme očekáváním čehosi nového, lepšího, radostnějšího. Každý lidský příběh utíká jako horský potůček, vymílá břehy, ztrácí se pod kameny, nečekaně vyvěrá z ohbí kořenů. Chvílemi křišťálově čistý, hned se jílem zakalí, tady zpívá jak stříbrná flétna, tam bublá basovými tóny. Na konci se spojí s jinými toky a spolu se po čase rozplynou v moři, aby zrodily oblaka a v nich nové prameny.
Jsme součástí koloběhu, jehož zákonitostem jsme ještě zdaleka neporozuměli. Ptáci i rostliny se jimi řídí, přijímají pokorně zrod i zmar, prožívají své krátké životy bez stížností a zoufalství. Kéž se nám také podaří harmonicky plynout s duší vesmíru a radovat se z každé vteřiny, která nás jako drahocenná krůpěj nektaru oblaží na srdci.
Svěcení jara v příbězích
Prožíváme mnoho zim i jar, zániků i zrodů, řadí se za sebou jako modlitby v růženci, jenž konce nemá. Rozhlížím se kolem po příbězích, které kříží mou cestu a vnímám, kolik touhy a naděje v každém probleskuje.
Julie brzy porodí své třetí dítě, po dvou děvčátkách hocha. Od chvíle, kdy byl počat, mění její život. Jako by jí pomáhal k prozření, dodával sílu k velkým změnám. Odnaučil ji lpět na hmotných statcích, osvobodil ji od strachu.
František bojuje s třetí psychickou krizí v krátké době, nyní však našel sílu nepoddat se, překonávat úzkost a namísto nutkavého sebepozorování začíná vnímat své blízké, snaží se jim pomáhat a příjemně je překvapovat.
Věra po mnoha osamělých letech potkala životní lásku. Podzimní štěstí přišlo v čase, kdy už byla se samotou smířená, nikoho nehledala. S milým si slíbili, že se budou věrně milovat v dobrém i zlém až do konce života. Ten zázrak činí šťastnými všechny jejich přátele, probouzí naděje i tam, kde zela prázdnota.
Jaroslav probouzí k životu svou firmu, již mu málem rozkradli pod rukama ti, kterým dal hlubokou důvěru. Den za dnem odkrývá stopy zrady, den za dnem se bez hněvu probíjí k pořádku a úspěchu. Nachází v sobě sílu nedat se víc zneužívat pro své dobré srdce, aniž by se zakalilo zlobou.
Darja překonala těžkou chorobu a vrátila se do práce, kterou má moc ráda. Vyzařuje z ní taková síla, že jsou kolem ní všichni pořád veselí. Zdá se, že zvítězila i za ně.
Lukáš objevuje svět se svým pětiletým synem, s nímž se konečně může opět stýkat. Jeho bývalá žena díky terapii obměkčila své srdce, zakopala válečnou sekyru a pochopila, že je Lukáš skvělý otec, o kterého syna nepřipraví.
Ludmila a Jan se po roce odloučení k sobě vrátili a odlétají na druhý konec světa za zajímavou prací a novým společným životem.
Marie v sobě našla sílu odejít od manžela, který ji léta psychicky i fyzicky týral. Objevuje zázraky svobodného rozhodování a života bez pocitů viny a méněcennosti.
Vladimír konečně pochopil, že jedinou cestou ze závislostí je abstinence. Překonal první nejtěžší měsíce a přestává bojovat s touhou po svých otrokářích. Zkrásněl na těle i na duchu, sportuje, k zaměstnání si přibral ještě dobrovolnickou práci. Říká, že se snad přeci jen mění v dobrého člověka.
Leoš, trpící dyslexií, začal sám číst pohádky a je tím nadšený. Tento svět mu otevřela jedna mladá speciální pedagožka svou laskavostí, trpělivostí a pochopením. Leoš čte na dobrou noc své čtyřleté sestřičce poctivě každý večer.
Ve světle těchto nových počátků mohou všichni ztracení, smutní, nejistí, zoufalí, rozhněvaní, otrávení rozdmychat svou jiskérku naděje a vydat se směrem k jaru.
Přikládám svou báseň k tématu...

V jediné kapce vesmír se ukryje,
do mechu ulehne tisíce jar
Jak zrnko písku svět kolem starý je,
tisíckrát přetaven ukrývá žár
V jediné kapce píseň se schovává,
okamžik stvoření zachytíš snáz,
když koříš se kráse, ač tolik je prchavá,
když políbíš světlo, nežli den zhas´