PhDr. Patricie Anzari, CSc. - O stavitelkách domů

PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Životní úkol muže byl tradičně zakódován do imperativu „postav dům, zasaď strom, zploď syna“. Necítím v tom přehlížení ani ponížení ženy, jen přirozený zákon zachování rodu. Muž stvoří bezpečný domov, zajistí pokračování rodu stromů, dávných průvodců i služebníků člověka, a zplodí dalšího ochránce, svého následníka. Ženě zajistí místo, kde může bez ohrožení rodit děti, pečovat o celou rodinu, vytvářet láskyplné teplo pod křídly silného a statečného muže. Narodí se tu i budoucí matky, bez nichž není života.
Tradiční model byl v rozvinuté západní společnosti překonán pokrokem, jenž nás dovedl do časů pohodlí, nadbytku, zaručených základních jistot pro přežití, rovnoprávnosti žen a oslabení rodinných pout. Dům se stal symbolem přepychu a mužovy úspěšnosti. V určitém bodě kariéry je byt k životu nevhodný, je třeba stavět.
Pojďme nahlédnout do hypotetického příběhu. Je spleten z mnoha podobných, s nimiž jsem se na své cestě psychoterapeutky setkala.
Stromy zasadí zahradník, dům postaví žena. Úspěšný muž nemá čas, on to „zafinancuje“. Vznese požadavky na vybavení a podobu domu, mnohdy dokonce zajistí stavební firmu. Jeho manželka (moderněji přítelkyně) jedná s dělníky, snaží se je přimět, aby drželi slovo a pracovali kvalitně. Ve složitých situacích bezúspěšně žádá manžela (přítele) o pomoc. Vyslechne si mnohé o své neschopnosti a mrhání časem. Dělníci nemohou očekávat žádné občerstvení, tráví tučné přestávky v nedalekém hostinci. Krasavice s postavou modelky nejí a raději neumí vařit. Na stavbu přijíždí luxusním vozem, který zraňuje sebevědomí zedníků, instalatérů a dalších profesí, podílejících se na stavbě domu. Všichni proto potměšile odvádějí špatnou práci. Přesto dům stojí v docela krátkém čase a začne být zabydlován nábytkem i potomky. Žena se propadá do krize. Partner považuje přivádění potomků na svět i péči o rodinu a dům za lehkou zábavu. Při každé žádosti o peníze si neodpustí poznámku, že vydělává jenom on. Ona je přetížená, podrážděná, nabírá na váze, mateřství jí otevřelo dveře do magie gastronomie. On je nespokojený, kritizuje její vzhled a neschopnost.
Po více než deseti letech, kdy děti stojí na prahu puberty, začne matka pracovat na své kariéře, aby měla vlastní příjem, a narovnala své pošramocené sebevědomí. Jakmile se jí začne dařit, má stále méně času, domácnost vázne a děti jsou jak utržené ze řetězu. Otec rodiny se ocitá v krizi středního věku, naváže intimní vztah s výrazně mladší kráskou, která má pro něj díky jeho společenské prestiži velké pochopení, obdivně k němu vzhlíží. Hýčká ho a skvěle reprezentuje mezi kolegy, kterým už také táhne na druhé děti. Druhá žena dům nestaví, obydlí ho poté, co je první žena i s dětmi vypuzena do dostatečně vyhovujícího bytu. To je chvíle, od níž první žena bude z dálky škodolibě pozorovat postupný rozpad nekvalitní stavby. Pokud druhá žena dá muži druhé děti, riskuje, že se celý cyklus bude opakovat ve verzi zkrácené o stavbu domu.
První děti vylétnou z hnízda, každé na jiný konec světa. První ženě je k padesátce, partnerská samota ji vytrénovala k velké nezávislosti a organizačním i technickým schopnostem. Ohlédne se přes rameno a vidí na své dosavadní cestě ležet trosky snů a ideálů z mládí. Hřeje ji u srdce skutečnost, že se jí podařilo vychovat potomky, za něž se nemusí stydět.
Pohlédne do budoucnosti a dozraje v ní rozhodnutí: teď postaví malý dům podle sebe. Vytvoří ostrov klidu, domov, kam za ní budou moci přijít přátelé, kde bude žít život, jenž jí dosud byl odpírán. Ráno vstane, zacvičí si, osprchuje se, vypije kávu na malebné zahrádce. Zahájí tak každý z nekonečné řady nádherných dní. Najde si práci, kterou může vykonávat z domova, bude se věnovat svým koníčkům. Možná bude ve svém příbytku pořádat inspirativní kurzy pro malé skupiny žen s podobným rodinným osudem…
Je vděčná za útrapy, jimiž prošla při stavbě prvního domu. Skvělý trénink, na nějž může nyní navázat beze strachu, že něco nezvládne. Objíždí kraj a hledá své místo. Vytváří si náčrtky i poznámky k podobě domu. Zjišťuje, že existuje mnoho zajímavých, ekologicky příznivých technologií, díky nimž bude dům potřebovat minimální náklady na provoz. Konzultuje se zajímavými nadšenci pro přírodní stavby, získává nové přátele a kontakty na dobré firmy všech potřebných oborů.
Najde vhodný pozemek, zatíží hypotékou byt, jejž kdysi dostala na rozloučenou. Spustí akci, která pohltí dva roky života a mnohokrát ji dostane na kolena. Tentokrát dohlíží na všechny profese, částečně staví svépomocí za vydatného přispění kamarádů. Vaří kotle skvělých polévek, po nocích peče chléb, ráno vše veze na stavbu.
Skoro každý den se přesto něco zvrtne. Firmy nedodržují termíny ani postupy, několikrát bojuje o nápravu chyb s patriarchálními ignoranty. Nevěří tomu, že by žena mohla stavbě rozumět. Ta náruživě studuje všechna řemesla nezbytná pro stavbu domu. Brzy se stane rovnocennou soupeřkou v boji za kvalitu. Jsou chvíle, kdy chce vše vzdát. Zdá se jí, že se proti ní spikl celý vesmír: živly, lidé, její zdraví… Tluče se do hlavy, jež měla ten děsný nápad.
Stavba domu je však také nádherný proces. Krásu doceníme až zpětně, když je dílo dokončeno. Po úmorných zemních pracích, zasíťování a tím zničení pozemku začínají růst stěny a sen se v hrubých rysech stává hmatatelným. Potůčkem za plotem ještě uplyne mnoho vody, než se slaví „glajcha“ a začne se pokládat střecha. Zateplení, osazení oken a spousta vnitřních prací… Prach uvnitř, bláto venku, další nedorozumění, konflikty. Občas na budoucí paní domu padá zoufalství a strach, že tu zažívá tolik těžkostí a špatných pocitů, které mohou ohrozit energii domova…
Jakmile se začnou malovat stěny, obkládat koupelna, pokládat podlahy, nastává kapitola úmorných a často marných pokusů o úklid. Přeci jen nastane chvíle, kdy je možné se nastěhovat. Jedna prázdná čistá místnost je okrášlena matrací a na ní stráví naše hrdinka první noc v novém domově. Sny se mají splnit, ale ona je tak vyčerpaná, že o snění nemůže být řeči. Prostě padne a ztratí vědomí.
Následuje řada týdnů a měsíců, během nichž dům dostává svou konečnou podobu a přijímá otisk duše majitelky. Barvy, tvary, látky, květiny… Zahrádka bude dlouho vypadat jako cosi prázdného a podivného, stromy, keře a květiny potřebují svůj čas, aby se zabydlely. Stavitelka si všimne, že musí rychle začít pečovat také o sebe… Svlékne montérky a pracovní rukavice, vyloupne se jako motýl z kukly. Nadváha je ta tam.
Martyrium však nezabilo lásku v jejím srdci, s níž svůj sen uskutečňovala. V domě, který porodila jako své další dítě, se nemůže zavřít a vychutnávat si ho. Je to otevřená náruč, jež nabude smyslu až ve chvíli, kdy sem budou zváni blízcí i vzdálenější, aby spočinuli, nabrali sil a chuti do života.
Objeví se i nápadníci, u nichž je třeba především zmapovat bytovou situaci. Je-li neutěšená, je těžké uvěřit náhlému vzplanutí. Toto je otevřené, svobodné místo, na něž si nikdo nemůže činit nároky.
Jednoho dne se tu občas budou batolit vnoučata, jimž dům navždy zůstane v paměti jako živá pohádka obydlená moudrou babičkou, s níž je veselo a peče úžasné koláče.
Příběh má ještě mnoho dalších podkapitol a zákoutí, tisíce možností vývoje i vyústění. Vždy je uprostřed žena, kterou život nezlomil, není vůči mužům nepřátelská. Už ji však nikdo nebude ponižovat ani podceňovat. Toto je člověk, s nímž lze jednat pouze jako rovný s rovným, v pravdě a laskavosti. Kdo v dobrém přicházíš, jsi vítán.