PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Rozhovor s PhDr. Patricií Anzari, CSc.

Psychoterapeutka a dlouhodobá spolupracovnice časopisu REGENERACE, Patricie Anzari, je známá především tím, že v Čechách iniciovala vznik výcviku v holotropním dýchání a později se touto metodou inspirovala. Následně vytvořila vlastní verzi přírodní cesty ke stavům holotropního vědomí, jejíž hluboký význam vám přiblíží rozhovor, o který jsme Patricii požádali.

Patricie, v počátcích tvé práce bylo pro tebe inspirativní setkání se Stanislavem Grofem a jeho technikou holotropního dýchání. Později jsi od této metody ustoupila. Proč?
Pro upřesnění: se Stanislavem Grofem jsem spolupracovala od roku 1989 do roku 1993, moje praxe psychoterapeuta začala někdy kolem roku 1975. Setkala jsem se s ním v kalifornském Esalenu, dostala kontakt na jeho maminku, která žila na Smíchově, a pod vlivem individuálních zkušeností s HD pod jejím vedením jsem iniciovala první, tajný výcvik v této metodě na našem území. Jezdili za námi Grofovi facilitátoři z USA a Německa. Přišla revoluce, uspořádala jsem první Stanislavovu přednášku v tehdejším Československu. Konala se v aule Filolzofické fakulty UK. Výcvik se stal oficiálním. Jako první z naší země jsem odjela do USA na certifikační program v HD. Kolegové, které jsem k metodě v Praze přivedla, však nahlásili, že jsem v Praze chyběla na nějakém dýchání. Certifikát jsem dostala po tomto nedorozumění asi s ročním zpožděním. Ve hře bylo, zda dýchání s Marií se dá počítat. Odtud vznikly fámy, že nejsem certifikovaná, a musela jsem kopii dokladu rozeslat na pár míst, kde zprávu o mojí nekompetentnosti šířili. Již na programu v Americe jsem cítila, že si HD zaslouží detailně propracovaný kontext aplikace. Změnila jsem ho tedy ve své praxi. Dokud jsem pracovala podle HD ve dvojicích, vedle osobního prožitku z cesty jsem zdůrazňovala i roli dobrého průvodce. Tyto změny vedly k dohodě se Stanislavem Grofem, že svou verzi metody musím pojmenovat odlišně.

Zůstalo něco ve tvé současné praxi z této metody? V čem se zásadně tvá metoda liší?
V současnosti se Shamanyka vyvinula do podoby, v níž se HD podobá jen využitím skupinové situace a hudby jako nechemického průvodce na cestě za hranice běžného vědomí. Nepoužíváme ani hyperventilaci, ani osobního průvodce, skupiny jsou malé (maximálně 10 osob), stará se o ně pětičlenný tým, v němž je vždy lékař. Klient není omezován v pozicích a pohybu. Díky dlouhodobé přípravě dokáže citlivě pracovat s prostorem. Pobyt na Shamanyce trvá týden, v němž věnujeme dva dny intenzívní přípravě jemnějšími prožitkovými metodami s hudbou, vipassana meditací a hlubinnou prací s aktuální kapitolou osobního příběhu. Tři dny po celodenní cestě (proces trvá mezi šesti a deseti hodinami) jsou využity k integraci prožitků a jejich výkladu v kontextu osobnosti a její historie. Se všemi účastníky se známe již delší dobu. Teoreticky však převážně vycházím z učení Stanislava Grofa. Vytvořil hlubokou, ucelenou, vědecky podloženou a dokonale vystavěnou koncepci transpersonální psychologie, kterou nikdo nepřekoná, každý ji může jen doplnit. Představuje opravdu nové paradigma studia lidského vědomí, psychiky i zdravotních efektů transpersonálního přístupu. Je renesanční osobností s encyklopedickými znalostmi z mnoha oborů lidského poznání. Namátkou mohu vyjmenovat vedle medicíny a psychologie ještě filozofii, dějiny veškerého umění, fyziku. Ovládá plynně více než deset jazyků, rozumí do hloubky astrologii v jejím historickém kontextu. Ani deset bludných balvanů nemůže zpochybnit jeho genialitu a obrovský přínos pro lidské poznání.

SHAMANYKA
„Shamanyka je indiánské slovo, jímž se označují posvátné ceremonie. Jednu svou desku tak pojmenoval americký hudebník a skladatel Patrick Bernhardt v době, kdy jsem hledala název, odlišující moji práci od holotropního dýchání. Požádala jsem ho o svolení používat tento název v podobě, kterou použil, a získala je.“

Pokud chce zájemce navštívit seminář Shamanyka, potřebuje nějakou předchozí průpravu? Čemu by měl věnovat pozornost?
Tento seminář nelze navštívit bez předchozí spolupráce se mnou a mým týmem. Podmínkou je alespoň roční spolupráce formou pobytových programů (počáteční Passionata, pokročilejší Cesta a mnohdy i individuální sezení). Je to program, na který se nelze přihlásit. Ty, které pozveme, vybíráme na pokročilejších programech. Nejde o známkování, šetříme lidem čas a peníze. Shamanyka musí přinést užitek, motivací nesmí být jen zvědavost, ale vážný zájem o osobní proměnu. Na jemnějších programech se člověk postupně emocionálně i sociálně otevírá, nalézá spontaneitu i hloubku v práci s hudbou. Vždy pečlivě zdůvodňujeme důvody, proč někoho ještě nemůžeme pozvat, co by mu bránilo v hlubokém ponoru do procesu.
Klienti závazně vyplňují podrobný zdravotní dotazník, musí být zdraví. Poslední měsíc před Shamanykou přejdou na přísnější režim s důsledně vegetariánskou stravou bez cukru, půsty, každodenní meditací, smiřováním konfliktů ve vztazích i ve společenských situacích. Stejnými postupy se připravuje i celý tým, jde o oboustranně aktivní a otevřenou spolupráci.

Dalo by se říci, že seminář Shamanyka supluje přechodové rituály, které v naší společnosti chybí? V čem může pomoci?
Ano, považuji Shamanyku za přechodový rituál. Účinek však závisí na tom, jak člověk naloží se získaným poznáním a proměnou v každodenním životě. Neexistují rychlé, účinné, samospasitelné metody. Každý z nás musí celoživotně pečovat o poklady, které cestou najde. Proto říkám, že Shamanyka jsou otevřené dveře, jimiž se prochází do další kapitoly. Stále je tu však nebezpečí, že ze strachu před větší odpovědností a vlastní slabostí ty dveře znovu zabouchneme a výsledek cesty zplaní. Shamanyka je součástí ucelenější metody, kterou jsem nazvala AKTIVNÍ EGOLÝZA. Již název naznačuje, že největším nepřítelem spirituality je egocetrismus, na jehož rozpouštění společně dlouhodobě pracujeme.
Přesto vidíme zajímavé efekty dlouhodobé spolupráce: lidé zkrásní, omládnou, jsou velkorysejší, otevřenější, statečnější, leží jim na srdci ekologie a blaho druhých, uznávají své chyby. Jako vedlejší účinek se objevila úzdrava či zásadní zlepšení některých tělesných chorob a psychických potíží (Crohnova choroba, vředová choroba žaludku, vysoký krevní tlak, cukrovka, syndrom suchého oka, nespavost, závislosti) v takové míře, že se dotyčný mohl zúčastnit i Shamanyky a ta efekt posílila.

Mohla bys popsat, co se přesně během procesu odehrává? Jde o pozvolnou změnu vědomí? A nakolik je zapojeno tělo?
Proces cesty do rozšířeného vědomí je uprostřed týdenního semináře, který jsem výše popsala. Pracujeme nalačno se zakrytýma očima. Stav změněného vědomí trvá mezi šesti a deseti hodinami. Začínáme asi dvaceti minutami vipassana meditace, která je ukončena zvukem indiánské deštné tyče. To je signál pro uvolnění do zcela svobodného pohybu. S dechem pracujeme pouze jako s tím, co podpoří naše napojení na hudbu. Nehyperventilujeme, jen dech prodloužíme, pohybem rukou ho kopírujeme a vstupujeme do hudby, která v tu chvíli začíná. Nezačínáme hned extatickou hudbou jako HD, ale postupným vývojem rytmu a intenzity. V tu chvíli jsou již „poutníci“ na cestě. Dlouhodobá příprava, čistý kontext a posvátná atmosféra udělají své. Proces je zcela spontánní. Z předchozích seminářů se lidé umějí hudbě otevřít, nechat ji hrát skrze sebe, rozplynout se v ní, použít ji jako učitele, průvodce. Já hudbu míchám na místě, podle energie skupiny. Je to fascinující tvůrčí proces. Znám svou bohatou sbírku nazpaměť, jsem také v jakémsi transu, když sahám pro desky a vybírám, co bude nejvhodnější.
Podoba cesty je individuální, nelze ji předem předpovědět. Proces běží ve vlnách, chvílemi někdo upadne do stavu čisté meditace, leží nehybně, duch putuje výšinami, jiný je ve stavu transu v extatickém pohybu. Někdo zvučí hlasem s hudbou, uvolní se nejrůznější emoce. Jsou tu i procesy odblokování hlubokých tenzí. Díky tomu, že známe klienty dlouho a prošli s námi už řadou prožitkových programů, nesetkáváme se na Shamanyce s hysterií. Ta bývá nosnou složkou v lidově oblíbených technikách, na něž se lidé nepřipravují. Děje se to hojně i při HD. Jsem ráda, že se mi ji podařilo odstínit.
Proces končí, až když o to klient požádá, ještě však tichým rozhovorem zjišťujeme, zda se cítí opravdu uvolněně a šťastně, což je přirozený výsledek cesty. Pokud ne, použijeme práci s tělem, podobnou jako u HD a práci společně dokončíme.
Následující tři dny se společně věnujeme integraci prožitků, meditativnímu i pohybovému doladění psychického i fyzického stavu. Nacházíme jasná poselství pro další kapitoly života. I po semináři jsem k dispozici na telefonu pro případné otázky, harmonizaci pocitů, lékař je připraven poradit ohledně tělesné odezvy nebo pokračující očisty, která se projevuje běžnými chorobami jako jsou chřipka, průjem, zvracení a podobně.

Pracuješ s osobním příběhem účastníků? Je prostor pro soukromou konzultaci, nebo je vše sdíleno ve skupině?
Osobní příběhy účastníků jsou nám díky delší spolupráci známy, přesto je ještě poskytují v písemné podobě, protože sepsání příběhu je důležitou součástí přípravy. Když vidíme svůj život jako celek,vnímáme mnoho výzev a inspirací. Při programu jsme všichni velmi otevření, žádné téma není tabu, vše se projednává ve skupině. I na to jsou účastníci zvyklí z předchozích setkání. Rovněž celý odborný tým sdílí i své osobní příběhy. Na Shamanyce se soustředíme na současnost a budoucí cíle, minulost už máme probranou z jemnějších seminářů.

Ptáš se účastníků, v jakém rozpoložení na seminář přicházejí? Je seminář i pro labilnější osoby – mám na mysli například schizofreniky. Byla jsem svědkem, kdy na šamanském semináři bylo při bubnování a vizualizaci těžké jednoho z účastníků vrátit. Teprve později se přiznal, že se léčí se schizofrenií.
Je vyloučeno, že bychom neznali zdravotní stav účastníků. Před každým seminářem vyplňují podrobný zdravotní dotazník, na všech programech je přítomen lékař obeznámený s jejich zdravotním stavem. Nepřichází v úvahu, že by se k nám na prožitkovou práci dostal člověk psychiatricky nemocný. Jen ve výjimkách, kdy dlouhodobě individuálně spolupracuji s pacientem, který má lehčí medikaci, se může stát, že ho vezmu na Passionatu, ne dále. Shamanyka je pro zdravé, je to preventivní program osobní transformace.

Vím o tobě, že nesouhlasíš s používáním medikamentů při duševních onemocněních. Týká se to všech duševních onemocnění a potíží? Jaké jsou cesty a možnosti pro člověka, který trpí duševním onemocněním?
Nemohu říci, že nesouhlasím v žádném případě. Jsem žačkou amerického psychiatra Johna Weira Perryho, který v praxi opakovaně dokázal, že mnohdy je psychóza důsledkem špatně ošetřené psychospirituální krize. Léčil takové pacienty bez jediného medikamentu během osmi týdnů jungiánsky orientovaného psychoterapeutického pobytu. Po patnácti letech sledování vývoje případů bylo bez recidivy 75 procent pacientů, ač mezi nimi nebyli jen ti, kdo před pobytem na jeho klinice neprošli klasickou léčbou.
Nesouhlasím s masivním podáváním antidepresiv široké populaci včetně dětí. Mnohé potíže lze zvládnout bez medikamentů, lidé jsou však v současnosti hodně zbabělí, mají nízkou toleranci k fyzické i psychické bolesti, hledají snadné cesty, a tak psychofarmaka milují. Proto působím hlavně v oblasti prevence, podporuji osobní růst směrem ke statečnosti, odolnosti, nezávislosti. Považuji za důležité kultivovat většinovou změkčilost a egocentrismus. Z kalifornských psychologických výzkumů vyplývá, že stačí šest procent populace, aby se vývoj obrátil správným směrem. K tomu chci přispět.

Co pro tebe osobně znamená pořádání semináře Shamanyka? Není to již po letech stereotyp? Co konkrétně tobě semináře dávají? Učíš se díky práci s lidmi něčemu novému?
Shamanyka je posvátný obřad, který pořádáme jen jedenkrát v roce, a chystáme se k němu celý předchozí rok. Podoba této cesty se stále vyvíjí, je jakýmsi zúročením zkušeností nabytých v uplynulém období. Každým rokem si říkáme: „Takové to ještě nebylo!“
Aktivní egolýza znamená oboustrannou aktivní osobní výměnu mezi terapeutem a klientem, proto je příležitostí k osobní transformaci i pro mne a mé spolupracovníky. Doprovázet skupinu lidí na takové cestě je procesem očisty, růstu, posílení. Dělíme se do detailů o své příběhy stejně jako účastníci, hodnotíme svůj poslední rok, přiznáváme chyby a selhání... Nikdo se neskrývá.

O čem v současné době přemýšlíš? Co je pro tebe ve tvé životní etapě důležité?
Dosud jsem kráčela samostatnou profesionální cestou, úmyslně jsem potlačila pedagogické i vědecké ambice, abych nebyla oslabována konfrontací s nepřátelskými postoji k novému paradigmatu v psychoterapii. Spojení s takzvanou duchovní sférou mi také nepřinášelo obohacení, nejsem vyznavačem blouzniveckých her a pseudovědeckých konstruktů. Stanislav Grof dal laťku hodně vysoko.
Chtěla jsem dokázat, že jsou možné i jiné cesty, než ty, které hradí pojišťovna.
V devadesátých letech jsem napsala svoji jedinou knížku, která mi vytryskla přímo ze srdce, a stojím si za ní dodnes. Jsem vděčná Regeneraci, že se díky ní mohu každý měsíc podělit o kousek svého poznání a prožívání. Teď nastává čas sepsat zkušenosti těch uplynulých skoro tří desetiletí, čas na jakýsi odkaz. Je mi šedesát tři let, doufám, že ještě nekončím. Je to však vhodný věk pro jakýsi testament. Dostalo se mi tolik láskyplné podpory od mých blízkých a přátel, že ji musím konečně zúročit. Pokud knihu nestihnu napsat, nebude to takové neštěstí. Stačí mi, když za mnou zůstanou bezejmenné světlé stopy v životních příbězích všech, které jsem měla to štěstí potkat.
Ptala se Pavlína Brzáková


PhDr. Patricie Anzari, CSc. (1954) působila v čase dospívání na konci 60. let jako písničkářka, skladatelka originálních protestsongů s duchovní symbolikou, doprovázela mše, vystupovala v divadlech malých forem. Přes obstrukce komunistického režimu, jehož byla otevřenou odpůrkyní, vystudovala obor psychologie na Univerzitě Karlově, v Psychologickém ústavu Akademie věd absolvovala interní aspiranturu.
Po aspirantuře pracovala necelé dva roky v diagnostickém ústavu pro mládež a potom až do revoluce v OÚNZ v centru Prahy jako psycholog na dětské psychiatrii a v jeslích. Kromě diagnostiky a terapie se věnovala i rodinné terapii.
V druhé polovině 80. let díky mnoha zázračným náhodám vycestovala poprvé soukromě do USA, kde se jí podařilo mimo jiné strávit několik týdnů intenzivního studia v Esalenu, kalifornské kolébce světové humanistické a transpersonální psychologie. Jejími učiteli byli Stanislav Grof, Ram Dass, David Steindl- Rast, Chunliang Al Huang, Jack Kornfield.
Hlavním učitelem, který nejsilněji ovlivnil její psychoterapeutický přístup, byl přímý žák C.G. Junga, americký psychiatr John Weir Perry. Byl autorem převratné léčebné metody psychóz bez medikace na bázi využití léčebného potenciálu přirozeného, nerušeného a ochráněného průběhu krize.
Patricie Anzari iniciovala vznik výcviku v holotropním dýchání v Čechách (má certifikát na tuto metodu, využívá ji však jen jako inspiraci, vytvořila vlastní verzi přírodní cesty ke stavům holotropního vědomí). Čtyři roky spolupracovala úzce s Marií Grofovou, matkou S. Grofa, vedly společně workshopy. Stála u zrodu transpersonální psychologie v Čechách, organizovala první Grofovu přednášku na Univerzitě Karlově v Praze, pomáhala při organizaci světového transpersonálního kongresu v Praze.
V letech 1990 až 1997 vysílala v Českém rozhlase svůj meditativní pořad Prameny poznání, který byl velmi oblíbený stovkami tisíc posluchačů. Na vlastní náklady pořádala po celé republice jejich setkání.
V roce 2002 otevřela v Rynarticích v Českém Švýcarsku centrum pro skupinovou práci. V té době byla její práce již natolik intenzivní a hluboká, že se skupiny zmenšily na minimum (nejvíce 12 osob). Podle intenzity odstupňované typy prožitků a poznatků lze získat ve víkendových nebo týdenních pobytových programech.
Po celé roky jako součást své psychoterapeutické práce propaguje zdravý životní styl, ekologické myšlení a chování.