PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Rozhovor s hudebníkem Máriem Bihárim

Konečně jsem navštívila koncert „Pocta Zuzaně Navarové“ v Malostranské besedě. Ač jsem o seskupení Mária Biháriho, Markéty Burešové, Petry Bílkové a Iva Sedláčka věděla delší dobu, bála jsem se toho zážitku. Asi jako každý, kdo má v srdci hvězdu, jež už je na pravdě boží, obávala jsem se, že kopie nemůže nikdy dosáhnout úrovně originálu. Zuzana Navarová mě roky provází na všech cestách, mám její písně pod kůží. V čase totality mi přinášely svobodu duše a nezlomnost. Ve světle jejího nanebevzetí dostaly mnohé texty tak jímavý hluboký význam, že je opakovaně celé propláču. Když zazní „Neste mě, neste, ptáci, do nebes…“, vzlykám nahlas již při prvních slovech. Naštěstí tím nikoho neobtěžuji, děje se to o samotě v autě. Zpívám s ní z plna hrdla a posílám jí do nebes přívaly vděku za sílu, z níž neubývá.
Mário Bihári dokázal nepozorovaně vdechnout Markétě Burešové ducha Zuzany, aniž by se stala plagiátem. Vnáší do písní svou šťavnatou ženskost, provází šaramantně koncert slovem plným osobitého humoru, jejž po svém Mário korunuje občasnými vstupy. Zuzaně se podařilo, co málokomu: zanechala za sebou živoucí stopy. Opět jsem plakala štěstím, písně v tomto podání neztratily své neodolatelné kouzlo.
Zabývám se hodně tématem životního smyslu, sbírám příběhy těch, kteří ho naplňují či naplnili. Mário je úkaz. Pro mnohé těžký a nepřekonatelný úděl nese s obdivuhodnou lehkostí a vyvažuje ho nejen svým úžasným hudebním dílem, ale i neuvěřitelnou pestrostí a všestranností svých dalších zájmů a činností. Osmělila jsem se a o přestávce koncertu si s ním domluvila rozhovor. Uskutečnil se o dva měsíce později v nevlídné hospodě s hlučnými hosty. Byla jsem hodně nervózní, protože jsem přišla o dvacet minut později. Zabrzdil mě apokalyptický liják na dálnici a dopravní kolaps v Praze. Mário přišel bez výčitek, usedl proti mně a vytvořil kolem nás svou energií příjemnou bublinu klidu a soustředění, ač jeho jemný sluch musel vnímat všechny ty bodré hlasy mnohem více než já.
Setkání s tímto skromným, tolerantním, něžným obrem bylo pro mne životním zážitkem. Nic ho nevyvede z míry, je vstřícný, trpělivý. Ochotně hovoří o svém životě, nic neskrývá, nestylizuje se. Je studnou čisté pravdy. Je vděčný za život, který žije obklopen laskavými přáteli a spolupracovníky. Nelze ho nemilovat. Jeho přítomnost povzbuzuje k vytrvalému páchání dobra.

Mário, ráda bych vás nejdříve poprosila o upřesnění nejasností. Prameny, které jsem si o vás posbírala, se rozcházejí ve faktech o vašem sportovním životě. Některé píší, že jste přestal běhat se ztrátou zraku, jiné, že jste nevidomý sportovec.
Běhal jsem hlavně jako nevidomý. Nejprve podle zvuku. Volali na mě v půli a v cíli, šel jsem podle hlasů. Později jsem běhal s trasérem.
V deseti letech jsem se naučil hrát goalball, ve třinácti jsem reprezentoval ligu za dospělé, později jsem byl kapitán mužstva. Strašně mě to bavilo. Šíleným způsobem jsem to žral. Líbí se mi moc, že to je původní sport pro nevidomé, žádné přizpůsobování klasických disciplin handicapovaným.

Třebaže jste v osmi letech přišel o zrak, rychle jste rozvinul schopnost jemného vnímání prostoru…
Byl jsem hozenej do vody, takže jsem musel plavat.
Klobouk dolů, jiní by to vzdali.
V osmi letech jsem musel odejít od rodičů na internát do Levoče. Tam vás nikdo nelituje, musíte fungovat. Bylo to těžké. Učitelé byli fajn, ale vychovatelka nás jenom hlídala a my jsme trávili hodiny v nečinnosti. Žádné aktivity nám neumožnili.
Děti si dokážou hodně ubližovat, na internátě jsem se párkrát pral kvůli urážkám. Ale dobře jsem se učil a většinou se choval slušně.

Vás nelze litovat, pouze obdivovat. Pustila jsem se nejdříve do sportu, protože to je ve spojení se slepotou cosi za hranicemi běžných lidských možností. Většina lidí vnímá handicap jako omezení a škrtne ze svého života spoustu věcí. U ztráty zraku vezme za své především rychlý a intenzivní pohyb. Ne tak u vás. Vy jste dokonce evropský rekordman v běhu na 60m! To jste musel letět jak vítr… Takový výkon se musel opírat o velkou odvahu. Vzpomínáte si, jak jste se při běhu cítil?
Cítil jsem se skvěle, chtěl jsem být nejrychlejší, nebál se ničeho. Jednou mě učitel zachytil v cíli, za ním byl takový kopeček a my jsme se oba zřítili dolů… Nechtěl, abych tam vlítl, chytil mě a letěli jsme… Byl jsem asi pěkně rozjetý.
S trasérem je třeba mít bližší, přátelský vztah, nebo je to profesionál, který běhá s kýmkoli?
Já jsem s ním měl přátelský vztah, byl starší než já asi o deset let, mně bylo mezi šestnácti a sedmnácti léty. Byl pro mě výborný starší kamarád…

Je větší zárukou úspěchu dobrá spolupráce s trasérem?
Souznění musí dokonale technicky fungovat. Ruce jsou naprosto sladěné jako by patřily jednomu člověku.
Když se podíváte zpět na svůj příběh – raději spolupracujete, nebo jste sólista?
Raději spolupracuji, ale v posledních létech jsem si musel zvyknout. Zpočátku mi to dělalo problém, ale pak jsem si v tom našel něco svého, co mě naplňuje, je to víceméně stejný vjem. Rozdíl je jen v tom, že jsem sám a za nikoho se neschovávám.

Málem jsem spadla ze židle, když jste zpíval píseň o sobě a vodícím pejskovi… Nadchl mě váš smysl pro humor. Úžasná instrukce pro vidoucí, aby se na nevidomého nevrhali s nevyžádanou pomocí.
Je to smyšlený příběh, něco podobného jsem samozřejmě zažil, ale takhle se mi to naštěstí nestalo. Slepec se orientuje podle určitých bodů, když ho zavedete někam jinam, je to špatně.
Měl jsem kdysi vodícího psa Harleye. Předtím jsem chodil bravurně s hůlkou, snadno jsem se orientoval. Jak jsem si zvykl na psa, zjistil jsem, že bez něj jdu jako opravdový slepec. Soupeřil se mnou o místo vůdce smečky. Jednou mě navedl do značky, jindy jsem spadl do jámy. Přitom byl skvělý vodič, na zkouškách udělal dvě stě osmdesát osm bodů ze tří set. Dělal mi to schválně.

Před léty jsem jezdívala do Bratislavy a bydlela tam u svých blízkých přátel, nevidomého manželského páru. Naučili mě, že vše v takové domácnosti musí mít své přesné místo. Přemisťovat předměty, měnit uspořádání prostoru je vůči nevidomým velká bezohlednost. Nadchl mě ten řád a pořádek natolik, že mám od té doby svůj dům uspořádán, jako bych ztratila zrak. Když v zimě vypnou večer proud, je pro mne hračka cokoli najít, pohybuji se s jistotou.
To jsem ještě bohužel děti nenaučil. Ale už jsem si zvykl…

Jste opravdu velkorysý…

Omlouvám se za troufalost. Můžete mi prosím říci, jakým úrazem jste v osmi letech přišel o zrak?
Skákal jsem salto. Jak jsem byl ve vzduchu v klubíčku, vykopl jsem si oko kolenem. Druhé oko už jsem neměl, bylo nahrazeno protézou. Narodil jsem se se zeleným zákalem.
Bylo to zvláštní. Ještě než jsem skočil, věděl jsem, že se něco stane. Snažil jsem se tomu bránit, ale nešlo to. Některé věci má člověk v životě určené a proti tomu se nedá jít. Nakonec jsem to salto skočil a bylo to, jak jsem očekával.

MARIO BIHARI 002Fotografování je jakýmsi navázáním na čas, kdy jste viděl?
Určitě ano, bez toho by mě to nenapadlo. Jsou to takové představy, vnitřní obrazy, které se snažím zachytit. Jako bych byl okem toho aparátu. Je to o pocitu.

V jaké výšce fotoaparát držíte?
Různě, nemám ho před očima. Fotil jsem hodně zblízka, abych měl kontakt s těmi věcmi. Pokládal jsem foťák třeba do vykotlaného stromu, jako bych tam byl schovaný. Jindy jsem fotografoval ve větvích. Hodně mi s tím pomohl můj skvělý kamarád, profesionální fotograf z Německa Björn Steinz. Napadlo nás to jednou po čtvrtém pivu.
Fotili jsme spolu totéž, každý za sebe. První výstava Obrázky duše objela několik zemí. Byly to obrázky kytek, starých zdí, starých věcí. Do osmi let jsem viděl, dál se dívám fotoaparátem. Pamatuji si barvy – jen tyrkysovou jsem asi nikdy neviděl, tu si nedokážu vybavit. Mám mnoho vizuálních představ – stačí, že něco slyším, už je to před mým vnitřním zrakem.

Pracuji prožitkově s hudbou s lidmi se zavázanýma očima. Není-li aktivní zrak, u vidoucího člověka se vypne racionální kontrola, stane se součástí muziky, hraje skrze něj, vnímá lépe její duši…
Když nastane tak velká změna, dáváme si nové cíle. Vy jste si je dával vždy vysoké…
Teď už jsem malinko polevil, jsem starší… Ale mám touhy, které bych chtěl, aby se naplnily. Vyhovuje mi však moje současná situace. Mám Bachtale Apsa, hraji s Markétou a Péťou, letos hodně s Honzou Vančurou a Plavci. Hrál s nimi basák ze skupiny Koa, který pak byl se mnou i v Bachtale. Když sháněli harmoniku, řekl jim o mně. Také jsem hrál s Jankou Kirschner úžasné turné, to bylo super.

Před pár lety jsem vás viděla hrát úžasně na klavír, letos to však bylo úplně na virtuózní úrovni...
Já nejsem klavírista, klavír jsem studoval jako obligát, povinný předmět. Ale bavilo mě to. Většina studentů na to kašlala a procházelo jim to. Já jsem cvičil a šlo mi to. Ale nejsem klavírista, vystudoval jsem akordeon a klarinet.

Co ve svém dosavadním životě považujete za osudové okamžiky?
Příjezd do Prahy na konzervatoř, potom když mi Zuzka Navarová o svaťáku zavolala… To byla pro mě velká škola. Když jsem ukončil studium, uměl jsem teorii a hrát. Studoval jsem vážnou hudbu. Pak jsem se musel naučit vnímat a cítit jiným způsobem, abych věděl, kde a jakým způsobem hrát. Hodně to bylo o improvizaci. Vždycky jsem spíš mlčel a poslouchal ty starší a zkušenější muzikanty. To mi hodně dalo, že jsem byl takový pokorný a moc jsem se chtěl učit.

Jak vás Zuzana našla?
Ve škole natáčel Mirek Janek dokumentární film „Hamsa, já jsem“. Znal se s režisérkou Mirou Erdevički, která točila dokument o Věře Bílé, a já jsem v tom dokumentu měl hrát v rámci nějakého koncertu. Nakonec to nebylo potřeba. Zuzka se přátelila s Věrou Bílou (vyprodukovala jí první CD), Erdevički jí o mně řekla, když zjistila, že hledá harmonikáře.

Jak byste charakterizoval vztah se Zuzkou?
Kamarádsko-maminkovský. Byla starší o osmnáct let, měl jsem k ní úctu. Byla výborná zpěvačka, textařka, muzikantka, vzhlížel jsem k ní.

Markétě Burešové jste předal ducha Zuzany. Její charisma zůstalo zachováno.
My se máme všichni čtyři moc rádi, máme hezké vztahy, to hraje strašně velkou roli v atmosféře koncertu. Ve skupině Koa to bylo stejné. Byla to pro mne druhá rodina, s níž jsem trávil víc času než s rodiči, kteří žijí na Slovensku. Měl jsem to jako práci, ale těšili jsme se na sebe, když jsme vyjížděli někam třeba na pět dní.
Něco podobného máme teď s Markétou a ostatními. Samozřejmě už mi není dvacet ani dvacet šest, chovám se trošku jinak. Tehdy jsem vydržel třeba dvě noci nespat, teď už to nedokážu.

Nadchl mě název vaší další skupiny Bachtale Apsa, v překladu Slzy štěstí. Vy jste autorem toho jména?
Když jsem byl malý, poslouchal jsem pohádku „Slzy šťastia“, inspirovala mě. Romská hudba je hodně o emocích. Rychlé čardáše nebo pomalé mulačágy, halgaty. Buď člověk chce vyzpívat žal, nebo vyjadřuje radost. Slzy štěstí to vystihují.


Kdy jste v životě zažil slzy štěstí vy?
Když jsem třeba poprvé vyhrál mistra Evropy v atletice… to jsem vůbec nečekal, vykřikl jsem na celou halu.
Mnohokrát jsem měl radost. Třeba když vyhráli Slováci v roce 2002 mistrovství světa v hokeji.
Někdy na koncertě brečím, hodně mě to dojímá. My dáváme, lidé dávají, to je mi do breku.

Máte dcerku v pubertě, asi to není lehké…
Musíme to s dcerou zvládat, vydržet, usměrňovat, aby to nezajelo do kolejí, odkud by nebylo snadné vyváznout. Nějaký směr se jí musí dát. Nesmíme se z toho podělat, nic nezmůžeme.

Na co je šikovná ta vaše dceruška? Jak ji vnímáte?
To já nevím… ona zatím nikdy u ničeho nevydržela. Má výborný vztah ke zvířatům, tomu by se chtěla věnovat. Zatím to není moc jasné po praktické stránce, jakou školu by mohla studovat… snad se jí to splní.

Seznámení s vaší paní byl také osudový okamžik? Jak dlouho jste spolu?
Deset let… Poznali jsme se na masérském kurzu. Bylo to osudové. Když jsem ji poprvé uslyšel, něco mi v hlavě naskočilo.

Četla jsem, že spolu provozujete masáže.
Teď už ne. Jen ze začátku. Měli jsme studio, nešlo nám to. Rok a půl jsem to dotoval, ale pak jsem se na to vykašlal. Klárka zůstala v oboru, masíruje dodnes.

Ale hudební masáže, kdy Klárka masírovala a vy jste improvizoval na klavír – to museli být lidé v sedmém nebi…
To jsme dělali. Taková masáž trvala dvě hodiny.

Bože můj, jak je možné, že se vám nedařilo?
On o tom nikdo nevěděl.

Tomu rozumím. Tvořiví lidé nebývají dobří obchodníci, potřebují někoho, kdo by se o to postaral…
Jaké máte hudební plány do budoucnosti?
Zatím nic konkrétního nemám. Možná bych rád udělal nějaké další cédéčko s autorskou hudbou, ale asi by se ubíralo jinou cestou, než to poslední. Byl bych rád, aby to bylo modernější…

Přichází jeho žena Klárka. Jen tiše pozdravila za rohem, okamžitě vyslovil její jméno.
Je to taková víla, pohádková bytost, pravím.
Víla, to ano…
Poezie nemůže být podle pravítka. Už jste spolu docela dlouho…

Jak vnímáte postavení romské menšiny u nás? Stává se vám, že by kvůli tomu lidé na vás byli nepříjemní?
Já mám štěstí, že jsem slepý. To mě zachraňuje. V první řadě lidé vnímají, že jsem slepec, než že jsem Rom. Něco se jim tím v hlavě přehodí. Mám sice nějaké negativní zkušenosti, ale ne mnoho. Spíš se potkávám s mladými lidmi, kteří se snaží něco udělat s přístupem majoritní společnosti k nám. To mě těší, ti lidé jsou moc fajn.
Předevčírem jsme jeli s Bachtale Apsa hrát na Moravu. Vedli jsme s Péťou (pozn.: Peter Horváth, kytarista a zpěvák skupiny) takové řeči, že jsem poznamenal: „Nejsme my vlastně rasisti?“
Odpověděl: „No voni to z nás udělali!“

Vy jste ambasador kultury, o níž nejvíce vypovídá muzika. Civilizace převálcuje vše čisté a otevřené. Problémy, které Romové mají ve společnosti, nejsou původní. Když se ponoří do své hudby, dotýkají se svobodné romské duše a mohou se snáze rozhodnout, co udělají se svým životem.
Samozřejmě Romové žijí hudbou a tancem… ne všichni však mají to nadání. Většina z nás k tomu má určitě vztah. Naše hudba pomáhá s těžkým životem. Uklidní, dodá radost. Když si člověk zahraje na housle nebo na cokoliv, zazpívá si, dostane ze sebe i negativní emoce. Děcka žijí na mobilech, mají v nich spoustu romské muziky, trošku jiné, modernější. Cestou na Moravu jsme si pouštěli písničky, které poslouchají Péťovy děti. Vůbec jsem to neznal. Bylo to takové funky v romštině…

To je ta inspirace, jak byste viděl svou příští desku?
Ne, to ne. Měl jsem na mysli spíš zvukově modernější podobu.

Třeba byste tu svoji holčičku mohl trochu uzpívat…
Ta už nechodí na žádné koncerty, asi dva roky. Občas jde na divadlo (pozn.: Šunen romale v pražské Viole), které dělám s Bárou Hrzánovou a Janou Bouškovou. Ale tam jde kvůli Báře…

Je na vás určitě pyšná…
To ona až časem zjistí.

MARIO BIHARI 005O co opíráte pocit životního smyslu?
Když je mi špatně, odevzdám se Bohu. Řeknu: „Děj se vůle tvá.“ Uleví se mi, vím, že na to nejsem sám. Snažím se být v životě užitečný, pomáhat lidem tím, že jim dám emoce, radost, prožitek, který by mohl něco přinést. Já na koncertech moc nemluvím. Nejsem žádný hlásič něčeho, třebaže bych mohl říci spoustu věcí. Nechci to však s hudbou spojovat, je to v ní.

Chodíte do kostela, nebo jakou formou s Bohem žijete?
Nechodím do kostela. Hodně jsem poslouchal Eduarda Tomáše, zamýšlel jsem se nad mnoha tématy. Také jsem jednu dobu hodně meditoval. Se Zuzkou jsme o mystických tématech a náboženství hodně mluvili.

Je těžké vkládat tuto intimní část svého života do slov. Vyjevuje se více v hudbě a našich činech.
Ano, hudba je výš, než naše ego.

Romská hudba oslovuje celý svět… věřím, že tudy k sobě lidé najdou cestu.