PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Hledajíc inspiraci pro únorové psaní, narazila jsem na svou báseň, jíž jsem otextovala starou norskou píseň... Ve vzpomínkách ožily nesčetné obrázky z mých putování krajinou Norska daleko za polárním kruhem. Pohádkové cesty se sice odehrávaly v letních měsících, kdy slunce nezapadá, staly se však můstkem k zasněžené krajině a čistotě, jimiž mi sever voní.

Nejsilnějším zážitkem bylo setkání se sovicemi sněžními na severním výběžku Skandinávie tvořeném poloostrovem Nordkyn. Na sedmi místech jsme spatřili bělostnou sovu s jantarovýma očima sedící poblíž cesty. Pocit silného spojení s bytostí, která čte v mé duši a povzbuzuje mě k hluboké meditaci, ve mně otevřel jistotu, že tato chvíle předznamenává jakousi důležitou událost a nové poznání. Stalo se.
O týden později jsem se setkala se skvělou zpěvačkou, básnířkou, představitelkou sámské (u nás spíše známé jako laponské) šamanské hudby, světově proslulou Mari Boine. Strávily jsme spolu dlouhé odpoledne ve vřelé blízkosti s pocitem, že se známe dlouhé roky. Při loučení jsem se zeptala, zda má pro Sámy sněžná sova nějaký duchovní význam.
"Nemá," opáčila.
Vyprávěla jsem jí o Nordkynu a ona se začala smát:
"Kde jsi koupila mou první desku?"
"V Americe."
"A co je na jejím obalu?"
Rozesmála jsem se také. Hledí z něj oko sovice sněžní.
"To jsem byla já, bylo jasné, že se musíme setkat," zakončila Mari tiše.
Právě proto jsou mé verše přivinuty pod tichá křídla sovy, jedné z podob přítomnosti Velkého Ducha na tomto světě.

Soví ráj
Soví ráj najdeš na sněžné pláni
kdo tam byl, mnohé ví, nemá strach
kamení soví hrad tiše chrání
nespěchej, prožij den v modlitbách
Krásná je píseň horkých proudů
v nich smí tvá touha tiše plout
Ohně žár, ukrytý v suchém troudu
pohladí v domě snů každý kout

Soví pírka se na skráně snáší
lehounká jako smích, jako pláč
Po cestách koňský běh stříbro práší
božský sen prožívá vděčný spáč
Mámí tvé smysly hvězdná brána
jít dál bys neměl bezkřídlý
bezbřehou nadějí svítí rána
řady ctných rytířů prořídly

Bloudím tmou, bělostná soví křídla
k šíji mé anděl snů připíná
v údolí pode mnou horká vřídla
z bolestí zbývá jen jediná
S láskou se vznáším do tvé říše
snad blíž mě můžeš přivinout
Sněžných sov poznání je však výše
Střemhlav pád, oheň zhas’, zbývá troud

Únor bývá na sníh a mráz štědrý. Ráda se toulám na severu v milované krajině Labských pískovců, která se mi stala domovem. Provází mne Romeo, severský bílý pes. Zanecháváme za sebou na netknutém koberci třpytivé, k sobě přimknuté stopy. Mnohdy narazíme na drobná srdíčka srnčích otisků, velká srdce jeleních kopýtek, překřížíme liščí stezku, poštěstí se nám objevit nemotornou medvědí tlapku jezevce. Ticho, vůně mrazu, skřípot krkavčích námluv, zurčení říčky uvězněné pod ledem, křišťálové ledové záclony pod skalními převisy a zářivě bílé větve stromů nás obklopují v lesní katedrále. Bůh je tak blízko, že jeho dech hřeje. Srdce zaplavuje pokora a nekonečný vděk, že tu smíme kráčet a být součástí pohádkového zázraku světa bez poskvrnky.
Po návratu do vyhřáté chaloupky usedneme k oknu, za nímž na krmítku poskakuje barevná lesní ptačí cháska, drobné bytosti nevídané dokonalosti a krásy. Poutá nás blízkost, kterou si potvrzujeme každé ráno: vycházím ven s miskou černých semen slunečnice, pískám a volám na ně. Přilétají ze všech stran, nedočkavě usedají na krmítko kousek od mé ruky. Jitřní obřad díků za život.
Ve sklípku hodují na jablkách a bramborách roztomilé myšice temnopásé, pod střechou spí nebojácní plši velcí, ve škvírách pavouci, pod kameny žáby a mnoho dalších stvoření, která ani nezahlédneme. Dům je otevřená náruč, pomáháme si žít a těšit se z pouhého bytí. Zima je časem pospolitosti, v němž jakékoli nepřátelství ohrožuje život.
Padne brzká tma a mráz zesílí. Musím vyjít ven a kochat se inkoustově modrou oblohou plnou stříbrných hvězd. Žádné umělé osvětlení neruší koncert vesmírné blízkosti. Nekonečný prostor dýchá v rytmu tlukotu našich srdcí a odkudsi přilétá severský jojk, šamanský zpěv, propojující lidskou mysl s univerzálním vědomím: "Héjo lojlo déjo lojlo héjo lojlo lojlo la..."
Slyším tě, sestřičko Mari! Tvým jazykem hovoří již jen pár desítek tisíc lidí, tvé písně přesto otvírají srdce všech, k nimž dolehnou. Zpívej dál a neustávej! Tvůj hlas přesvědčil před léty nevědomé, kteří chtěli znesvětit vaši posvátnou půdu, aby ničivé dílo nedokonali. Stala jsi se svědomím opomíjeného a přehlíženého národa. Je vás málo, a přeci jste nositeli moudrosti, již jsme my ostatní přečetní kdesi poztráceli. Význam netkví v četnosti, ale ve spojení duše s Všehomírem. I kdybys zůstala sama, budeš pokladnicí poznání pro zbytek světa, poslem sněžné čistoty a pravdivosti.
Tvář mi pohladilo měkké, neslyšné bílé křídlo, zlaté oči zablýskly v měsíčním světle.
Stalo se to? Nestalo? Kdo si troufne zpochybnit dotek Věčnosti?
Zimní krajina vítá odvážné. Nebojme se přijmout Světlo a splynout s bělostnou krásou.
Nežehrejme na mráz, nezahánějme bytosti, které se přišly ohřát pod naši střechu.
V půli měsíce začíná dlouhý velikonoční půst, příležitost k očistě, ke zvýšení odolnosti, k hluboké meditaci. Kéž letos mnozí překonáme strach, lenost, omezenost a vydáme se na cestu Vzkříšení.