PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Na první pohled by se mohlo zdát, že je zcela v pořádku ekologické sebezpytování Švédů na téma četného létání do dalekých teplých destinací, protože počtem letů převyšují pětinásobně globální průměr. Z toho plyne pětkrát vyšší množství emisí z letecké dopravy na osobu. V jejich oblasti teplota ovzduší narůstá dvojnásobně rychleji než ve zbytku Evropy. Byl tento fakt spouštěčem ekologické aktivizace mladých Švédů, kteří se rozhodli nadále dávat přednost vlaku před ostatními dopravními prostředky? Oproti cestujícímu letadlem, na jehož vrub připadne 285 gramů vzniklého skleníkového plynu, je turista ve vlaku obtěžkán hříchem pouhých čtrnácti gramů.
Švédové spolu s dalšími Skandinávci se neprobudili až teď. Několik desetiletí žijí v souladu s přírodou, chrání svoji krajinu. Jsou fyzicky zdatní a velmi uvážliví v oblasti osobní spotřeby. Nyní zpytují svědomí ohledně jedné ze svých vzácných rozmařilostí – lásky k letům za sluncem do vzdálených míst.
Šestnáctiletá Greta Thunbergová, mimo jiné čerstvě navržená na Nobelovu cenu míru, se stala hybatelem masových stávek středoškoláků nejen ve Švédsku, ale i v další stovce zemí včetně České republiky.
Mladí lidé, kteří ještě nemohou volit, apelují na politiky, aby podnikli razantní kroky k záchraně planety a života na ní, aby usilovali o rychlé a masivní snižování činnosti všech původců vzniku skleníkových plynů. Je to obdivuhodné probuzení generace, již jsme považovali za neškodnou. Stačilo jim přece dát do ruky chytrý telefon a byl od nich pokoj.
Historické změny byly často neseny na křídlech nespoutaného a odvážného mládí. Bez jeho síly vítězí stagnace a přizdiplížení. Nositelé pokleslých hodnot se okamžitě pustili do nechutné dehonestace Grety a jejích spolubojovníků: Greta trpí Aspergerovým syndromem, obklopuje se na cestách předměty z plastu, ničemu nerozumí. Chybí jim všem zkušenost, nemají do dění světa ještě co mluvit.
Podobně ubohé reakce najdeme hojně v našich médiích. Mávají praporem arogantních popíračů změn klimatu, nebezpečných vyznavačů nekonečného ekonomického růstu. Ignorují skutečnost, že oteplování nastalo o třicet let dříve, než vědci předpokládali.
Přišli jsme o jaro i podzim, přicházíme o vodu, vymírá drobné ptactvo, žáby, včely a řada dalších živočichů i rostlin, bez nichž se odporoučíme i my. Na oslavu zkázy kácíme zdravé staré stromy jak smyslů zbavení… stojí blízko u silnice, na někoho by mohla spadnout větev. To jsou opravdu pádné argumenty pro volbu usmrcení krásy a spásy.
Žít se dá i na polopoušti, v niž se proměňuje naše část světa. Bude to však muset být hodně chudé žití. Neměli bychom se raději pořádně uskromnit už teď a proměňovat krajinu zpět do podoby, již jí dala péče našich pradědů? Remízky, mokřady, malé rybníčky, meze, řídké smíšené lesy s borůvčím i křovinami, ochrana a budování studánek… Zalévání okrasných zahrad a plnění bazénů pitnou vodou nebo z vysychajících studní a potoků hraničí se sebevraždou.
Neměli bychom upravit svůj jídelníček alespoň zásadním omezením nezřízené spotřeby masa? Podporou kvality železniční a hromadné dopravy? Bojkotem výroby masa, výroby dřeva, výroby života můžeme nalézt ztracený smysl pro míru. Přirozený chov dobytka, péče o les, zdravý životní styl – to nejsou sprostá slova. Tak vypadá moudré prozření.
Z globálního hlediska se zdá, že obyvatelstvo přecivilizované části světa podlehlo nezdrženlivému dychtění po leteckém brázdění atmosféry všemi směry. Mladí lidé sice potřebují poznat a ochutnat svět, cestují však většinou velmi skromně. Dovolená rodin i jednotlivců v neosobních a bezkulturních rezortech kdekoli v teple patří k tónu provinčního blahobytu. Vše jen konzumujeme, vybydlujeme, vyjídáme a dochází nám vzduch.
Před několika desítkami let bylo v letadlech o polovinu méně sedadel než nyní. Novinka dokonce nabízí let vestoje, aby se pasažérů vešlo co nejvíce. Dálkové lety vzdáleně připomínají transporty dobytčími vagóny. Cestující jsou nuceni sdílet totální fyzickou blízkost, pachy i zlozvyky, vyměšování je dobrodružstvím na pokraji smrti. Z pochopitelných bezpečnostních důvodů si nesmíte vzít na palubu vodu, během letu však sotva vyprosíte kelímek jednou za deset hodin… Naposledy jsem takové mučení absolvovala před dvanácti roky, kdy mě moje milá přítelkyně pozvala do nádherné východní Austrálie, abych v nelehkém období svého života nabrala síly. To se mi sice díky ní podařilo, ale zážitky z cesty vyústily v rozhodnutí, že leteckou dopravu na této úrovni už nebudu podporovat. Od té doby jsem se nevznesla a zdá se, že můj život tím nebyl nikterak ochuzen.
Flygskam – pocit studu z létání – je následováníhodná akce, jíž můžeme výrazně přispět k záchraně života na Zemi. Odpustíme-li si toto potěšení, nastartuje se v nás širší ochota ke skromnosti, začneme citlivěji vnímat stav Planety, začneme o ni pečovat.
V tuto chvíli je už zřejmě nakoupeno mnoho letenek. Velká skupina občanů čeká na „LAST MINUTE“ příležitosti. Poslední minuta – to zní osudově. Nemůžeme si letenky odříci? Zaradujme se z ušetřených prostředků, jež nám umožní strávit nádherně dobrodružné, fyzicky náročné a nezapomenutelné prázdniny v rodné zemi a okolí. Ve vlaku možná potkáme nějaké sympatické Švédy a uzavřeme krásná nová přátelství.
LAST MINUTE se rázem změní na FIRST MINUTE – první minutu naší moudrosti. Hluboce věřím ve Světlo a Lásku v nás, v masové probuzení všech skutečně duchovních bytostí k ochraně života.
La douleur passe, la beauté reste…
Bolest pomine, krása zůstává…
(Auguste Renoir)