PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Od nepaměti se snažíme uchopit téma lásky. Jak těžké je zpodobnit ji, popsat, definovat... Pocit, jímž prošel každý, je závratně nádherný, přesto mnohá snaha o ztvárnění vyzní nepřesvědčivě.
Občas mě napadá, že nejvěrnějším způsobem jsou schopni lásku zachytit ti, jež nikdy nebyli ve svém těle velkými milovníky. Naplnila jejich duši a mysl a vytryskla do světa formou světla či tónu. Požehnali jí celé lidstvo.
Rostandův Cyrano z Bergeracu je toho výmluvným příkladem. Za milostné tělo, obdařené krásou, jímavě zpívá okouzlující hlas ohyzdy. Ač půvabná Roxana na konci příběhu zjistí, že milovala tento hlas, nikoli krasavce Kristiána, autor ji uchrání těžkého úkolu oddat se nosatci fyzicky a milosrdně ho zabíjí. To je samozřejmě moje humorná licence.
Pomáhala jsem zažehnat stovky partnerských problémů, vztahy defilují mou praxí. Musím konstatovat, že mnozí utíkají za romantickou poezií a po chvíli si stěžují na malou fyzickou přitažlivost partnera. Jiní jsou tělem pobláznění a strádají prázdnotou partnerova ducha... Lpění na formě je zprávou o povrchnosti a důkazem nepřítomnosti zázraku zvaného Láska. Zmíněné osoby postrádají schopnost hluboce milovat a zabývají se pouze svým vlastním blahem, otázkou, zda jsou dostatečně milováni. Láska je pro ně oblažením, nikoli proudem tryskajícím ze srdce. Jsou odsouzeni k trvalé nespokojenosti, jejich požadavky jsou nesplnitelné, sami nabízejí pramálo. Pletou si lásku s vlastnictvím, otroctvím, vládou nad druhými. Jejich zbraněmi jsou výčitky, ponižování, trestání. Nechápou, že ani zcela zmučený a zotročený partner, plnící všechna přání, nemůže probudit němé srdce. Bojí se bolesti, nejsou ochotni nic obětovat. Jsou zaslepeni pýchou, která jim našeptává, co vše mají právo žádat. Sebestřednost je dovádí k zuřivosti, stále se cítí ukřivděni a nedoceněni. Časem docházejí k závěru, že láska neexistuje, je to jen mámení, poblouznění. Pokud se na chvíli zamilují a snaží se potěšit blízkého, očekávají hluboký vděk a okamžitou odměnu. Získají jen důvod k dalším útokům. Někteří dokáží zářit a pobláznit mnohé hlavy, obdiv však zneužívají jen pro své uspokojení. Věkem se jejich nenasytnost přetaví v nevrlost, škarohlídství. Jsou mezi nimi fanatičtí vyznavači konspiračních teorií, zavilí neznabozi. Jejich náboženstvím bývá moc a majetek.
Milovat
Umění milovat se nemůžeme naučit technicky, neexistuje žádná univerzální metoda. Těžko budeme milováni, pokud neotevřeme srdce a nevpustíme do něj Lásku. Vede naše kroky, prozařuje naše činy. Uprostřed hrudi cítíme proud tepla, jímž potřebujeme zahrnout vše živé i neživé. Připojí-li se k nám spřízněná duše, přirozeně se do ní vcítíme a s radostí nacházíme mnoho způsobů, jak ji potěšit. Nepotřebujeme vděk ani odměnu, jsme naplněni samotnou skutečností, že jsme někoho učinili šťastným. Dětem, dospělým i zvířatům je v naší přítomnosti dobře. Jakmile se začneme příliš zabývat sami sebou, Světlo zhasne. Bez něj není blízkosti, důvěry ani pocitu bezpečí.
Všichni se ke schopnosti milovat musíme probolet životními zkušenostmi. Ve vzácných případech se narodí sluneční dítě, které ji dostane do vínku. Je snadné ho milovat, rozdává radost svým pouhým bytím. Tento dar však může během dospívání a dozrávání ztratit či promarnit. Útočí na něj mnoho silných vlivů, svůdných výkladů světa, přicházejících často i od nejbližších. Je varováno před mnoha nebezpečími, která na něj číhají, bude-li důvěřivé s náručí dokořán a potřebou pomáhat druhým.
Podlehnout takovým autoritám znamená propadnout se do tmy, stát se opravdu slabým. Tak k světu promlouvají ti, kteří jsou plni strachu - ze života, ze smrti, z Boha. Přestože se sami někdy ocitli ve stavu Milosti, zabili Světlo v sobě. Zalekli se těžkých úkolů vyžadujících odolnost a statečnost.
Není duchovní cesty bez schopnosti milovat, bez ochoty milovat, bez statečnosti při obhajobě Lásky jako základního rozměru bytí. Nedá se předstírat. Nemáme o ní pochyb, když jsme aktivně a po většinu času v láskyplné službě světu. Úzké spojení se spřízněnou duší je poklad. Jen znásobí moc Světla, jímž jsme vedeni. Otevřené srdce nestrádá nedostatkem Lásky, nemusí jí šetřit jen pro vyvolené. Čím více milujeme, tím více narůstá síla léčivé energie, již můžeme rozdávat.
Být milován
Je nemožné někoho přesvědčit o základní pravdě života a smrti: všichni jsme milováni Prozřetelností, všichni jsme vyvolení. Osobní prožití této skutečnosti znamená Osvícení. Je nejvyšším cílem na všech duchovních cestách, v mystických základech všech náboženství.
Mnozí se mylně domnívají, že dosažení takového stavu znamená doživotní setrvání v blaženosti. Je to však jen příležitost k upevnění hluboké důvěry, statečnosti, naděje. Dotkneme se na okamžik svého trvalého vnitřního spojení s Univerzálním vědomím. Stane se tak možná jednou za život. Jakmile zmarníme tuto zkušenost následnými pochybnostmi, požadavky na další potvrzení, přesvědčíme sami sebe, že to byl jen stav poblouznění. Propadáme se zpět do strachu, slabosti, nelásky. O to naléhavěji požadujeme důkazy lásky od těch, jež jsou nám jí povinováni: od rodičů, dětí, partnerů, učitelů... Čím více je vyžadujeme, tím méně jich dostáváme.
Cítit se být milováni můžeme jen tehdy, je-li naše vnímání velmi jemné a probuzené. Důkazy jsou jako dotek motýlího křídla: úsměv, něha, vřelé slovo, hudba či obraz rozechvívající srdce, krása kapky rosy v úžlabí listu, ptačí zpěv, paprsek slunce na tváři... Jejich výčet by mohl být nekonečný. Jsou silné, oslnivé a přeci éterické. Nikdo se nekoupe v proudu Lásky v každém okamžiku, ani každý den. Mnohem častěji jí však můžeme svět obdarovávat, vkládat ji do svého konání i vztahů. Pak prožijeme mnohem více porozumění s těmi, kdo jsou na podobné cestě, a pocítíme laskavou shovívavost k odpůrcům.