PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

yamato1Buben je magický nástroj, který přišel na tento svět, aby zesílil zvuk srdce, stal se tepem Matky Země a spojil člověka s vesmírnou duší. Všechny bubny, chrastítka, kamínky, mušle, klacíky a další znělé přírodniny fascinují člověka od úsvitu jeho historie a toto zaujetí si zopakujeme všichni v dětství. Batolecí věk se vyznačuje obrovským nadšením pro bouchání, rány, dusání... Stejně jako milujeme v tom věku proudící, tekoucí i stojatou vodu, potřebujeme také extaticky bubnovat a vydávat hrdelní zvuky, které nás léčivě rozvibrují. Na cestě se šamany zažijeme totéž.
Když se v dospělosti dotkneme kůže bubnu, projede námi vzrušení, zachvějeme se touhou po umění vyťukat prsty a vybušit dlaněmi všechny rytmy světa. Každý muž se skrze buben stane silným a nebojácným, každá žena při bubnování procítí posvátnost svého srdce i lůna. Pokud hrajeme ve skupině, propojí nás ten prastarý zvuk ze srdce do srdce.

yamato2Lékař mého týmu Honza, který žije a vědecky pracuje v Drážďanech, mě s dalšími blízkými - Jitkou a Petrem - vyvedl v sobotu 23. července do tamní opery. Na programu bylo cosi kromobyčejného: japonská skupina Taiko bubeníků a bubenic zvaná YAMATO. Usedli jsme doprostřed ostrova přidaných přenosných židlí přímo k pódiu, které - ač vyprodány - z neznámých důvodů zůstaly prázdné. Jakmile koncert začal, změnila se naše čtveřice v partičku extatiků, kteří dupali, houpali se, vlnili, posléze i vsedě poskakovali v rytmu nádherných zdobných bubnů nejrůznějších velikostí. (O největším z nich jsme si v programu přečetli, že má v průměru 170 centimetrů a váží 400 kilogramů) . Rovnými paličkami, palicemi, plácačkami a kyjem je rozeznívalo deset sošně nádherných mladých japonských mužů a dívek. Byli rozzářeni nakažlivou radostí ze života a pulzující energií, která proudila přímo z jejich srdcí a mistrovsky roztančených rukou. Naplnila prostor i přítomné ohnivou životní silou a odvahou. Když jsme po první skladbě začali ječet nadšením a tleskat nad hlavami, odblokovali jsme spořádané Němce a vzápětí bouřila celá Opera.

yamato3Koncert měl název Gamushara, což v překladu znamená "odvážný, nebojácný, ochotný riskovat...", podtitul zněl: Tep odvahy. V předsálí bylo na tabuli napsáno vyznání souboru, v němž kromě jiného byla věta: Budeme šťastni, když setkáním s námi nahradíte energetizující nápoje a vyzbrojíte se silou našich bubnů pro budoucnost. Bude jí třeba.
Taiko buben je symbolem slunce, hlasem bouře, v buddhismu dokonce samotného Buddhy. V historii se používal při obřadech, při vyhlašování zpráv i pro přivolání deště a dobrou úrodu. Po druhé světové válce začali někteří japonští bubeníci spolupracovat s importovaným jazzem, a tak dnes možnosti hry taiko překročily všechny hranice.
Členové Yamato mají kolem dvou set vystoupení ročně, žijí spolu po celý rok. Každé ráno společně vstanou, uběhnou pár kilometrů, pak posilují s činkami, cvičí na bubny. Spát chodí také ve stejnou hodinu. Hra na taiko bubny na vrcholné úrovni je bojovým uměním. Musí se jí podřídit celý životní styl, musí se jí oddat duše každého z hráčů. Je třeba opustit Ego a stát se součástí celku, živoucího bezchybného stroje, který je schopen celistvého, dokonale
sladěného projevu.

Tuto hudbu někdy využívám při prožitkové práci se skupinou pokročilejších klientů. Je to jako vstoupit doprostřed bouře a v jediném okamžiku se proměnit ve vítr, hrom i blesk, zbavit se všech nečistot a dokořán otevřít své pozemské i nadpozemské smysly. Kupodivu se právě díky veliké síle zvuku i energie velmi zjemní sluchová i prožitková schopnost a člověk je pak schopen rozjitřeně a hluboce reagovat i na nejtišší zvuky. Dosud jsem měla k dispozici hlavně nahrávky jiného souboru jménem Kodo. Dříve byli jeho členy jen muži, kteří žili společně mnišským životem a jejich hra byla ještě zjevněji bojovým uměním. V posledních letech - možná právě díky konkurenci Yamato - trošku zesvětštěli a přijali mezi sebe i dívky. Po celém Japonsku existují tisíce souborů taiko, tyto dva jsou jejich vrcholnými reprezentanty.



Přes dvacet let sbírám etnické nahrávky z celého světa a objevuji nečekané paralely na různých koncích světa. Yamato by si jistě velmi rozuměli s maorskými bubeníky a tanečníky z Nového Zélandu... Objevila jsem i jiné jejich vzdálené "příbuzné": neodolatelné bubeníky z Burundi. Základ je týž - i u moderního hiphopu...







Napříč historií lidstva objevuji takové souvislosti. Nezaměnitelná hrdelní technika eskymáckých zpěvů se najednou objeví v hudbě saharských Tuarégů... Jen těžko si můžeme domýšlet, že takovou vzdálenost před několika tisíci roky někdo překonal... Zvuk austrálského didjeridoo se nápadně podobá zpěvu tibetských tantrických zpěvů, původní hudba na Hawaji je šamanská a téměř identická s novozélandskou, mongolskou či laponskou nejstarší hudbou.



Tolik důkazů o prastaré pravdě, že všichni jsme "Jedno", pijeme z jednoho pramene a není mezi námi žádná duchovní propast... Kéž to dolehne k srdcím všech nacionalistů a nesmiřitelných nepřátel jinakosti, kéž všichni seznáme, že nikdo nemáme důvod být pyšní a vyvyšovat se nad druhé, nikdo není vlastníkem Ducha. Všichni máme na vybranou: buď s ním souzníme, nebo se odvrátíme. Ten, kdo se zcela odvrátil, vyhlásil sám sebe bohem. Vystoupil na ostrov Uteya a postřílel nevinné. Hned vedle něho se odehrálo několik zázraků, potvrzujících vítězství druhé strany. Obraz jednoho z nich mě už nikdy neopustí :
Sedmnáctiletá Emma zdolávala 400 metrů mezi ostrovem a pevninou. Najednou se vedle ní objevila malá dětská hlava. "Kolik je ti let?" zeptala se. "Jedenáct", zazněla odpověď.
Emma ho pochválila, že na svůj věk plave skvěle.
"Zastřelil mi tátu", rozplakal se hoch, který se třásl zimou. Emma mu řekla, ať plave ze všech sil. "Plavej pro mámu, čeká na tebe", povzbuzovala ho, dokud spolu nevystoupili z chladné vody na pevninu.