PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Doba se zrychluje, řeč se zjednodušuje, hrubne, lidé přestávají číst. Na text jsou ochotni pohlédnout tři vteřiny, pokud je nezaujme, překliknou... Opravdovou literaturu čtou už jen vyvolení k zachování kulturních hodnot lidstva. Kdo však ještě čte poezii? Uvádí se, že asi jedno procento populace. Zaplať bůh za něj...

V naší zemi se po totálním útlumu v devadesátých letech básnictví pozdvihlo a obrodilo co do autorství. Jde však o uzavřenou komunitu, trochu elitářskou, která nerada přijímá nové tvůrce, je plná vnitřní řevnivosti. Přesto plodí kvalitní díla a stává se základnou pro budoucnost, v níž se opět lidé začnou zajímat o hluboký, niterný, originální pohled na svět i duši a pocítí potřebu vyjádřit ten svůj.
Květen je měsíc nejbližší přívlastku „poetický“. Vyvrcholení jarní exploze barev a vůní, překrásný zpěv ptactva, dojemné krmení ptáčat v batolecím věku, dovádění malých zajíčků, jezevců i liščat pozdvihují duši k jásání. Oblá bříška srnek a laní slibují brzké narození potomků, příroda má vonný dech svěžesti a mladosti. Je třeba opustit město, tiše kráčet přírodou, vdechovat sílu a radost, osvěžit srdce okoralá honbou za penězi a úspěchem. Jen pouhý popis všeho, co na takové procházce spatřím a pocítím, je básni velmi blízký.
Podobný okamžik je skvostně vyjádřen v básni Slunečný den představitele symbolismu a impresionismu Antonína Sovy. Zde přikládám krátký úryvek:

...Ve mně ležela
nezlomná touha: mnoho vykonat,
mé myšlenky a touhy, přání všecka
jak lesklá háďata se přišla hřát
do ticha srdce, kde se křížily
paprsky toho květnového dne.
A louky bujně kvetly, květy šuměly.

Šťastný, kdo je v máji zamilovaný... nejpříhodnější čas i pro milostnou lyriku. Kdo dokáže otevřít srdce jako básník Miloš Vacík v tomto úryvku?
...Poprchává déšť a stříbro práší
na hnízda, jež naplnila se
Jsem tu, aby nevěděli vaši
Poznává mě aspoň po hlase?
To jsem já, lásko má
a to je můj stín....
A nebo Jaroslav Seifert v Lovu na ledňáčka?
...Tenkrát i řeka prudce voněla
tou hořkosladkou vůní,
jako voní dlouhé vlasy žen,
které s jejich ramen přetékají
po nahém těle.
Když jsem pak po letech
do těchto vlasů ponořil svou tvář
a otevřel oči,
v prosluněné hlubině jsem uviděl
až na dno lásky...

Stále bloudíme v partnerských vztazích, nemůžeme se dobrat receptu na lásku. Přitom stačí otevřít pár útlých knížek milostné poezie a nechat jejich slova vstoupit do srdce ženského i mužského. Promění se v melodii ohromujících milostných písní, jež prostoupí soužití. Proto je tu květen se svým půvabem a energií, aby pootevřel dveře k prozření a plápolání. Záchrana lásky tkví v poetickém pohledu na protějšek, ve snaze potěšit, učinit ho šťastným. Zabýváme se však hlavně vlastními pocity a nespokojeností, že nejsou dostatečně partnerem chápány a hýčkány. Milostná poezie léčí. Dokáže vyjádřit prožitek lásky i opěvovat milovanou bytost, již láska vždy učiní krásnou. Stejně jako nás dokáže uchvátit procházka jarní přírodou a něha májového deštíku, můžeme objevovat fascinující detaily těla, hlasu i slov člověka, jehož máme po boku. Je tak snadné říci, že nám někdo zevšedněl. Pravdou je však, že ho ponižujeme všedním pohledem a nedostatkem zájmu.
Květen je měsíc vhodný k milostné meditaci. Dokázal bych po hmatu poznat ruce své milované? Znám dokonale tvar uší svého drahého? Jakou barvu přesně mají jeho oči? Jaká je její kůže? Barva hlasu? Často používaná slova, nejmilejší barva, píseň, kniha, film... Co všechno ještě nevím? Na co se chci zeptat? Nejprve kdesi v klidu, nejlépe na krásném místě v jarní krajině si v duchu vykreslím svého partnera do všech detailů. Pak se vrátím domů, po setmění se vezmeme do náruče, nacházíme ten obraz a prociťujeme se navzájem... Začneme chápat, že není důležitá odosobněná krása, ale vjem, že blízkost životního druha má v sobě cosi navíc: je to jako vrátit se do bezpečí, domů, tam, kde se cítím nejlépe. Stále je co objevovat, co zlepšovat, co hýčkat. Pokaždé je setkání jiné. Někdy nás zaplaví vášeň, jindy něha, někdy jen spolu spočineme a sladce usneme... Potřebujeme však být probuzení, vnímaví, otevření jako všechny bytosti v máji... V každém věku, po jakkoli dlouhém soužití je stále co poznávat a objevovat, jen se musíme zajímat jeden o druhého, nesmíme se uzavřít a odmítat. Nevrlost, sarkasmus, skepse, sekýrování, ponižování – to jsou spolehlivé smrtící jedy pro lásku. Snad pomůže Štěstí Bohuslava Reynka:

Nejtvrdší si hledám štěstí,
štěstí uprostřed bolesti.
Štěstí a ne opojení,
jako hluboký chléb denní
Jaro má blíže k počátkům lásky, naději, důvěře. A tak si dovoluji přiložit svou báseň, kterou jsem napsala jako svatební dar pro své přátele:
Přeletět hory, přejít moře
Pohladit duši, zmírnit hoře
jeden pro druhého
Dlaň v dlani spávat, stolovat spolu
Vítat se vroucně, loučit v bolu
jeden pro druhého
Zázraky uzřít, zachytit pocit
Milovat rána, těšit se nocí
jeden pro druhého
Rozsvítit hvězdy a zhasnout tíseň
Malovat rosu, složit píseň
jeden pro druhého
Vzpomínky hýčkat a tvořit nové
Spojit se v mysli i v říši snové
jeden pro druhého
Věřit si, ctít se, promíjet chyby
Hýčkat si lásku, neříkat „kdyby“
jeden pro druhého

Pochválen budiž květen! Kéž se stane zřídlem poezie v srdci každého z nás, kéž osvěží náš pohled a otevře srdce dokořán. Uzříme krásy světa, do řeči se vkrade vlídnost, do mysli touha učinit šťastnými bytosti, které nám vstoupily do života. Láska prostoupí duši, jež prožívá slastné spojení s Prozřetelností a plodí tisíce básní, tisíce básní pročítá...