PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Nejkrásnější léto mého života se opakovalo… Velmi ráda vzpomínám na dvě cesty s přáteli čistou norskou krajinou až na nejsevernější výspy pevninské části země. Jeli jsme po atraktivní silnici, která kopíruje mořské pobřeží, obdivovali fjordy s útesy zdobenými vodopády. Kochali jsme se kobaltovou krásou umírajících ledovců, zelení neproniknutelných lesů, ohromující paletou barev kvetoucí lupiny i náprstníků.
Nezapomenutelné bylo vše, co nás čekalo nad polárním kruhem. Liduprázdno, veškerá voda se dala pít… A nekonečný polární den, jemuž kralovalo půlnoční slunce. Každou noc jsme netrpělivě čekali na neuvěřitelnou podívanou. Slunce klesá k obzoru. V okamžiku, kdy by mělo zmizet, chviličku po něm pluje, pak začne znovu vycházet. Sedm týdnů jsme nezažili tmu, s nadšením vnímali nepřítomnost únavy, trvalou radost. Stačily nám pouhé tři hodiny spánku. Cestovali jsme bílou nocí, potkávali majestátní losy a divoké soby. Zpívali jsme joiky Sámů, jimž nás naučila jejich skvělá hudební ambasadorka Mari Boine. Křišťálová vzpomínka je navždy uložena v mém srdci.
Léčba světlem
Jsem nezničitelná optimistka, v mém životě je stále polární den. Světlo je můj průvodce, rádce i cíl. Je hlavním zdrojem síly, kterou vkládám do psychoterapie všech, kteří se na mě s důvěrou obrátí. Jsem průvodcem ze tmy ke světlu, ze strachu ke statečnosti, z uzavřenosti k otevření.
Častým problémem moderního člověka jsou deprese a úzkosti.
Deprese
je polární noc. Bezvýchodná tma, žádná naděje, nehybnost, mrtvý Bůh. Čtyřicetiletá praxe mě přesvědčila o tom, že žádná deprese nepadá z nebe či z neznáma, chemické změny v mozku jsou jejím průvodním znakem, nikoli zdrojem. Každá má svůj pramen, jejž objevuji v hlubinách pacientova příběhu. Často je deprese výsledkem dlouhodobého zneužívání nebezpečných látek, především alkoholu a tabáku. Ve středním a vyšším věku mívá bilanční povahu: ohlížíme se za prožitými roky a zoufáme si, že jsme nic nedokázali, mnohé pokazili a zřejmě už nestihneme nápravu. Jindy je reakcí na velkou ztrátu nebo změnu, kterou odmítáme přijmout, přizpůsobit se jí. Depresivní stav je podvědomou emigrací z příběhu, za nějž už nechci dál nést odpovědnost. Proměním se v bezmocné nemluvně či batole, nikdo po mně nemůže nic chtít, všichni mě musí nechat na pokoji. Předepsaná psychofarmaka tmu neprosvětlí, učiní ji však snesitelnou. Tak to může zůstat až do konce života. Mnohým temnota vyhovuje, o světlo nejeví zájem, nelze je ze sklepa vytáhnout.

Někteří se dají povzbudit, pokusí se uniknout ze samotky sebestřednosti a vydají se za Světlem, které v dáli tuší. Deprese se může transformovat ve stav čisté meditace, pokud ztišíme myšlení. Potom dojde k přesahu omezeného prostoru ega a ke spojení s univerzálním vědomím, božskou podstatou. Temnotou prosakuje jemná záře, již umocní naděje. Úspěšným průvodcem ke svobodě a k životu může být jen ten, kdo nezlomně věří v dobré konce, jehož srdce je naplněno láskou.
Úzkost
je strach z toho, co přinese budoucnost. Zaliti sluncem očekáváme jen katastrofy. Zoufáme si, kroutíme se v žaludečních křečích, souží nás bolest na hrudi, trnutí rukou, rtů, nemůžeme popadnout dech… něco zlého se určitě stane. Nevadí, že teď se nic neděje. Ono to určitě přijde! Sebemenší náznak problému či bolesti zmnohonásobíme: už je to tady! Na rozdíl od pomalé, těžké deprese je úzkost rychlá, dynamická, roztáčí vír děsivých myšlenek, obrazů hrůz, které se na nás řítí. Opustí nás spánek, protože do postele uléháme přesvědčeni, že to zas nepůjde. Kontrolujeme své usínání natolik, že ho zablokujeme.
Průvodce z úzkosti má nelehkou úlohu: musí přeprat zarytou jedovatou mysl a vdechnout ztracenci naději. Nedokáže to chladnou teorií ani suchými poučkami. Musí otevřít srdce, obětovat svůj čas i síly bez ohledu na počáteční neúspěchy. Nenechá se zahnat, odradit, dokud Bůh není znovu vzkříšen.
Deprese i úzkost jsou výsledkem lpění na materiálních, tedy pomíjivých hodnotách. Skrývají v sobě strach ze smrti. Duchovní kvality člověka se projevují ve světlých stopách, jež zanechává v přírodě i ve vztazích, ve zjevné radosti ze života. Pohled z vesmírné perspektivy jasně odlišuje podstatné od nepodstatného, velké od malého. Ego odhalí jako nepatrného služebníka, který může kralovat jenom v pekle. Taková je léčba světlem.
Léčba tmou
Zenový buddhismus ve své nejsyrovější formě vedl své adepty na vyšší formu mnišství tmou k osvícení. Podstatou byla totální deprivace od všech podnětů, které člověka drží při životě. Zavřen v temné kobce, trávil o samotě i rok a více bez paprsku světla s jediným úkolem: meditovat. První doušek vody dostal až ve chvíli, kdy byl na pokraji smrti žízní, první misku rýže až po týdnech půstu v okamžiku, kdy mu docházely síly. Mistr k němu promluvil ze tmy až po mnoha týdnech osamění, kdy se jeho mysl vzbouřila meditaci a změnila se v démona - mučitele. Postupně se adept ocitl ve stavu osvícení, v němž ho opustily všechny tělesné i psychické potřeby. Někteří mniši takto strávili i několik let. Návrat do života a na světlo byl silným procesem adekvátním zrození. Zůstala hluboká pokora a vděk za život, zmizel strach ze smrti.
Léčba tmou by měla respektovat posvátný původ meditace ve tmě. Člověk, který ji podstupuje, by měl být duševně zdravý, dlouhodobě připravený na deprivaci (zkušenost s dlouhými půsty, mlčením, hlubokou meditací, osaměním). Terapeut potřebuje znát klientův příběh do všech podrobností, jinak podceňuje nebezpečí intenzivní metody. Při meditaci se nejí, nic se nezapisuje, nikdo nevstupuje s instrukcemi, jaké téma se má řešit. Podobné intervence hovoří o tom, že jde pouze o komerční hru s nepřipravenými lidmi. Pobyt je řízen, meditace rušena jídlem a instrukcemi, jen aby proces nenabyl velké intenzity. I tak je to zajímavá zkušenost. Deprese ani úzkosti nezmizí, mohou se naopak objevit nebo prohloubit.
Pokud je meditace ve tmě zasazena do eticky čistého kontextu, přinese velké vnitřní zklidnění a posílení, zmizí sobectví a sebestřednost.
Mezi světlem a tmou
Každý den se ocitáme v mnoha situacích, v nichž se musíme rozhodovat. Aniž si to připouštíme, má naše řešení úkolů a problémů jasný rukopis: chaotický, destruktivní, logický, tvořivý nebo altruistický. Chaotik nepřemýšlí, střílí od boku, někdy to vyjde, jindy ne. Destruktor se zásadně řídí skepsí, poraženectvím, temnotou, výsledek je pro něj vždy důvodem ke stížnostem. Logik vnímá souvislosti, rozhoduje se zásadně ve svůj prospěch, nikdy netratí. Kreativní člověk improvizuje, hledá nejlepší řešení pro všechny zúčastněné. Altruista se snaží druhé potěšit, učinit je šťastnými, teprve pak má pocit smysluplného života. Pokud si přiznáme, ke které kategorii se nejčastěji řadíme, je zcela zřejmé, zda se naše kroky řídí světlem, nebo temnotou. Na duchovní cestu svítí půlnoční slunce.