PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Setkání s PhDr. Mášou Svobodovou, jednou ze zakladatelek jógy v Československu, socioložkou, astroložkou, zázračnou fyzioterapeutkou a také manželkou zářivé hvězdy našeho vědeckého nebe Prof. RNDr. PhDr. Zdeňka Neubauera, CSc.

Máša 1Naposledy jsem po schodech slavného podolského bytu stoupala asi před patnácti lety. S Mášou i Zdeňkem mám však trvalý pocit blízkosti, jakkoli se naše cesty často nesetkávají. Hluboce si vážím jejich přínosu všelidskému dílu i bezbřehé laskavosti, tolerance a mírumilovnosti vůči okolnímu světu.

Dveře se otevřely a v nich stojí Máša se svou zlatou září, stopy času nejsou ani trošku viditelné. Byt na mě dýchne svou osobitou atmosférou vědění a pokorné neokázalé duchovnosti. Zdeněk pracuje za zavřenými dveřmi, uvidíme se později. Nezadržím slzy, obejmeme se s Mášou a usedáme k rozhovoru. 

 

Potkáváme se v takový zvláštní den - 21. srpna 2013.  Jaké máš vzpomínky na srpen 1968?

Já mám hodně zvláštní zkušenost, protože týden předtím jsem přijela ze čtrnáctidenního pobytu v Moskvě. Jela jsem si tam vylepšovat ruštinu ...

 

Smějeme se: To se hodilo!

To se tedy hodilo. Bydlela jsem tehdy na Smíchově a šla jsem do práce přes most, který byl obsazen vojáky. Vysvětlovala jsem jim, že tu nemají co dělat. Držela jsem něco v ruce a oni měli strach, že po nich chci hodit kamenem. Zbystřili a už sahali po zbraních. To byl zajímavý zážitek. Říkala jsem jim, že tu není žádná kontrarevoluce, že jsme tu byli v pohodě, než přišli. Jeden měl s sebou malé dítě. Zeptala jsem se, jak se to přihodilo. Řekl, že dostali rozkaz, když šel zrovna pro dítě do školky. Tak ho vzal s sebou. Opravdu si mysleli, že nás jdou zachraňovat.

Kde jsi tehdy pracovala?

Jejej - šla jsem přes most... tak to jsem ještě byla v Pragoexportu, to byl zahraniční obchod.

 

Pojďme spolu projít tvou profesionální cestu.

Vystudovala jsem střední sociálněprávní školu. Chtěla jsem studovat práva, ale nepodařilo se, protože... to byla také taková hezká story: když jsem dělala pohovor, zeptali se mě zkoušející, jestli jsem ve svazu mládeže. Řekla jsem, že ne a oni opáčili, že to byla chyba. Poznamenala jsem, že u nás na škole nebyl založen svaz mládeže. Tvrdě odsekli : „Vy jste ho měla založit!“ A bylo po studiích.

Potom jsem tedy pracovala v zahraničním obchodě a později jsem se dostala na dálkové studium. To byl sedmašedesátý rok, nastal zlom, už bylo studium dostupnější. Chtěla jsem původně studovat psychologii, ale ze čtyř set uchazečů brali dvacet osm. Začala jsem studovat sociologii, ale pak ji zase zavřeli. Tak jsme přešli na andragogiku (tehdy Výchovu a vzdělávání dospělých). Studium bylo bezvadné,  měli jsme úžasnou partu lidí. Dodnes se scházíme. Ještě jsme měli staré kantory, než je vyházeli, byly nádherné časy. Vše procházelo proměnou, konaly se zajímavé akce, kterých jsem se samozřejmě zúčastňovala.

V té době jsem nastoupila do práce na pedagogickou fakultu, do laboratoře profesora Kahudy. Přešel tam, když přestal být ministrem školství. Byl matematik a fyzik. S profesorem Příhodou kdysi vyvinuli psychologické testy.  Týkaly se sociálního a psychického zrání člověka. Byly soustředěné na výkon - zkoumaly duševní práci jako fyzikální jev. Kahuda byl úžasný člověk, nezažila jsem lepšího šéfa, přestože byl v partaji. On se té hlouposti vzpíral. Měl připravené prodloužení jedenáctiletek na dvanáctiletky, aby se znovu podobaly tradičním gymnáziím. Hendrych - tehdy hlavní činitel na ústředním výboru komunistické strany - mu řekl: „Tak tohle jsme si, soudruhu, nedomluvili“. A projekt zakázal.

Později přijeli soudruzi ze Sovětského svazu a řekli: „Vy tu máte úžasné školství,  chceme se ho naučit a kopírovat přesně podle vás.“ A Kahuda jim  pravil: „My jsme tu můj návrh nesměli zavést!“ „Jak je to možné?“ divili se. „Vždyť je podle Komenského! To je přeci vaše tradiční školství! A my ho teď u nás zavedeme.“ Tak to byly krásné paradoxy.

Kdy Ti přišla do života jóga?

Když jsem se rozváděla,  začal se můj muž věnovat józe, aby krizi nějak zvládl. Pustila jsem se do toho s ním, což bylo bezvadné. Bylo mi asi dvacet šest.

 

Přiznám se, že nevím, kdo byl tvůj první muž...

Svoboda. Nechala jsem si jeho jméno, protože Marií Svobodových byly mraky, tak jsem se snadno ztratila. Začala jsem jógu pojímat hodně široce. Snažili jsme se založit jakési jógové společenství socialistického tábora, chtěli jsme spolupracovat mezinárodně.

Do Československa jezdil indický učitel jógy Suren Goyal. Vedl nás normální cestou, žádná mystika kolem. Byla to výhradně hatajóga. Byl bývalý pilot, vicemaršál indického polního letectva, působil také na diplomatických pozicích. Prožil obyčejný život, měl pochopení pro lidské slabosti. Sám vyprávěl, že když se napil, jezdil po zábradlí... Opustil létání a stal se průvodcem v Himalájích. Tam se začal více věnovat józe, kterou se průběžně v životě zabýval. Hodně se snažil pomáhat nejchudším himalájským vesnicím. Vím že v jedné stavěl nějaký duchovní stánek a silnici, aby lidé měli práci.

Jako bývalý vicemaršál polního letectva měl letenky zadarmo a začal k nám jezdit. Navštěvoval naši republiku asi dvanáct let. Bydlíval u mne, s kamarádkou jsme mu hodně pomáhaly. To byl úžasný čas.

Pak se sem dostal Svámí Mahéšvárananda, bydlel také u svých žákyň kousek nad námi. Jednou se naše skupinka vypravila na setkání s ním. Někteří už hledali jakési vedení. Když jsme odcházeli, ptal se nás Suren, jak ho bereme - jestli jako učitele, či co. Jedna z nás řekla: „Jako přítele.“ A on si oddechl: „Tak to jsem rád. Já nejsem žádný guru, vedu vás jako normální lidi.“

Došli jsme k Mahéšváranandovi a měli jsme velký zážitek. Bylo tam napětí, jeho oddané holky tam chodily a klepaly se... Z jeho pokojíčku se ozval ostrý výkřik: „Tea!!!“ Zasvištěl vzduchem jako prásknutí bičem. Jedna dívka mu rychle nesla třesoucíma se rukama čaj. Zřejmě cosi vycítil. Naše skupina byla ohlášena. Mezi námi byly takové kapacity jako profesor  doktor věd Gregor, primář interny pod Petřínem, bývalý děkan na medicíně, velmi moudrý muž.  Také profesor farmacie Scarnitzel - ten  chvíli s Mahešem zůstal, pak pochopil oč jde a odešel. Svámí asi tušil, že jsme takoví trochu kritičtí. Ani jsem nevěděla, proč tam jdeme - prostě jsme si šli popovídat, samozřejmě s veškerou úctou. Nechal nás asi hodinu čekat. Pak si s námi sedl a zeptal se, co chceme. Zaskočilo nás to, protože jsme vlastně nic nechtěli. Nešli jsme ho požádat, aby nás vedl jako učitel, ani jsme nežádali mantru. Jen nás zajímal. Pořád byl v napětí, začal nám vyprávět nějaký indický příběh, jehož smysl jsme úplně nepochopili. Zřejmě to tak cítil - oni se přeci naladí na lidi, a pak povídají. Celé to vyznělo trochu rozpačitě.

Setkala jsem se s ním později ještě osobně. Zeptal se mě, jestli chci mantru, a já jsem odmítla. Ptal se mě, jestli mám nějakého učitele. Odpověděla jsem, že můj učitel je Ježíš, který je ve mně. To s ním málem praštilo. Já nejsem bigotní katolička, ale prostě jsem křesťan.

 

Bigotní nemůžeš být, protože bys musela považovat jógu za dílo ďábla... Krásně v sobě obojí spojuješ. To mám nejraději, když vše spolu v míru koexistuje.

To je ta správná zábava.

Snahu o mezinárodní propojení jsme zahájili asi v roce 1975 v Maďarsku,  Mahéšvárananda jel s námi se svou skupinou lidí. Chtěli jsme Maďarům ukázat, co děláme. Uvítali nás ve velikém sále a na pódiu nám předvedli úžasnou jógu, dokonalé asány, měli překrásné oblečení, nasvícení, hudba k tomu... Nádherné představení. Když jsme s nimi pak mluvili, řekli jsme jim, že my takto necvičíme, že provádíme speciální spinální cviky, které jsou spíš dobré pro lidi, kteří mají nějaké potíže se zády a podobně. Páteř se musí nejprve rozcvičit, abychom mohli zaujímat složitější jógové pózy. Chtěli to vidět. Cvičili jsme s nimi asi hodinu. Vstali a říkali: „To je ale vydatné cvičení, neříkejte, že je to pro staré a nemocné lidi...“ Pak jsme je ještě učili očistné praktiky - alespoň ty jednoduché - protáhnout si hadičku nosem, aby se sliznice vyčistila. S tím měli chudáci veliké problémy - na to jsme zas byli natrénovaní my od Goyala.

Byl tam s námi také Jirka Čumpelík, jehož si hodně vážím jako nejkvalitnějšího člověka, který se věnuje józe.  Začínal jako tanečník v baletu. Pak jel za svým učitelem Svámí Dévamurtim do tehdy západního Německa. Svámí učil jógu a vystupoval mimochodem i v cirkuse. Byl specialista na spinální cviky, kterým se věnujeme dodnes. Provádí se se zadrženým dechem a to nabíjí oblast solárního plexu. V cirkuse mu dali ocelový kruh, on se nadechl a kruh praskl. Jirku tento učitel nadchl natolik, že se za ním později vydal do Indie, kde strávil několik let.

 

Takže Goyal vás připravoval jako učitele...

Ano, pořádali jsme s ním týdenní pobyty. Vytvořil svoji vlastní sestavu, později jsme s ním cvičili i náročné asány. Byli jsme s ním také v Krkonoších. Nikdy nezapomenu, jak na Mužských kamenech udělal pozici páva (pozn.:stoj na rukách, tělo vodorovně, nohy složeny do lotosu), přímo nad srázem. Klepali jsme se strachy, báli jsme se o něj. Smál se nám: „To nesmíte, já bych se pak klepal také.“

Také sem přijel Svámí Gítananda, lékař, jehož knížka tady vyšla (Giri, Svámí Gítánanda: Jóga krok za krokem, Fontána 1999). Žil v USA a Kanadě, pak se vrátil do Indie, kde vytvořil ašrám. Vypadal jako Mikuláš - robustní muž s dlouhými šedými vlasy a vousy, nesmírně laskavý. Přednášel nám,  učitelům jógy. To bylo také úžasné setkání. Říkal, že žádní léčitelé nejsou potřeba. Nejvíc se mi líbil jeho výrok: „Já přijdu do nemocnice, postavím se na chodbu v přízemí a všichni se tam uzdraví.“

V jeho ašrámu byli po návratu z vesmíru ruští kosmonauti s Těreškovovou. Prý se nějak dostala při letu mentálně mimo a on ji několik měsíců dával dohromady.

Ty jsi vedla běžné cvičení jógy, nebo jsi ji používala hlavně k rehabilitaci lidí s potížemi?

Já jsem vedla běžné cvičení. Začala jsem cvičit u doktorky Milady Bartoňové. Byla asi dva roky v Indii u velmi známého Svámiho Satjánandy, který se věnoval i cizincům. Dostala od něho zasvěcení. Už v šedesátých létech se snažila v institutu tělesné výchovy založit sekci jógy. Její asistentka Vlasta Kaplanová s námi jezdila na kurzy s Goyalem. Jednou jsem přišla cvičit k Miládce a ona se mě zeptala „Prosím tě, vzala bys hodinu za mě?“ Vyděsila jsem se: „Já, Miládko? Vždyť nic neumím, nemohu vést cvičení.“ Nemazala se se mnou: „A kdo jiný než ty?“ Tak jsem začala vést hodiny jógy.

 

V kterém roce to bylo?

Asi v šedesátém sedmém... ne, to jsem se rozváděla, tak dva roky potom...

 

Ty jsi jako já, zásadně si nepamatuji žádné letopočty ze svého života... mám v tom pořád zmatek.

Ale já si občas nepamatuji, ani kolik mi je let... To se mi stalo už kdysi, když jsem se hlásila na psychologii. Mluvil se mnou docent Machač a ptal se mě, kolik je mi let. Nemohla jsem si vzpomenout, tak jsem mu řekla ročník narození. „Vy ani nevíte, kolik je vám let?“ To byl trapas. Nikdy jsem nesledovala svůj věk.

 

Takže se tě nemám ptát na věk...

Můžeš, teď je mi sedmdesát pět.

 

To není možné, nevěřím...

(Máša se spokojeně chechtá na celé kolo, blankytně modré oči plné života jí jen hrají).

Já to mám po mamince, naše maminka vypadala také mladě - asi jako ty...

(smějeme se)

 

Děkuji, rukulíbám - to mám tedy předskokanku, která dala laťku hodně vysoko.

Zaplať pán bůh... Dodnes vedu cvičení. Nejdřív jsem opravdu vedla jen jógu. Po fakultě jsem vystudovala rehabilitaci. Zjistila jsem, že mnozí lidé, kteří přijdou na cvičení, mají problémy a potřebují je řešit. Dokonce se mi později dělo, že ke mně na hodiny začali chodit cvičenci od Miládky, aby si spravili záda. To byla docela zajímavá legrace. U ní se dělaly ásány, já jsem vedla spíše speciální cvičení. Vycházelo z ásán a jógového dýchání, ale zaměřila jsem se více na rehabilitaci. Tak mě vedl život, protože moje noha je centrální linií mého příběhu od narození. Narodila jsem se s vykloubenou nohou v kyčli a nedovyvinutým kyčelním kloubem. Hned mě strčili do sádrových kalhotek. Celý život mě to úžasně vede jako základní vzdělávací prvek. Když jsem si vyhodila plotýnku, hned jsem měla po ruce anatomické slovníky. Podle nich jsem hledala, které svaly mám zapojit, abych se srovnala a zbavila se bolesti.

 

Cvičíš denně?

Skoro denně. Necvičím ásány, ale spinální cviky, protože jsou mírnější. Udržuji si vzpřímenou páteř, pevné pánevní dno. V současnosti vedu tímto směrem i cvičení se skupinami. Chodí ke mně léta mé cvičenky, nyní stárnoucí, ty hodně takovou péči potřebují. Jezdíme na týdenní pobyty, kde denně cvičíme.

 

Kde učíš?

V regeneračním studiu Dayal ve Vyšehradské ulici, kde je nádherný prostor. Medituje se tam při úplňku, v pátek ráno a v pátek večer. Máme tělocvičnu, vejde se do ní asi patnáct lidí, je ideální pro jógu.

 

Kdy se koná tvoje hodina?

Každou středu od sedmnácti hodin.

 

Dá se tedy říci, že jsi všechny své obory spojila do jednoho, všechny své znalosti a zkušenosti využíváš ve svém originálním přístupu ke klientům...

Ano, je jen jedna linie. Říkám to i mladým lidem, když nevědí, co by měli studovat. Doporučuji jim, ať se nechají vést svým Já. Vede tou správnou cestou. Nakonec se ukáže, že vše, co člověk zažil, a čím se zabýval vede jedním směrem. Je úžasné, jak je všechno v životě propojené, jsme vedeni.

 

Často se zlobíme, když se musíme zabývat činností, o kterou nestojíme, máme pocit, že nás svádí z cesty. Po čase se ukáže, že měla význam pro další cestu. Když mě komunisti nevzali na vysokou školu, nastoupila jsem do abiturientského kursu na francouzštinu. Museli jsme se tam také naučit psát na stroji. Strašně jsem se zlobila, že nemohu studovat to, po čem toužím. Dodnes jsem šťastná, že píši všemi deseti prsty a mám státnici z francouzštiny. Vlastně mi mocipáni prospěli.

Já jsem se také jednou strašně zlobila. Když jsem se vdala, byla jsem zamilovaná. Můj muž hrál na klavír a krásně zpíval. Měl nádherný basbaryton, účinkoval ve vysokoškolském uměleckém souboru. Po létech mi řekl, že nepočítal s tím, že vztah vydrží, věděl, že se rozvedeme, že to pro něj bylo tak na zkoušku. To jsem se fakt namíchla. Můj tatínek se zabýval astrologií. Šla jsem za ním, že se budeme rozvádět, a on řekl jen: „Já vím.“ Nedávno mi švagrová sdělila, že od začátku prohlašoval, že naše manželství dlouho nevydrží. Byli jsme spolu sedm let. Táta mi tehdy řekl: „Počkej dva roky a svět se ti otevře úplně jinak.“ Zlobila jsem se, měla jsem plán, že budu mít nějaké ideální manželství, a teď mám ještě dva roky čekat!

 

A co se stalo za ty dva roky?

Začala jsem studovat a otevřel se mi svět. Předtím jsem byla manželka mistra zvuku, jezdila jsem s ním po štacích.. On točil hodně s Vojtěchem Jasným, úžasným člověkem, který se také zajímal o astrologii, to bylo moc příjemné. Po rozvodu se začala formovat moje smysluplná profesionální dráha.

 

A kdy nastoupil na scénu Zdeněk?

(Pozn.: současný manžel Prof. RNDr. PhDr. Zdeněk Neubauer, CSc., věhlasný filosof a biolog, renesanční osobnost, zasahující i oblast  křesťanské mystiky, jazykovědy,  ekologie a dalších oborů.)

Máša 3 7142Potkali jsme se v jiném společenství lidí, o němž jsme zatím nemluvily. Byla to skupina kolem Tomáše Halíka, nejbližšího Zdeňkova přítele. Pracovala jsem tehdy na ministerstvu práce a sociálních věcí v oblasti rodinné péče, vesniček SOS a podobně. Mým kolegou byl doktor Kovařík, psycholog, blízký přítel Tomáše Halíka. Byla to moc příjemná parta lidí, spřátelili jsme se.

Patřila do ní i Daniela Fišerová, s níž jsme u Miládky působily jako cvičitelky.  Pozvali mě na zenový víkend s Tomášem na chalupě jeho kamarádky Scarlett. Byl tam také Zdeněk. Trošku jsem o něm věděla, nikdy jsem však nebyla na jeho přednášce. Přijela jsem o něco později, byla jsem relativně nová, všechny jsem znala, ale na takovém pobytu jsem byla poprvé.

Tomáš vedl program svým důstojným způsobem a mě to strašně nebavilo. Šli jsme se naobědvat do skal, Scarlett připravila velkou nádobu vloček s oříšky a dobrotami. Cestou jsem potkala houby. Řekla jsem si, že je při návratu seberu. Po jídle jsme se vraceli, já jsem se toulala vzadu... Mívám takové bliky - najednou vidím, jako bych byla v jiné době... a to se mi tam stalo. Věděla jsem, že kráčím Himalájemi a přede mnou jdou  mniši, já se courám za nimi, nebaví mě to úplně stejně jako tady... Cestou jsem sebrala ty václavky. Neubauer mě došel a vynadal mi, že jsem mu ukradla houby.  Před mikrobiologií původně zabýval mykologií. Tak to byl náš první kontakt.

 

A psal se rok...?

Asi 1983... Seděli jsme v meditační místnosti každý v jednom rohu, naproti sobě. Říkala jsem si: „Tak to je ten Neubauer? Toho tedy nemusím...“ A totéž si říkal on.

Zdeněk pak chtěl dříve odjet. Jak má postižené ruce - v té době to bylo horší než dnes, jedna ruka byla hodně spastická. Nemohl si ani zapnout knoflíček od košile a já jsem se u toho nachomýtla. Požádal mě, abych mu ho zapnula. Vstoupila jsem do jeho aury a najednou to se mnou zamávalo. To jsem tedy netušila...

Zpátky jsme jeli přeplněným autem, ležela jsem vzadu všem na klíně. Zdeněk si prý pak oddychl, když jsem konečně vystoupila.

Později jsme s Lídou - nyní doktorkou Bendovou (čínská medicína) - měly klub zdravé výživy. Pořádaly jsme v restauraci v Riegrových sadech ochutnávky makrobiotické stravy. Já nejsem makrobiotik, ale znám její zásady. I vešli tam kamarádi, kteří byli na procházce - Tomáš se Scarlett a Zdeňkem. Aby byla legrace, vytáhli  Tomáš a Scarlett šlehačku ve spreji, chtěli makrobiotickou stravu vylepšit. Zdeněk s tím nechtěl nic mít, zůstal na chodbě. Šla jsem ho pozdravit. Chvilku jsme si povídali a on mi řekl: „Já tě strašně potřebuji.“ Prý si to nepamatuje (Máša se zasměje). Ale asi to tak mívá. Od malička potřebuje kolem sebe lidi, aby mu pomáhali.

Dohodli jsme se, že sem do Podolí za ním někdy zajdu. Byla jsem zanedlouho v Paláci kultury, kde mi udělovali cenu jako cvičiteli. (znovu smích) Seběhla jsem sem z kopce, zavolala jsem mu, že k němu přijdu. Byl otrávený, protože zrovna na něčem pracoval - to je u něho normální. Ale pak řekl, že půjde nahoru po schodech a počká tam na mě. Tam jsme se samozřejmě nesešli - to Zdeněk dělá často. Domluví se s někým, a pak je všechno jinak. Nakonec jsme se potkali tady v bytě a povídali jsme si. Seděl v křesle, já u jeho nohou a znovu jsem ucítila jeho auru. A bylo zpečetěno. Začali jsme se setkávat, až jsme jednou jeli pro vládní brambory k Martinovi Paloušovi na statek, kde bydlela celá Němcovic rodina (jedna jejich dcera je jeho ženou). Zdeněk byl vyhozen z fakulty a pracovali v Metě s Martinem jako programátoři. Palouš pěstoval brambory bez chemického ošetření. Po cestě jsme zastavili v polích a trhali kukuřici. Zdeněk mě v té kukuřici požádal o ruku.

Měli jsme dvě svatby - ta oficiální se konala na Vyšehradě v oddávací síni pro Prahu 2. Předtím jsme však měli tajnou svatbu. Chodili jsme k páteru Reinsbergovi do Týnského chrámu, stýkali se tam intelektuálové disentu. Zdeněk byl duchovně veden tajně vysvěceným knězem páterem Petrem Piťhou (Pozn.: porevoluční ministr školství). Ten nás oddal na louce na své chatě. Přijela jen Zdeňkova sestra a teta, šly nám za svědky. Svatba byla tajná proto, že jsme měli každý svůj byt a tehdy ještě manželé nemohli mít dva. V Týnu se na nás divně dívali, že spolu žijeme neoddáni, ale páter Reinsberg byl se skutečností obeznámen. O Vánocích na den rodiny jsme to již demonstrovali a šli spolu k přijímání.

Na Vyšehradě mi šla za svědka Anežka Janátová  (Pozn.:  psycholožka, svého času ředitelka Jedličkova ústavu v Praze).  Jsme dlouholeté přítelkyně, obě jsme byly školeny v hermetismu. Patřily jsme do skupiny, která se snažila vědecky zkoumat nadpřirozené jevy. Byl v ní například Antonín Baudyš, Václav Žák - „matfyzáci“. Vytvářeli jsme dotazníky a zpovídali lidi...

Svatba byla krásná - šli jsme odsud z Podolí na Vyšehrad cestičkou pěšky s kamarády z bývalého disentu (Radim Palouš už byl rektorem) jako na vesnici. Hostinu jsme měli v jídelně Jedličkova ústavu.

Tak jsme spolu dodnes. Není to jednoduché, ale zaplať pán bůh, zvládáme to.

 
Jednoduché to není proto, že je Zdeněk ve svém světě a čas není jeho pánem?

Ano, je ve svém světě... domlouvá si schůzky, ale mně neřekne, že sem někdo přijde.

 

Takže musíš být vždy připravena...

Je to jeho prostor. Když jsem se sem přistěhovala, měla jsem všechny své věci tady v té skřínce (ukáže na nízkou dvoudvéřovou skříňku cca 60x80 cm). A to měl ještě problém, že z ní musí vyndat knihy. Brala jsem to jako zenové cvičení. Bydlívala tu nárazově také jeho teta z Brna, která ho jako malého vozila v kočárku, brala si ho na venkov, vychovávala ho, protože byla učitelka stejně jako jeho maminka.

A ty jsi se Zdeňkem rehabilitovala?

Chodil ke mně na cvičení na jógu, ale moc jsem s ním nerehabilitovala. Učila jsem ho dechová cvičení, o která měl zájem. Ale cvičit nikdy nechtěl a dodnes nechce. Říká, že ho pak bolí celé tělo. (smích) Také sem chodil masér, ale to také nechce. Chodili jsme na masáže na Albertov na rehabilitační kliniku. Jeden moc šikovný pracovník s ním prováděl Vojtovu metodu - Zdeněk ji také nechtěl... Efekt přichází až po čase, je nutná velká trpělivost. Když ho něco bolí, mám tu různá mazadla a to je vše. Snažím se mu být nápomocná, jak to jde.

 

Zdeněk je především duch...

Ano, tak to je. Nedávno tu byl na konzultaci jeden psycholog z Liberce. Když odcházel, stále jen opakoval „To je génius, to je génius...“ Je to pravda. To bylo to hlavní, proč jsem do vztahu šla.

 

Chápu, musela jsi být oslněná...

Nebyla, nikdy jsem nebyla oslněná. Já jsem dost zemitá. I když jsem Váha, moje myšlení je v Panně. Máme se Zdeňkem horoskopy, které k sobě báječně ladí. On je Blíženec, také vzdušný. Nejdisharmoničtější aspekt jsou však naši Merkuři. To je myšlení. My se prostě nedomluvíme.(znovu se srdečně směje) Ale jinak se máme moc rádi.

 

To na vás vždy bylo a je vidět na první pohled.... Astrologií se zabýváš celý život, že? Zasvětil tě tvůj tatínek.... Ptám se na astrologii hlavně proto, že považuji tvou knihu „Jak vychovávat děti podle hvězd“ (Fontána, 2000) za skvost, který by měli dostat do ruky všichni rodiče. Je zcela bezkonkurenční, jakkoli neměla takovou propagaci jako její matné odlesky od jiných autorů. Je láskyplná a psaná s pochopením pro rodiče. Pomáháš rodičům,aby porozuměli svým dětem, jejich originální osobnosti, rozdílům mezi dětmi, apod.

Ano, o to jsem se snažila. Občas přednáším budoucím cvičitelům jógy a mimo jiné povídám i o tomto tématu. Většinou se někdo ozve, že tu knížku má.

 

Ještě jsi napsala jednu knížku...

Ano, s Janou Kombercovou Autorehabilitační sestavu (Fontána 2007).  Ta se také mimořádně povedla. Syn mojí známé šel studovat rehabilitaci na fakultu tělesné výchovy a ptal se starších ročníků, co si má pořídit za literaturu. Řekli mu: „Pořiď si Autorehabilitační sestavu, tam je všechno.“

(Připojuji základní informaci o tomto titulu z nakladatelství:

V této unikátní publikaci předních českých specialistek na rekondiční programy naleznete všechny potřebné informace k tomu, abyste si dokázali sami poradit s mnohými zdravotními potížemi. Seznámí vás s řadou způsobů, jak správně zacházet s vlastním tělem včetně správného držení, vyvážené stravy nebo vhodných pohybových a relaxačních režimů, jež současně udržují dobrou kondici a upravují četné zdravotní potíže. Autorky se zevrubně zabývají využitím akupresurních technik, přirozenými biorytmy a množstvím podpůrných léčebných postupů, jako je například saunování, masáž či otužování. Stěžejní část se věnuje páteři a nabízí velké množství technik k obnovení její mobility a zdraví v jednotlivých spinálních segmentech; nechybí ani sestava cviků k rannímu protažení. V praktickém oddíle se seznámíte s jednoduchými postupy při léčení častých zdravotních potíží, jako je zácpa, únava, nachlazení, nespavost či křeče. Speciálním rysem je také harmonizační sestava cviků na aktivaci jednotlivých energetických drah a orgánů, založená na čínském léčebném tělocviku.).

To je paradox, že Zdeněk nechce cvičit, když je přímo u nejlepšího zdroje rehabilitace.

On musí mít navrch. Já mám však lví ascendent. Vzpomínám si, že když jsem k němu kdysi přišla na návštěvu, skočil na mě, až mě porazil na zem. Musel prostě získat nadvládu. Je to chlap. On má ve Lvu životní cestu, jednu ze základních os.

Co se týká  astrologie: když jsem ještě pracovala u Kahudy na psychologických výzkumech, sešla se nás tam skupina, která tak byla orientovaná.

On se zabýval přeci parapsychologickými jevy?

To až potom - to jsem mu vnukla já...

Ty jsi takový deus ex machina - co jsi vnukla Zdeňkovi?

Také obrácení pozornosti k těmto oborům... Ale on k tomu už sám směřoval. Já se s ním jen dělím o své zážitky. Protože jsem si prošla na druhou stranu...

V jaké situaci se to stalo?

Pracovala jsem ve svazu invalidů... To byl také výsledek jednoho paradoxu. Díky reorganizaci jsem se z ministerstva práce a sociálních věcí ocitla v nezaměstnanosti. Hledala jsem místo sociologa, ale pořád se mi nic nezamlouvalo. V té době se na mě obrátila kamarádka, zda bych mohla rehabilitovat jejího bratra, který měl roztroušenou sklerózu. Začala jsem s ním pracovat - byl už ležák, snad jen jednou denně se dostal na vysokých berlích na záchod. Cvičili jsme spolu, upravili jsme samozřejmě stravu... byl syn řezníka. Zahájili jsme jednoduchými cviky spojenými s dechovým cvičením (pavamukta ásány). Cvičil poctivě, držel se všech doporučení a rozchodil se. Jeho žena byla šťastná, protože chodila do zaměstnání. Později si dokonce sám uvařil oběd.

Pak se na mě obrátil jeden režisér se stejnou diagnózou, krásný mladý muž. Ten ale pil, kouřil a podobně. Řekla jsem mu, že s ním budu pracovat, ale s těmi jedy musí přestat. Slíbil to, a nějaký čas i zvládal. Byl gay, měl přítele, který o něj příkladně pečoval, dával mu zázvorové obklady - mimochodem pro RS velmi důležité, postup čínské medicíny. Pacient se zlepšil natolik, že přestal mít dokonce intenční třes. Mohl chodit i bez hůlky, efekt byl úžasný. Napadlo ho, že terapii nafilmujeme u něj doma. Řekla jsem, že ale nemáme natočený stav před léčbou. „To není problém, zapálím si cigaretu.“ Zapálil si a v tu ránu se mu ruka úplně rozkmitala. Fotografovali jsme ho přístrojem zachycujícím Kyrlianův efekt (vyzařování energie). Měl už v rukách energii, na obrázku zářily. Když si dal šluka, energie se zatáhla a ruka na obrázku zčernala. Osvětlovač, který u toho byl, řekl: „Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych tomu neuvěřil.“ Zeptala jsem se ho: „Tak přestanete také kouřit?“ „Ne, mně nic není, já jsem zdravý, já můžu.“ Režisér se však bohužel později vrátil ke starému způsobu života a přivodil si dlouhodobý velmi těžký stav.

Začala jsem pracovat ve svazu invalidů mimo jiné také s touto diagnózou. Pořádali jsme pro ně léčebné pobyty. Jezdil za námi lékař, který pracoval v lázních na RS specializovaných. Když přijel poprvé a uviděl, že máme šedesát nemocných s roztroušenou sklerózou, řekl, že to nemůžeme nikdy zvládnout. Oni jsou hodně nervově labilní. Cvičili jsme s nimi, po každém cviku byla relaxace. Během tří dnů byli v naprosté pohodě. Lékař byl velmi překvapený. V jeho lázních cvičili klasickým způsobem - taková rehabilitace je moc silová, mezi cviky si vůbec neodpočinou.

S Janou Kombercovou jsme pro ně vytvořily speciální program, chtěly jsme jim upravit stravu... Uvařily jsme zrní, ale musely jsme ho dávat do polévky, nikdo nám ho nechtěl jíst. Vzepřeli se nám. Nalákala jsem je tím, že jsme to zrní opekly. Předem bylo namočené přes noc, pak jsme ho daly na plech a ono pukalo, vonělo jako oříšky, pak polilo olejem, zkřehlo a nakonec jsme ho osolily). Když jsme měli sezení u vína, dala jsem lahůdku na stůl a  nachytali se.

S diagnózou RS nikdo nechtěl pracovat, zorganizovala skupinu pacientů (nyní klub ROSKA). Vzala jsem si to jako vedlejší práci kromě své běžné agendy. Ve stejné době jsem také začínala vztah se Zdeňkem. Měla jsem svůj byt, starala jsem se o maminku. Takže jsem měla tři domácnosti, dvě zaměstnání. Navíc jsem jednou ročně ve Zlíně pořádala přehlídky pro postižené. Původně nás bylo asi pět organizátorů. Ten rok to zůstalo jen na mně - obrovská agenda včetně ubytování, dopravy apod. Začalo mi hodně bušit srdce, byla jsem zcela vyčerpaná. Doktor mi natočil EKG a prohlásil, že mě do práce nepustí. Přišla jsem domů, lehla jsem si na gauč a vypla jsem. V tom stavu jsem najednou před sebou uviděla velké oči. Nedocházelo mi to... objevila se lebka. Ani to mi nedošlo. Objevila se kosa. Byla jsem úplně klidná. Jestli mám odejít, dobře. A začala jsem si s tou paní povídat. Cítila jsem obrovské napětí v celém těle, vnímala jsem, že to může kdekoli prasknout... Přijímala jsem tu možnost, byla jsem klidná. Jen jsem jí položila otázku: „Moje rodina to zvládne, ale co Zdeněk?“ Ona mi sdělila, že ještě nemusím odejít, ale že je nutné změnit způsob života s ním. Potřebuji se naučit jinak se Zdeňkem zacházet. Prostě jsem ho rozmazlovala, byl na to od malička zvyklý...

Smrt se posunula doleva - jako by se prostor rozřízl skalpelem, na druhé polovině byl Kristus. Takže vím, že je na nebesích.

Lezla jsem ven hlubokou studní - byly tam skruže. Uvědomila jsem si, že to jsou jemnohmotná těla, jimiž lezu ven. Naprosto jasně jsem to vnímala a chápala. Vylezla jsem až nahoru - do úžasného světla, které maluje Zdeněk Hajný. Bylo láskyplné, pocítila jsem velikou blaženost.

Spojení tohoto prožitku s jógou a astrologií, to je jistě silný základ pro tvou práci...

Astrologií se nezabývám pro klientelu, jen pro své kamarády. Vidím jejich osudy... Jsou mezi nimi mnozí, jimž to hodně pomohlo. Jsem vybavena potřebnými dispozicemi, je to úžasná cesta poznání. Není snadné interpretovat astrologickou skutečnost, to je opravdové umění. Každý se astrologii naučí jinak.

Můj táta měl kolem sebe skupinu intelektuálů, kteří se astrologií zabývali. Byl mezi nimi jeden, který spočítal, že táta za dva roky zemře, a řekl mi to. To se opravdu nesmí dělat. Ty dva roky tatínek opravdu odcházel, bylo to hodně těžké. Každý astrolog musí vědět, co je eticky přípustné. Někteří astrologové své klienty dokonce vyloženě straší.

O co v současné době, Mášo, nejvíce opíráš svůj život?

Je to především celek, zmíněné propojení mezi všemi událostmi mé cesty, pak spolek přátel, kteří kráčí podobným směrem. Je úžasné, že je máme, že jsme chráněni a vedeni. Také jsem ráda, že ještě mohu chvilku pracovat s lidmi, myslím, že jim umím pomoci v náročných životních situacích...

Nezdá se, že je to na chvilku...

Uvidíme, snad mám před sebou nějakou dobu, kdy mohu pracovat naplno...

Ještě bych se tě ráda zeptala, jak s odstupem času vidíš cestu Václava Havla?


Zcela naplnil své poslání. Jsme přátelé jeho bratra Ivana a máme knížku o jejich otci (Krystyna Wanatowiczová: Miloš Havel - český filmový magnát. Knihovna Václava Havla 2013). Je tam fotografie z dětství chlapců: Vašek leží na sofa, oblečený jako Caesar, Ivan u něj stojí s velkým listem palmy v ruce a ovívá ho. Václav přišel do světa s takovým posláním. V astrologii se dají sledovat jednak každodenní záležitosti, jednak tzv. direkce - význam prvních dnů po narození. První den je jeden rok života, a tak dále. Jemu přesně vycházel aspekt Jupitera, což je ochránce, dar štěstí, financí, umění a slávy. Chodil sem a tam - dopředu, pak se zastavil, šel zpátky - po celou dobu, kdy byl prezidentem. Já jsem mu dělala horoskop, měla jsem možnost s ním o tom  mluvit, používal ty informace.. Měla jsem k němu příliš velkou úctu, neuměla jsem k němu přistoupit otevřeným, kamarádským způsobem. Vždy se mi ozval, že nemá program na další čas...

Ještě v létě v roce jeho odchodu měl silný Uran, což mu přes zbědovaný stav dalo velkou energii. Stejně mocný je Saturn, ničitel, náš hlubinný učitel - ten vládl přesně v ty poslední dny, pak na to přesně dosedla Luna. Tak silným disharmonickým aspektům už nemohl odolat...

Máša2 7125Do místnosti vstoupil Fotograf Jarda Kňapp a naše setkání zakončila veselá  vaudeville s převleky a žertováním kolem pózování. Zdeněk se radostně zúčastnil a dokonale představil své vnitřní Já, kterým je Medvídek. Byl neskonale roztomilý. Stáhl pak všechny fotografie do počítače, který je jeho dalším Já. Poznamenal, že tato technika mu výrazně prodlužuje život.

Jeho velkou vášní a radostí jsou bosé ženy. Máša má tak nádherné mladistvé nožky, že jsem poprosila Jardu, aby je zvěčnil. Dostala jsem pak rozkaz, že musím vyjít bosá před dům a jít tak ulicí, dokud nezmizím z dohledu. Byla to legrační hra, Máša se Zdeňkem na mě šibalsky povykovali z okna. Jaroslav tak získal jejich dva nádherné dvojportréty. Usmívám se šťastně dodnes.