PhDr. Patricie Anzari, CSc.

Po celý můj dosavadní život a v posledních dvou letech zvlášť je mi umožněno, abych se naučila na ničem nelpět. Když se ohlédnu, vidím, že před dvěma lety odešli do svých soukromých příběhů mí nejbližší přátelé a spolupracovníci, rok na to zemřel po dlouhé nemoci a náročném ošetřování Sam II., můj psí průvodce, o vánocích odešel na věčnost můj drahý tatínek a teď jsem zůstala dokonce bez manžela, který začíná jinde novou kapitolu. Nemohu si nevšimnout, že pouštění andělů na svobodu je můj zásadní úkol. Snažím se ho plnit jak nejlépe dovedu. Nemohu tolik ovlivnit, aby se mi něco nestalo, mohu však po každém pádu rychle vstát a pokračovat v cestě, aniž by láska v mém srdci ke všem, kteří mě opustili, zemřela. Když jsem před třemi roky ležela na jednotce intenzivní péče a nebylo jasné, zda se s mým životem neděje něco fatálního, měla jsem celou dobu pocit radosti a hlubokého vděku. Pořád jsem si opakovala, že to bylo krásných padesát let, že plně pochopím, má-li být konec. Cítila jsem se nekonečně obdarovaná. Vše, co žiji od té doby je vlastně navíc. Bonus je sice většinou nějaký zisk, ale i ty mé ztráty jsou neobyčejně plodné. Jako maják v mlhách svítí moje práce, která se s každou z nich stane intenzivnější, hlubší, smyslupnější. Je to jediná konstanta v mém příběhu, zřejmě i zdroj všech nedorozumění mezi mnou a těmi, kteří se ? přilákáni tou září ? ke mně připojí. Jsem totiž pořád v pohybu, ve víru. Stále chrlím nápady a projekty, jejichž uskutečnění není pro mne tak důležité, protože vím, že se zrodí jen málo z nich. Ten proces nadšeného tvoření je mi nade vše drahý, pokusím-li se ho zbrzdit, tloustnu a hynu. Vedle mne není možné mít klid, soukromí. Dům je stále plný lidí a moje srdce se otvírá k novým a novým podnětům. Jsem živa z jiskření a nevědomky přetěžuji všechny ve své blízkosti. Navíc mám tolik blízkých, že se nikdo nemůže cítit na výsluní. Tak se rodí žárlivost.
Chápu, jak je to se mnou těžké. Nemohu však jinak. Poslání mého života je být hybatelem.

Na přelomu června a července se konala premiéra zatím nejintenzivnější práce, jakou jsem se skupinou lidí uskutečnila. Pod názvem Anzara proběhl týden náročné cesty každého z deseti zúčastněných. Základním kamenem inspirace je indiánský rituál Vision Quest. Nejedná se o jeho repliku, ale o originální cestu, inspirovanou zkušenostmi indiánů. Deset přátel, s nimiž spolupracuji delší dobu a kteří absolvovali Shamanyku, se připravovalo celý měsíc zvlášním režimem, dietou, půsty i meditacemi na tento týden. Prošli jsme spolu cestou hlubokých rozjímání, transu, dlouhého pochodu krajinou, hledáním osobního posvátného místa, půstem a mlčením až k noci, kterou na svém místě v přírodě každý strávil sám, naslouchaje poselstvím, která k němu přišla. Potom jsme pomalu četli a snažili se porozumět všemu, co jsme prožili. Ukázalo se, kolik odolnosti, odvahy, síly a vnímavosti za hranice tohoto světa v každém je. Věkové rozpětí ve skupině bylo od třiceti do třiašedesáti let a ti nejmladší na tom zdaleka nebyli nejlépe. Náhle se jasně ukázal hlavní cíl mé práce: povzbudit alespoň malou skupinu lidí k tomu, aby se stali odolnými a odvážnými, připravenými na duchapřítomnou reakci v situaci jakékoli krize či katastrofy, ochotnými pomoci těm, kteří budou panikařit a budou oslabení. To je pro mne skutečná duchovní cesta. Nikoli blouznění a hra na anděly, ale skutečná obětavost, ohleduplnost, citlivost a připravenost. Ohromující byla otevřenost a laskavost v komunikaci ve skupině, přirozená podpora a zázemí. Ani stopa po hysterii. V těchto podmínkách se nedalo nic předstírat. Jsem všem těmto svým deseti hrdinům hluboce vděčná. Jsem šťastná, že jim Nejvyšší umožnil neobyčejná setkání s divokými zvířaty a ptáky a zjištění, že všichni potřebujeme znovu najít pokoru a ochotu podřídit se moudrému řádu přírody. A mohla jsem si užít i přízemnější osobní štěstí, když jsem je mohla doma po probdělé noci u ohně uvítat objetí a pak jim láskyplně umíchat krupicovou kaši jako laskavé pohlazení pro vyhladovělé útroby. Já, která nedonosila dvě děti, jsem mohla na chvilku být šťastně mateřská a zároveň se cítit v náruči svých velikánských ?dětí? nekonečně malá... Po týdnu se vraceli do své každodennosti, aby naplnili v dalších krocích to, co díky této cestě pochopili pro svůj osobní příběh. A tak budou činit rozhodnutí, změny, budou procházet dalšími zátěžemi. Kéž je ta síla, kterou na Anzaře otevřeli ve svém srdci, všude provází...

Možná jsem vedena k pochopení, že mám žít bez soukromí. Pokud jsem nějaké měla, bylo pečlivě zkoumáno a každý můj krok, který se neshodoval s očekáváním a přáním pozorovatele mi byl bolestivě omlácen o hlavu. To mne vyprovokovalo k ještě větší touze po svobodě a následování srdce, a tak můj příběh je plný zvratů a občas až antických dramat. Nikdy jsem netvrdila, že nemám chyby, slabosti či démony. Jsem dobrý odstrašující příklad . Ve zlosti mi často bylo vmeteno do tváře, že jsem ?jen člověk?. Nikdy jsem nic jiného o sobě netvrdila, ani nepředstírala. Přesto ode mne mnozí odcházeli tak, že mě při tom potřebovali bolestně zranit. Nepodařilo se jim však zabít tu lásku, kterou k nim dodnes cítím a vděk za společně strávený čas. Miluji je pro všechny ty poklady, které do mého života přinesli svou neopakovatelností. Hudbu, divadlo i další činnosti od psychoterapie odlehlé jsem provozovala pro to, aby mí drazí nebyli ?jen mými pomocníky?, ale mohli plně rozvinout a předvést své schopnosti. Neměla jsem nikdy ambice být zpěvačkou či herečkou. Stanu se čímkoli, když se v obdivu mohu připojit k někomu, kdo se dotkne mého srdce. Věřím, že se zas jednou setkáme a obejmeme... Po každé ztrátě a rozchodu se znovu rodím jako Fénix z popela... Rozpřahám křídla a letím za dalším světlem..