PhDr. Patricie Anzari, CSc.

AKTIVNÍ EGOLÝZA - ORIGINÁLNÍ PSYCHOTERAPEUTICKÁ METODA

Léto tohoto roku bylo ozdobeno blokádou lokality příhodně nazvané "Na ztraceném" v oblasti šumavského Ptačího potoka. Rozhodlo se k tomu několik málo našich spoluobčanů, kteří nejsou ekologičtí teroristé, ale dobrovolní ochránci přírody. (Proč jen je tak média nikdy nenazvala? Asi by bylo pro policii těžší nosit je spoutané z lesa a "nechtěně" je upouštět obličejem do bláta).
Vřele doporučuji všem, kteří chtějí zaujmout nějaký postoj k tomuto tématu, aby nenaslouchali jen ekonomům a ropákům, přírody se štítících. Je třeba zhlédnout dokument, který šumavský národní park vydal těsně před změnou vedení: "Silva Gabreta - jak se rodí šumavský horský les". Průvodcem je ekolog a půdní biolog Ladislav Miko, bývalý ministr životního prostředí a ředitel Evropské komise ochrany přírody. Film je zdroj důležitých, vědecky i empiricky podložených informací. V médiích je bohužel nedokázali nabídnout ani představitelé Hnutí Duha, jejichž vystoupení v pořadu Události, komentáře občas připomínala Katčinu biomasu. Nakonec zasáhla moudrá boží ruka. Kůrovec chytil parazity, plísně a houby a poroučel se i bez kácení do věčných lovišť.
Tento nebezpečný vražedný brouk (!vyděsil i statečného Důchodce z Vysočiny!) je jednou z bytostí stvořených pro udržování rovnováhy v přírodě. Nejvíce řádí v lese nepřirozeném - tedy v husté smrkové monokultuře. Pro takový les je kůrovec opravdová pohroma, neboť tam nehovoříme o stromech, ale o dřevní hmotě, kterou brouk znehodnotí. Kácením zabráníme dalším hospodářským škodám. Zvykli jsme si na tyto zelené hospodářské lesy, kde stejně staří jedinci stojí vedle sebe jako láhve od piva. Přibližně po osmdesáti letech jsou vykáceny, protože později už tak rychle nenabývají na objemu, nebylo by z nich více dobrých prken. Holina nám nevadí - vždyť se tam zase něco vysází. Je to vlastně stejné jako zorané pole po sklizni. Málokdo ví, že půda na takovém území je jalová, deště odplaví úrodnou vrstvu, která se nemá z čeho obnovit. Málokdo ví, jak vypadá skutečný les.
Na ztraceném byly hájeny unikátní horské smrčiny, které brouk neohrozí, jen je pročistí. Blízkost hospodářského lesa sice způsobila nepřirozené přemnožení kůrovce, přesto si s ním takový panenský les poradí. Šumavské smrčiny, stejně jako jiný vzácný jev - přirozený smíšený les - jsou řídké, prosvětlené, bohaté několika patry podrostu různého stáří, křovinami, borůvčím a mechy. Rostliny se v nich rodí i přirozeně umírají, aby svými tlejícími těly umožnily další bohatý život. Umírající stromy neznáme, proto se nad nimi pohoršujeme. Stojící suchý strom do lesa patří. Jeho přirozené tlení, pád a rozklad jsou příslibem života pro mnoho živočichů a rostlin. Posláním národních parků je, aby na svém území postupně umožnily obnovení tohoto zázraku a uchovaly pro budoucnost podobu přírody, v níž hospodaří pouze stvořitel.
Pořádný obrovský smrk na našem území také skoro nenajdeme. Osamělé obří krasavce či jejich skupinky s větvemi až na zem si můžeme představovat jen ve snu. Již dávno tomu, co zazněla slova významného krkonošského lesníka a jednoho z prvních ochránců památných stromů Jana Evangelisty Chadta-Ševětínského (1860?1925): ?Právem předkové naši prokazovali starým a památným stromům úctu velikou. Ale žel, lid nynější až na malé výjimky nevěnuje velikánům takové pozornosti a ochrany, jaké zasluhují. Pro okamžitý nepatrný zisk kácí a ničí nemilosrdně tyto pamětníky naší historie. Přátelé přírody měli by je vzíti v ochranu, poukázati na sobecké jich ničení a dle možnosti zamezovati jich vymizení.?
Nedávno jsme se dozvěděli, že ..."během příštích sta let lidstvo pravděpodobně vyhyne, jak předpovídá uznávaný australský mikrobiolog, profesor Frank Fenner. Podle vědce, který pomohl vymýtit hrozbu neštovic, se o to postará kombinace přelidnění, zničeného prostředí a změn klimatu"... Podobných informací máme k dispozici mnoho již nejméně půl století. Budeme se dál hloupě ptát, kdo je důležitější - žába nebo člověk?
Planeta Země si bez nás poradí, i když ji připravíme o zázračné dílo - na harmonii a vzájemném působení založený živoucí ekosystém. Jsme oběťmi antropocentrismu, tedy přeceňování významu člověka ve vesmíru a pocitu, že jeho nemoudré požadavky jsou svatým zákonem. Podíváme-li se blíže na vývoj populace jen v našich krajích, není to moc radostné pozorování. Jsme čím dál méně zdatní, otužilí a moudří... Pokojová teplota bývala za mého dávného mládí 21°C, v současnosti chceme alespoň 24°C. Sportovní zdatnost je plíživě nahrazována obezitou, odolnost vůči bolesti se blíží nule. Propadáme závislostem, na všechno máme pilulky - na bolest všeho druhu, na smutek, přílišnou radost, na únavu i na neklid... Život ale bolí, je těžký, k zoufání smutný i nádherný a musí být prožíván, nikoli přežíván!
K tomu ještě kolem sebe šíříme neuvěřitelný nepořádek. Mnohde si člověk neuklidí ani kolem vlastního domu. Na zahradách i ulicích se povalují hromady šrotu a odpadu.
Chátráme i intelektuálně. V možnostech čtyřletého dítěte je vyslovovat všechny hlásky správně,vyprávět pohádku... kolik dnešních čtyřletých to dokáže? Jaká je slovní zásoba generace jejich rodičů? Kdo dokáže poutavě psát bez pravopisných chyb?
Všichni vědci se shodují na tom, že jedinou nadějí je změna našeho chování a uvažování. I mezi nimi je však většina těch, kteří odmítají spiritualitu jako důležitý životní rozměr. Kde chybí duchovní přesah, vládne sobectví, nezdrženlivost, zabedněnost.
Kdyby se všichni absolventi duchovních seminářů a vyznavači náboženských a meditativních směrů uskromnili, začali šetřit zdroje a ochraňovat přírodu, stane se z naší vlasti zelený ostrov uprostřed Evropy. Pak by ta boží láska přesídlila z úst opravdu do srdce a zbytek populace by si všiml, že to "duchovno" není jen směšná hra.