PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

muj balinesky domovPo příjemném přivítání jsme vstoupili do tropického ráje na několika hektarech pobřeží. Je to mezinárodně populární centrum pro soustředění jogínů, bubeníků a dalších milovníků hlubokého ponoru do vlastního nitra i mezilidské komunikace. Naše skupina byla dosti početná (25 osob), a tak obsadila všechny bungalovy přímo v centru, kde se nachází hala na cvičení, restaurace a masážní centrum. Pro mne, Janetku, Tomáše, Nicky a Jamese byla k dispozici Modrá Mandala, překrásný dům u pláže s bazénem a zahradou se sochou Buddhy. Bylo to asi kilometr pěšky divočinou od centrální Mandaly. 

buddha"Divočina" byla obydlena domorodými rybáři, kolem jejichž nepředstavitelně nuzných chatrčí z palmového listí jsme procházeli. Byla to tvrdá konfrontace se skutečnou bídou. Tito přátelští a usměvaví lidé, jejichž na první pohled šťastné děti se popelily mezi odpadky, prasátky a slepicemi kolem, nejevili sebemenší známky nespokojenosti, deprese či neurózy. Děti na nás volaly radostné "Hello! Hello! Hello!", malá prasátka chrochtala a vrtěla ocásky. Dlouhonohé slepice s kuřátky pobíhaly kolem a mezi nimi si vykračovali četní kohouti a kohoutci, jejichž pronikavě skřehotavý zpěv zněl všude kolem po celé noci. Větší prasátka byla uvázána na krátkých šňůrách u kůlů; rvalo mi to srdce, jak tam odevzdaně seděla či spala, nebo ryla v bahně. Kolem chatrčí byl nepořádek, který byl občas zameten, každé ráno kromě obětí bohům se pálily také odpadky včetně petlahví. (Pro hluboký jogínský dech to byla silná dioxinová nálož).
chyse prasatko

rybar 

U moře leželo několik neuvěřitelně úzkých lodí s břevny, připomínajícími vahadla. Muži na nich osaměle trávili velkou část dne i noci. Poblíž chatrčí byly jednoduché otevřené hinduistické "chrámy" s obětinami v podobě misek z banánových listů naplněných květinami, rýží a vonnými tyčinkami. Setkala jsem se tu s velikou pokorou a přijetím bídy se samozřejmostí, která se opírá o hlubokou důvěru v dobrou karmu, v nádheru příštích životů. Měla jsem pořád slzy na krajíčku. Tolik mě ti lidé dojímali svou čistotou a skromností, tolik jsem se cítila provinile za blahobyt, v němž si žiji.

Když jsme však poprvé přišli do Modré Mandaly a ubytovali se, projevila jsem hned první večer jako nevděčná mrcha. Byl mi přidělen nádherný horní pokoj s balkónem. Manželské páry měly apartmány v přízemí. Upadla jsem do paniky, protože v mém pokoji nebylo ani umývadlo s tekoucí vodou a měla jsem sdílet venkovní koupelnu a toaletu v přízemí s Jamesem a Nicky. Musela jsem se tvářit odporně a krabatit bradu na pláč. Hned jsem si představovala, jak se v noci plížím po schodech na toaletu a někoho tam vyruším. (Když později došlo k prvnímu takovému výletu, ukázalo se, že si mám ulevit v blízkosti otevřených dveří do pokoje Nicky a Jamese, v podstatě čtyři metry od jejich postele. To bylo těžké zadání). Byla jsem však nejvíc vynervovaná z očekávání příštího rána, kdy jsem měla poprvé podstoupit hodinu jógy se skupinou lidí, kteří všichni už mají za sebou několik let praktikování. Představila jsem si, jak se tam budu válet a funět a nenáviděla jsem se předem. Moje podrážděné a podivné chování Janku jistě ranilo. Díky Bohu má se mnou velkou trpělivost a je velkorysá, tak to tiše přešla.
koupelna

Hned ráno se ukázalo, že mé obavy byly zčásti opodstatněné. Jogíni totiž ráno v koupelně provozují asi hodinu dlouhé neuvěřitelné procedury, při nichž si proplachují vodou ze speciální nádobky snad všechny otvory v těle. Pak se ještě omývají, drhnou kartáči a oplácávají se sami i navzájem. Nešmírovala jsem, usoudila jsem tak podle zvuků. Pochopila jsem, že poslední malou potřebu musím vykonat před půl pátou ráno, jinak jsem ztracena. Nastavila jsem si tedy každý večer buzení a byl klid. Zuby a obličej jsem si myla v kuchyni, ke které se dalo dojít druhou stranou. O několik dní později jsem tam sice uklouzla, upadla a naštípla si žebro, ale to už jsem byla tak vytrénovaná, že jsem s tím docvičila až do konce.

Každé ráno jsme měli skoro tři hodiny cvičení s Nicky. První lekci jsem z velké části ronila slzy bolesti, ale nevzdala jsem se. (Vzpomněla jsem si na slova chvály jednoho z mých manželů. Spadla jsem tehdy s kola, byla jsem pomlácená a měla rozbitý obličej. On byl trošku šetřivý, tak mne donutil dojet v tomto stavu na kole dvacet kilometrů zpět domů. Cestou mě láskyplně povzbuzoval: "Ty jsi moje bizoní holčička!")
Nejvíce jsem trpěla hned ze začátku při pokusech sednout si z kleku mezi paty. Výsledkem byla nehezká pozice kocoura kálejícího do plev a bolest natahovaného na skřipec. Po týdnu pokusů se to trošku zlepšilo, ale nejvíce mě ohromila skutečnost, že má artrotická kolena úplně přestala bolet. Mám Nicky moc ráda, důvěřuji jí a obdivuji se jí. Cvičení s ní je těžké, ale bezpečné. Dokonale zná anatomii a velmi precizně opravuje v každé pozici vzdálenost i úhel umístění rukou a nohou, polohu prstů, aktivaci příslušných svalů apod. Pracuje s dechem i meditací. Její přístup je celistvý, kombinuje všechny základní směry jógy. Učila se několik let v Indii u všech hlavních a věhlasných učitelů.
Některé z dam, které již jógu cvičily, hudraly, že je to moc tvrdé, ony že praktikují jemnou, více duchovní jógu. Musela jsem se smát. Hledání snadných cest a výmluv je všudypřítomné. U bojových umění i u sportů přeci nejprve trpí tělo, které překračuje své hranice, podporuje ho srdce, které je plné lásky k tomu oboru. Teprve po dlouhém čase se dotkneme mistrovské úrovně, která aktivuje nadpozemské schopnosti zúročit tvrdou dřinu v uvolněný, elegantní, ohromující a krásný intuitivní pohyb, který je napojen i na cesty nebeských těles. Nelze mistrovství předřadit před disciplinovaný a "přízemní" trénink.
V józe nemám šanci dosáhnout alespoň na fyzické úrovni nějaké uspokojivé formy, ale nevzdávám se. Chvílemi si připadám jak velryba, vyhozená na břeh, to však chce čas. Dvaasedmdesátiletá Nicky si mezitím stoupne na hlavu, řekne "flip-flip" a složí nohy do ukázkového lotosu. Už po prvním cvičení jsem se cítila nádherně. Rychle jsem se Jance omluvila a už se mi špatná nálada nevrátila.
Putri

Denně jsem spěchala za úžasnou Putri, domorodou masérkou, která mě vynesla do nebe v balinéské masáži a zachránila mě před svalovou horečkou či únavou. Byla to hluboká masáž, energeticky nesmírně silná. Za zvuků relaxační hudby s motivy balinéského gamelanu, v tiché meditaci (nesnáším upovídané maséry), s láskyplným soustředěním na každý spasmus či unavený sval mi hodinu vdechovala pocit štěstí a blaženosti, který trvá dodnes.
Navečer jsme měli vždy dvě hodiny s Jamesem, který se hodně soustředil na jeden z druhů Pozdravu slunci. Hlavní náplní jeho hodin bylo několik typů meditace s čakrami. Alespoň v něčem jsem byla trošku pokročilá...

V mezičasech jsme hodovali, opalovali se, plavali, spali. Cítila jsem se provinile - tak dlouho jsem se už několik desetiletí nepoflakovala. Vegetariánská kuchyně byla skvostná, Gisela dokázala všechny své domorodé zaměstnance dovést k mistrovství. Když Janka slavila narozeniny, prostřeli tak pohádkově, že byla škoda do toho postavit talíř... a ten narozeninový dort...!
narozeninov dort2

Jednoho dne dámy žádaly večer se zpěvem manter. Nicky mantry miluje pro jejich harmonizační účinek. Je velmi ortodoxní, a tak uznává jen tradiční monotónní verzi. Má rozskřípaný hlásek a nepříliš rozvinutý hudební sluch. Požádala mě tedy o pomoc. Bylo to malé fiasko, protože ty mantry znám s melodiemi a při snaze naladit se na toto pojetí jsem se cítila stejně ztracená jako při lidovém zpěvu v katolickém kostele. Tam také nikdy nejsem s to rozluštit melodickou linku ani rytmus a obdivuji všechny kolem, s jakou jistotou a vervou ty zvuky vyluzují. K dovršení všeho si hned zpočátku Andrea, německá mladá žena, s níž spolupracuji psychoterapeuticky, přisunula židli a mezi kolena postavila velký africký buben djembe, který tam byl k dispozici. S Nicky však nebylo k čemu bubnovat. Nicky je klid sám, vůbec nic ji nerozhodí. Po chvilce mě s úsměvem vyzvala, abych něco zazpívala podle sebe. Začala jsem rytmickou mantrou Hare Bolo Om Nama Shivaya, aby si Andrea užila. Všechny dámy se s radostí a nadšeně pustily do zpěvu, ukázalo se však, že moje německá přítelkyně vůbec bubnovat neumí. Tloukla jsem se do stehen, abych ji navodila na správný rytmus, měla však velkou rezistenci vůči jakékoli změně svého těžkopádného arytmického stylu. Pak jsem připojila ještě několik manter, které jsme všechny pěkně zvládly, Andrea se bubnu už jen držela. Po produkci jsme se tomu obě smály, až jsme slzely.

tropicka zahrada

Když jsme po týdnu odjížděli, bylo to jako loučení s rodinou. Asi se tam už nikdy nepodívám. Laskavost a vlídnost, kterou jsem tam byla denně obdarovávána, však navždy zůstanou v mé duši jako křišťálová stopa.